Všechny články
Recepty
Strava
Vztahy
Zdraví
Životospráva
Další...
Nemoci

Dobrá smrt

Na lékařské fakultě nám toho páni profesoři o smrti moc nepověděli. Možná se styděli. Možná nevěděli. Souvislost mezi narozením, stárnutím, nemocemi a smrtí přitom bije do očí.
Rubrika: Mýty a omyly
|
Typ článku: Články

Paradoxem je, že lidé se chtějí dožít co nejvyššího věku a přitom se bojí stárnutí. To, po čem nejvíc toužíme, nás nejvíc děsí. Proto to raději vytěsňujeme. Pokud nás smrt přitahuje, pak jedině smrt dramatická. Potoky krve a hromady mrtvol v hollywoodských filmech. Jakmile se na obrazovce objeví záběry na umírající onkologické pacienty, saháme po vypínači. Ještě před nějakými šedesáti osmdesáti lety přitom byla smrt běžnou záležitostí. Lidé umírali doma. Kolem lože umírajícího pobíhaly děti. Smrt se střídala se životem. Dnes se umírá v nemocnici. Za zástěnou. Za lékařské asistence. Smrt je považována za trestuhodné selhání lékařské vědy. „Jak je možné, že jste našeho dědu nezachránili? Kde jste udělali chybu?“ ptají se zklamaně pozůstalí. „Dělali jsme, co jsme mohli – věřte nám,“ odpovídají zklamaně lékaři.

Když jsem nastoupil na své první místo, byl jsem při noční službě svědkem heroického boje lékařů, zachraňujících osmdesátiletého starce s těžkým infarktem, rozedmou plic a demencí. Zajištění žíly, infúze, tracheostomie, defibrilace. Do všeobecného nasazení si mladí lékaři povolali na konzilium starší paní primářku. Byla už v důchodovém věku, původem z Ukrajiny, jmenovala se Nina a mluvila se silným akcentem. Přišla rozespalá, rozcuchaná. Zběžně se podívala na pacienta, přelétla výsledky vyšetření a klidným hlasem pověděla „néchat úmřit“ a šla si lehnout. Byla ostrůvkem lidskosti a moudrosti v moři přetechnizované a odosobněné medicíny.

Dobrý lékař by měl poznat, kdy jeho pomoc ještě smysl má a kdy už by jen prodlužoval utrpení. S pomocí techniky a léků by se měl přičinit o to, aby byl pacientův odchod klidný, bezbolestný a důstojný. Říká se tomu dobrá smrt.

„Křivka našeho života dostupuje vrcholu kolem pětatřicátého roku věku. Pak začíná klesat. Karl Gustav Jung říká, že kdo se do té doby nepřipravoval na život, nikdy nebyl mladý, a kdo se poté nezačal pozvolna připravovat na smrt, nikdy nebyl dospělý,“ píše Standa Komárek v knížce Spasení těla.

Je paradoxní, jak obrovskou pozornost věnujeme balení zavazadel na týdenní cestu k Jaderskému moři, ve srovnání s tím, jak se vůbec nepřipravujeme na cestu, z níž není návratu.

Z knihy Jana Hnízdila Zaříkávač nemocí. Vydalo Nakladatelství Lidové noviny.

Počet přečtení: 2650
Datum: 5. 6. 2016