Dobrořeč, má duše, Hospodinu | Prameny zdraví

Dobrořeč, má duše, Hospodinu

„Dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé, jeho svatému jménu! Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním, po celý tvůj věk tě sytí dobrem, tvé mládí se obnovuje jako mládí orla." (Žalm 103,1-5)

Dobrořeč, má duše, Hospodinu

Rubrika: Spiritualita | Typ článku: Články

Jen málokdo umí Bohu dobrořečit. Mnoha lidem zastínily výhled k Bohu, k radosti a vděčnosti různé těžké a zlé věci, které jim zalehly obzor.

Mnozí se cítí ukřivděni, když nedosáhli v životě toho, co chtěli. Ale za takovou ukřivděností je často docela prostě to, že nemysleli na druhé, nýbrž jen na sebe a své nároky. Vyčítání Bohu i lidem, obviňování druhých, bývá často projevem soběstřednosti až sobectví.

Křesťan je naopak člověk, který rozpoznal, že jeho život je plný dobrých Božích darů. Proto také ví, že má vždy zač dobrořečit.

Ale nestačí dobrořečit či žehnat jen slovy. To je málo. Pravé dobrořečení jde ze srdce. Proto říká žalmista: Dobrořeč, duše má, Hospodinu, celé nitro mé jeho svatému jménu. Jméno je to, v čem se nám Bůh zjevil: Jsem ten, který je s tebou! Anebo ten, v němž se nám Bůh zjevil a je dodnes s námi.
Někdo řekne: Ale já vlastně ani nevím, zač bych měl Bohu děkovat a dobrořečit. Žiju takový obyčejný život, nic zvláštního. Ale právě i takový život je plný důvodů k dobrořečení. A to nám v tomto žalmu ukazuje žalmista velmi názorně.

Bůh ti odpouští všechny tvé nepravosti. To není žádná malá věc. V Bibli se mluví o odpouštění často. Známe to a tak občas býváme ochotni něco druhým odpustit. Zřídka si však uvědomujeme, co všecko je třeba odpustit nám, jaké máme sami dluhy. U Boha i u lidí. Kdo si to neuvědomuje, pro toho je cesta do pravého obecenství uzavřená. Jen ten, kdo ví, že také jemu samému je třeba odpustit a odpouštět, najde otevřené dveře. Všichni bychom měli zpytovat svědomí: nejen zda jsem odpustil všem, kdo o to stáli, ale také co vše je třeba odpustit mně, u Boha i u bližních, aby má cesta k nim byla volná. Evangelium nás ujišťuje: Bůh ti odpouští vše, čeho lituješ.

Uzdravuje všecky tvé nemoci. Boží pomoc v nemoci jsme asi prožili všichni. Třeba jsme byli chvilku i vděční. Ale máme také zkušenost, že Bůh ani nás ani naše milé neuzdravil ze všeho. Proč? To se neshoduje s žalmistou, který říká: Uzdravuje všecky nemoci. Ale to je zkušenost žalmisty. Nemůžeme zkušenosti druhých lidí a biblických postav vztahovat automaticky na sebe. Vzpomeňme třeba na Jóba. Toho Bůh sice nakonec uzdravil, ale až po dlouhé zkoušce. Apoštola Pavla zřejmě Bůh neuzdravil vůbec. Sám o sobě píše (2. Korintským 12,7), že třikrát prosil Pána, aby od něho odňal to, co sám nazval „osten v těle". Nevíme přesně, co to bylo, jsou o tom jen dohady. Ale Pán mu řekl: Stačí, když máš mou milost. Vždyť v slabosti se projeví síla! Třeba Bůh chce, aby si u nás se ta vnitřní síla, kterou dává skrze svého Ducha, projevila uprostřed naší tělesné slabosti. Důležité je tu vyznání Jóba: umět přijímat dobré i zlé, a to vše v naději, že nám to vše bude napomáhat k dobrému cíli, že nám to vše jednou Bůh obrátí k dobrému (Římanům 8,28).

Vykupuje ze zkázy tvůj život. Možná, že někdo z vás prožil, jak jej Bůh zachránil na samém prahu smrti a zkázy. Třeba jsme za to byli nějakou dobu i vděčni. Ale jen málokdo asi přitom pomyslel na to, že to Boha něco stojí. Když chcete vytáhnout někoho, kdo se topí, musíte za ním do vody. To naznačuje výraz, kterého zde užil žalmista. Znamená nejen zasadit se o někoho (hebrejsky ga'al), nýbrž a nadto nasadit sama sebe za někoho, vstoupit do jeho bídy a trápení a nést to vše spolu s ním. A právě to udělal náš Pán Ježíš Kristus, když za nás vstoupil do zkázy a nicoty, marnosti a smrti. Tak nám otevřel cestu k Otci. A to popisuje už další bod:

Korunuje či věnčí tě milosrdenstvím a slitováním. Jsou chvíle, kdy cítíme, že Boží milosrdenství je blízko. Ale jsou jiné chvíle, kdy se zdá být tak daleko anebo že dokonce vůbec neexistuje. Ale tak jako slunce svítí, i když je za mraky, tak je nad námi Boží milosrdenství a slitování i tehdy, když k němu nedohlédneme a pochybujeme o něm. Jeho existence není záležitostí našeho vnímání. A tak jako naše pochybnosti nemohou sejmout slunce z oblohy, tak naše pochybnosti nezruší Boží milosrdenství a nepřipraví nás o to, co nám Bůh ve svém slitování připravil. A o tom už mluví další text.

