Dobrovolná skromnost | Prameny zdraví

Dobrovolná skromnost

Naším současným problémem je to, že svoji společnost zakládáme na příběhu o konzumerismu, podle něhož stupňováním spotřeby překonáme všechny osobní i společenské problémy; účelem společnosti je zajistit toto stupňování a právě stále vyšší osobní spotřeba je smyslem každého jednotlivého života.

Dobrovolná skromnost

Rubrika: Životní styl | Typ článku: Články

Podle Alberta Gorea, amerického ekologického myslitele a současného amerického viceprezidenta, naše civilizace uniká bolesti z dalekosáhlého vykořenění a odlidštění společnosti hromadnou toxikomanií. Svou bolest utišujeme ne již náboženstvím, opiem lidstva 19. století, nýbrž alkoholem, drogami, násilnictvím, avšak nejzákladněji konzumem. Zcela konkrétně, Goreova diagnóza je, že nesmyslnosti svých životů čelíme tím, že si "jdeme něco koupit". Často ani nevíme co. Sledujeme televizní reklamu, aby nás napadlo něco, "co bychom ještě mohli potřebovat". Nebo jdeme jen tak prohlížet výklady. Dříve jsme kupovali: šli jsme něco určitého, potřebného koupit. U nás jsme "sháněli", avšak zas něco, co jsme potřebovali. Dnes nakupujeme: procházíme se obchodním domem a hledáme něco ke koupi. K tomu ovšem potřebujeme stále více skladovacího prostoru a hlavně stále více peněz. Jako všichni narkomani, obětujeme i my volný čas, lidské vztahy, záliby a i čest a svědomí té jediné potřebě: zajistit si další dávku své drogy - další nákup.

Samozřejmě jako u všech drog nás v tom podporují dealeři, prodejci této drogy. Utrácejí miliardy, které jim ovšem nahradíme při nákupu, jen aby nás přesvědčili, že je nutné dál a dál konzumovat. Mezi následky patří prudký vzestup duševní a společenské lability, kterou není třeba vypočítávat - rozvodovost, alkoholismus, narkomanie, záliba v krutosti a fanatismu, nepoctivost a nespolehlivost, dalekosáhlá, všesžíravá korupce. Nechceme si svou závislost přiznat, a tak si vytváříme mýtus o naplnění konzumem: lidé prý se duševně hroutí, protože si nemohli ještě něco koupit. Je to klasická sestupná spirála drogové závislosti, která nás vede ke dnu. Tak dnes vypadá americká společnost z perspektivy nejzasvěcenější - a tak vypadá model, který dnes vší silou napodobujeme a každou sestupnou otáčku považujeme za pokrok.

Podle Gorea není problém v jednotlivých lidech, nýbrž v celé struktuře civilizace, která je formuje. Proto je Gore přesvědčen, že nestačí měnit lidi, že je třeba měnit pravidla soužití. Je třeba odměňovat to, co vede k dlouhodobé udržitelnosti - a zabraňovat tomu, co ničí trvalou udržitelnost života a její předpoklady. Daňové zvýhodnění recyklace před užíváním nových zdrojů, zvýhodnění hromadné kolejové dopravy a znevýhodnění individuálního automobilismu, zvýhodnění šetrnosti a znevýhodnění nadbytečného konzumu třeba zdaněním půjček a osvobozením úspor od daní, omezení té nejzhoubnější reklamy, to všechno jsou možné nástroje. Jde o to, abychom vytvářeli civilizační strukturu, která by podporovala všechno, co je v lidech zdravé, a zabraňovala tomu, čím se lidé sami ničí.

Gore uvádí příklad Etiopie, mohl by uvést příklad Haiti a řady jiných zemí, které doplácejí na spotřební expanzi: Evropy a Ameriky. Etiopie ve jménu pokroku vykácela lesy, pak erozí přišla o půdu, pak udeřila sucha a hladomor - a následovala občanská válka. Obnova přírody vyžaduje především obnovu společenského systému, aby nepodporoval to, čím počíná sestupná spirála. Je třeba, abychom naši společnost systémovými změnami oprostili od její konzumní toxikomanie - především od iluze, že všechno, co nás trápí, samo o sobě zmizí, a extatické štěstí propukne, jen když si ještě něco koupíme - jak nás reklama přesvědčuje: Úkolem společnosti je vytvářet možnosti řešení společenských a osobních problémů, ne je zakrývat rouškou konzumu stupňovaného až k bodu zhroucení, jako v letech oné horečnaté "prosperity", která vyústila v ekonomickou krizi se všemi následky po první světové válce.