Sytí dobrem celý tvůj věk, tedy nejen tehdy, když to vnímáš a děkuješ, ale i ve chvílích které se ti zdají prosáklé bolestí a beznadějí. To dobré už je zde, je připraveno, jenže je ještě možná ukryto za kopou tvých starostí, úzkostí a nesnází, takže k němu zatím nedohlédneš. Ale je to tvá chyba, když stojíš na místě, odkud to dobré od Boha není vidět. Je to tvá chyba, že se ti nesnáze tak nahromadily, protože jsi je včas nezačal odevzdávat Bohu. Vykroč kupředu, podívej se na vše odjinud, z jiného úhlu, z jiné perspektivy, a uvidíš, že nás Bůh opatruje a vede svým milosrdenstvím i skrze dny temné, nejen světlé, vždy k jedinému cíli, k sobě samému. Někomu to bylo darováno už za života, jako Pavlovi u Damašku. Jiným zatím nikoli.

Tento cíl, či chcete-li, to veliké setkání leží ovšem zatím někde až za naším obzorem, omezeným naší nedokonalostí, troskotáním a pomíjením, bídou a hříchem. Zkušenost ohraničeného obzoru nás často vede k domněnce, že celé jsoucno a všecko dění se skládá jen z nevratných změn, jejichž nutným výsledkem je konec všeho, zánik. Ale to je jen náš krátkozraký pohled, naše nesprávná optika. Celá Bible je plná zpráv o průlomech do zdánlivě nevratného dění: od narození Izáka z neplodné Sáry, přes znovunalezený groš, návrat ztraceného syna až po vzkříšení ukřižovaného Mesiáše.

Všecky tyto události říkají totéž: Bůh obnovuje! To je velká věc. Třeba jste sami našli něco, co jste považovali už za navždy ztracené a na čem vám záleželo. Nebo jste našli ztraceného přítele. Nebo ztracenou sílu, ztracené zdraví, ztracenou naději. A v té chvíli vás zaplavila radost, protože jste prožili a pochopili, že nad námi jako poslední pán nevládne zákon zmaru a zániku, ale že Bůh obnovuje.

Obnovuje jako orla tvou mladost. Zvláštní obraz! Proč orel? Za orlem je skryt obraz bájného ptáka Fénixe, který byl celému starověku příkladem zázračné obnovy. Báje pocházela z Egypta a byla tehdy obecně známa. Fénix, egyptsky benu, prý žije pět set let (podle jiných dokonce téměř tisíc pět set let) a pak se sám spálí na hranici. Z popela však povstane omlazený k novému životu. V báji se tím původně vyjadřovala očišťující a obnovující moc ohně či slunce. Křesťané jí ovšem rozuměli po svém a tak se už ve staré době stal Fénix obrazem či symbolem Krista, ukřižovaného a vzkříšeného. Tuto obnovu života jasně hlásá Nový zákon. Ale předjímá ji už Starý zákon. Jak říká žalmista: Obnovuje jako orla tvou mladost.

Proč mladost? Mladost či mládí je zde obrazem života vůbec, zejména života plného síly a otevřené budoucnosti. Mládí má prostě život před sebou, stáří za sebou. Možná že si vzpomenete na nějaký okamžik vlastního života, kdy jste si především vy starší přáli být zase mladí, vrátit se a obnovit svou mladost. Jistě, někdy Bůh obnoví podivuhodně i naše tělesné síly. Ale těžiště biblického výroku je tu jinde. Jde o to, abychom byli mladí a čilí v duši, plní mladistvého odhodlání jít Boží cestou a růst dále ve víře, lásce i naději. To vše působí a v nás obnovuje Bůh svým svatým Duchem. Vzpomeňme na Žalm 104,30: „Sesíláš svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země." Nebo vzpomeňme na apoštoly, jak po seslání Ducha byli bez ohledu na svůj věku plní mladistvého elánu ke zvěstování evangelia.

Každá obnova, při níž se v nás znovu ozvou síly mládí, je zároveň odkazem, ba zaslíbením té poslední velké obnovy zcela na konci v Kristu, která je ve vykládaném oddílu naznačena symbolem Fénixe.

Máme-li toto vše před očima, pak nás to nejen povzbuzuje, ale dovoluje nám to blahořečit Hospodinu vždy a všude, ve dnech světlých i temných. Pobízí nás to, abychom mu dobrořečili z hlubin víry a naděje i tehdy, když se nám zdá, že slunce jeho lásky je skryto za mraky. Ale taková chvíle je zkouškou naší trpělivosti a naděje. Zanedlouho se rozjasní, Bůh způsobí obnovu a naše ochromená naděje se mocí Ducha vznese ze svého popela jako Fénix.

Bůh nás skrze žalmistu učí dobrořečit mu, ať je jasno nebo temno, protože vše, co nám připravil, je pevně v jeho ruce. O nic nepřijdeme. Jde jen o to, abychom svým zrakem a svou myslí neulpěli v temných oblacích, které dosud táhnout kolem, a prozřeli skrze ně k našemu duchovnímu Slunci - Kristu. A to, jak víme z evangelia, je už blízko, ba už vzchází. Jak nedobrořečit? Ano, dobrořeč, má duše, Hospodinu, celé nitro mé jeho svatému jménu.

Z knihy Jana Hellera „Jak orat s čertem". Vydalo nakladatelství Kalich.

Počet přečtení: 2 654 Datum: 25. 5. 2013