Albert Gore je myslitel, který myslí systémově. Ví, že konzumerismus není jen součet individuálních chamtivostí, nýbrž sdílená představa, že smyslem života je získat a mít, že smyslem společnosti je to umožnit - a že konzum na stále vyšší úrovni překoná nevyřešené problémy našich životů. Pro systémový problém hledá systémová řešení. V úloze viceprezidenta si dnes jistě uvědomuje, jak mohutný je odpor průmyslu a obchodu, který těží tisíce miliard dolarů z naší zhoubné toxikomanie a je schopen vyčlenit miliony na její podporu, třeba aby přesvědčil veřejné činitele o záhodnosti zrušení kolejových tratí, aby vznikl nový odbyt pro automobily, benzín a beton na výstavbu dálnic. Nepotýkáme se s lidmi, kteří myslí, cítí, chápou. Potýkáme se s anonymní hydrou naprogramovanou na maximalizaci zisku. Česká zkušenost s pokusem prosadit obnovu železnic místo útlumu potvrzuje, jak obtížné je to potýkání pro jedince, i se sebelepšími úmysly a s nejlepšími argumenty.

Přesto jsme dál lidé a jedinci. Mnohonárodní koncern zadává reklamu a prodává auta, avšak kupují je prostí občané, často jen proto, že si myslí, že auto je status a že je jejich osobní problémy přestanou trápit, až je budou mít - když budeme mít, nemusíme být. Přesto se ozývají i jiné hlasy, hlasy jedinců, kteří se obracejí k jedincům a říkají: ne, konzumerismus je populismus a podvod, větší konzum neznamená větší štěstí, jen zničené životy a zničenou přírodu. Takové hlasy se ozývají i mezi námi jako odmítnutí zbohatlického snobismu, který je nejlepší živnou půdou konzumerismu.

Klasickým textem je kniha Duanea Elgina, Dobrovolná skromnost, hlas z Carterovy Ameriky v sedmdesátých letech, kdy po kratičkou chvilenku skromnost znamenala status, prezident chodil pěšky, místo klimatizace větral - a já jsem si v New Hampshiru vlastníma rukama a podle vlastních představ stavěl domek, který poskytoval všechno pohodlí potřebné ke kulturnímu životu, avšak bez elektřiny a se zhruba dvaceti procenty průměrné spotřeby energie poskytl přístřeší šesti lidem. Tehdy, až do nástupu nového apoštola konzumerismu, prezidenta Reagana, americká spotřeba energie a vypouštění exhalátů po čtyři roky klesaly. Zřejmě na tom něco bylo.

Ve vlastech českých o dobrovolné skromnosti píše krásně a s hlubokým porozuměním socioložka Hana Librová v knize Pestří a zelení.Vzdor tomu vznikla v populárním tisku o dobrovolné skromnosti poněkud podivná představa obyvatele jeskyně, který se nemyje, pije jen pramenitou vodu, neužívá hygienické zařízení, živí se kořínky a odívá se kožemi. Patří to k obranným zvyklostem české průměrnosti, která zesměšňuje všechno, co by ji zpochybnilo. Lokajský návyk, před kterým usilovně varoval Masaryk - šplhnout si u vrchnosti a kálet na skromnějšího - mohutně podporuje konzumní snobismus a podráží nohy všemu úsilí vybočit z řady.

Také pojem "dobrovolná skromnost" je zavádějící. Nejde o skromnost, jde o výběrovou náročnost. Buďme nároční, avšak vybírejme si v čem. Klaďme opravdu vysoké nároky na čistou vodu a čerstvý vzduch, na zdravotnictví a veřejnou dopravu, na maximální energetickou výkonnost a radost ze života - ne na co nejnákladnější hromadění tretek. To přece není o životě v jeskyni. Je to o něčem jiném. Je to především vzpoura proti snobismu, který v nás živí naši konzumní toxikomanii. Zásadou snobismu je, že záhodnější a úctyhodnější je vždy to, co je nákladnější a náročnější, a že o to je třeba usilovat za každou cenu. Zásadou dobrovolné skromnosti čili výběrové náročnosti je přesný opak: představa, že záhodnější je to, co je méně nákladné a méně náročné, co méně zatěžuje přírodu a lidskou pospolitost. Jde o to vážit si ne toho, kdo má víc, nýbrž toho, kdo dovede být stejně šťastný či šťastnější s menším zatížením společnosti a Země.

Může to znamenat, že dám přednost vlaku před autem, které je ekologicky mnohonásobně náročnější. Může to znamenat, že budu psát na obou stranách papíru a že si dám záležet, abych mohl návštěvníkům ukázat, kde se dá v Praze dobře jíst za lidové ceny, a ne, kde najdou českou imitaci předražené cizí restaurace. Může to znamenat, že půjdu na procházku do Krčského lesa a budu se radovat z kachen na rybníku U labutě místo vyjížďky autem třeba do Tábora, kam je ostatně dobré vlakové spojení. Dobrovolná skromnost není o askezi. Je o výběrové náročnosti, o radosti ze života místo radosti z majetku. Je o antisnobismu.

Duane Elgin uvádí tři druhy argumentů, v sedmdesátých letech nových, dnes dobře známých, pro dobrovolnou skromnost. Jedním druhem jsou odvěké argumenty morální. Od pradávna lidé vědí, že člověk snese mnoho smysluplného strádání a málo nesmyslného nadbytku. Osudy dětí vznešených a zámožných rodičů to potvrzují. Nadbytek - mít víc, než co stačím užívat, oč pečovat, co milovat je sžíravý a k tomu prostě vulgární. Kabát ve skříni náleží chudému. Snad všichni známe verš z Bible, podle něhož snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do království božího (Mt 19,24, Mk 10,25, Lk 18,25). Není to třeba rozvádět: pádným morálním argumentem je to, že ten, jehož štěstí záleží na tom, aby měl víc, nikdy nemůže mít dost - a tak se sám odsuzuje k věčné nespokojenosti, na kterou nakonec doplácejí i druzí.

Druhý argument je sociální, tehdy vizionářský, dnes palčivě aktuální. Konzumerismus vede k závratnému stupňování rozdílu mezi nadbytkem a bídou. Evropa a Amerika bohatnou, třetí svět se noří hloub a hloub do nepřekonatelné bídy. Blahobyt prvního světa se vykupuje zbídačením třetího světa. To jsou ty příslovečné nůžky, a ty se otvírají i uvnitř jednotlivých společností, včetně naší. I naše neo-liberální vláda doznala, že prudký nárůst zbohatlíků, zcela mimo parametry naší společnosti, představuje problém. Nikdo neví, zda stoupající rozpětí skončí revolučním výbuchem fundamentalismu či jiného fanatismu bědných, či zda ekonomické zhroucení třetího světa, o kterém se zmiňuje i finančník George Soros, stáhne první svět s sebou. Těžko si představujeme, jaké budou následky. Avšak jedno je jasné - že konzumerismus nadspotřebních zemí vytváří hrozivou situaci. My, lidé nadspotřebního světa, máme podle Elgina nejen morální, nýbrž také sociální důvod, abychom místo nevybíravého konzumerismu volili cestu výběrové náročnosti - čili dobrovolné skromnosti - a stupeň svého konzumu snižovali, aby úroveň těch nejbědnějších mohla. stoupnout.

Elginův třetí druh argumentu je ekologický. Tehdy to byla předpověď, dnes je to skutečnost. Pokus předejít výbuchu nebo zhroucení bědných stupňováním jejich spotřební úrovně - podle konzumní zásady, že vzestup spotřeby řeší všechny problémy - má katastrofické ekologické následky. Odlesnění Země se urychluje - údajně "bezpapírové", elektronicky vybavené kanceláře vyžadují jako celek mnohonásobek papíru, který užívaly písařky s psacími stroji, papírové plenky ušetří práci za cenu veliké ekologické náročnosti; prostě vzestup spotřeby je ekologicky nesmírně náročný. Nestačí pokoušet se vyrovnat stoupající spotřebu ekologicky šetrnějšími technologiemi. Je třeba zastavit a obrátit nárůst spotřeby. Aby třetí svět mohl dosáhnout udržitelné úrovně, je třeba, aby první svět na ni poklesl. Tak či onak, Elgin dochází k závěru, že jedinou perspektivní strategií pro dnešní nadspotřební svět je strategie dobrovolné skromnosti - výběrové náročnosti.

Nevím, zda dobrovolná skromnost představuje řešení ekologických problémů dnešního světa. Pokud se omezuje na individuální jednání, pak pomáhá změnit postoje, avšak sama nezmění celkovou situaci. Jak poukazuje Albert Gore, problém je systémový. Ať sám sebesvědomitěji zhasínám světla, pokud žiji ve společnosti, která celou noc osvětluje dálnice jako ve večerní špičce - a nevyužívá železnici, rovnoběžnou s dálnicí - spotřeba energie na mou hlavu zůstane nadměrná. Problém konzumního života vyžaduje i systémové přístupy, úsilí o uspořádání společnosti, které by bylo dlouhodobě slučitelné se zdravím přírody. Přesto i tu platí argumenty, s nimiž jsme se střetli v souvislosti s vegetariánstvím. I malá úspora je úspora. I malá úspora ovlivňuje postoje veřejnosti. A hlavně je tu otázka svědomí. Myslet šetrně, ale žít snobsky, to je protiklad, který ničí lidskou totožnost. Ekolog, který jezdí autem podél trati, vytváří ve svém životě trapný vnitřní protiklad. Jistě, bylo by iluzí, kdybych si myslel, že osobní šetrností zachráním Zemi. Bylo by však pokrytecké hovořit o záchraně Země a nepřispět osobní dobrovolnou skromností.

Z knihy filozofa, VŠ učitele a ekologického aktivisty Erazima Koháka "Zelená svatozář". Kapitoly z ekologické etiky vydalo nakladatelství SLON.

Počet přečtení: 6 562 Datum: 1. 1. 1970