Doba řepková
Z dlouhodobého hlediska znamená taková plocha v Česku meziroční snížení, přesto jsme v pěstování řepky v Evropské unii na prvním místě. Žlutě kvetoucí olejnina se v poslední době stala atraktivním tématem mnohých diskusí, v krajině však představuje jen jeden díl velkého monokulturního problému.
Jednolitá políčka s geometricky přesně vysázenými plodinami, ze kterých se skládá mozaika naší krajiny, představují pro půdu i její obyvatele čím dál palčivější problém. Šetrnější ekologické zemědělství se každoročně rozšiřuje, nyní využívá více než 12 procent zemědělské půdy, většinou se ale spíše než o ornou půdu jedná o louky a pastviny. Typické monokulturní zemědělství, využívající chemických hnojiv, pesticidů a herbicidů, zůstává pro mnohé jedinou představitelnou variantou.
Je obecně známo, že v přírodě žádné jednodruhové porosty nenalezneme. Pro udržení rovnováhy a zdravého ekosystému je třeba pestrost a různorodost. Té se v monokulturním zemědělství nedostává a půda trpí. Mnoho zemědělců navíc není vlivem tržního tlaku schopno dodržovat pevné osevní postupy (tedy střídání plodin), které by mohly polní jednodruhovost alespoň částečně vykompenzovat. Nejpěstovanější plodiny, jako je pšenice, řepka, ječmen nebo kukuřice, dlouhodobě zabírají místo takzvaným zlepšujícím plodinám, mezi které se řadí například pícniny a které mají schopnost půdu obohatit. V honbě za ziskem jsou pak půdy osazovány vícekrát po sobě stejnými plodinami a vitalita vyčerpané půdy je doháněna uměle pomocí chemických hnojiv.
Biopalivový krok vedle
Zvyšování výnosů vede v intenzivním zemědělství taktéž ke zvětšování rozsáhlých a chemicky ošetřených ploch orné půdy a pastvin. Remízky, větrolamy a zatravněné plochy kolem polí zmizely, spolu s nimi i hmyz a ptáci. Ti trpí mimo jiné také nadměrným využíváním pesticidů a herbicidů, které tráví půdu i její obyvatele. Hmyz přitom tvoří až dvě třetiny života na Zemi a je základním článkem potravního řetězce. Podle studie německých a nizozemských entomologů zmizely za posledních pětadvacet let tři čtvrtiny hmyzu a vedle klimatické změny jsou velkou měrou na vině právě pesticidy. Nešetrné chemické přípravky zemědělci využívají především při pěstování kukuřice, řepky a dalších plodin, určených na výrobu biopaliv. U plodin neurčených ke konzumaci totiž užité chemické přípravky nepodléhají natolik striktní regulaci. Rezidua pesticidů navíc pronikají do povrchových a podzemních vod. Výsledky průzkumu půd provedeného centrem pro výzkum toxických látek RECETOX loni odhalily, že nebezpečná rezidua se ukládají taktéž v půdě, kde se navíc mezi sebou mísí. I přes alarmující výsledky průzkumu však není stav nebezpečných látek v půdě pravidelně monitorován.
Nadšení kolem biopaliv v posledních letech pomalu odeznívá. To, co se zdálo jako součást řešení fosilní krize, se totiž v posledních letech ukazuje jako cesta z louže do bláta. Biopaliva první generace, o kterých je řeč, se dělí na několik druhů, a to bioethanol, získávaný z kukuřice, řepy, obilí nebo třtiny, metylester a etylester z řepky olejné a metylester mastných kyselin z vylisovaného rostlinného oleje (slunečnicový, palmový). Tato „zelená“ biopaliva však ve výsledku produkují více skleníkových plynů než nenáviděná ropa a uhlí. Jejich spalováním vzniká oxid dusný, který je pro změnu klimatu třikrát horší než oxid uhličitý. Plodiny pěstované na zemědělské ploše, nahrazující plochy lesů, luk a mokřadů, navíc samy o sobě vypouštějí při svém růstu oxid uhličitý. Biopaliva se tak ukazují jako sice obnovitelný, ale stále neekologický zdroj a způsobují také růst cen potravin.
V Česku se od dubna 2007 začala povinně přimíchávat do nafty bionafta. Cílovou hodnotu podílu biopaliv přitom Evropská unie stanovila na 10 procent, po kritice ale obrátila i ona. Do roku 2020 chce jejich podíl snížit na 3,8 procenta, u bionafty z palmového oleje se chce dostat na nulu. Návrh Evropské komise však stále nebyl přijat a očekává se, že prodejci biopaliv se za své zájmy chystají tvrdě lobbovat.
Naději naopak EU vkládá do biopaliv druhé generace, k jejichž výrobě slouží zemědělský odpad a energetické rostliny, jako je křídlatka, čirok, šťovík nebo ozdobnice čínská. U energetických rostlin jako šťovík nebo ozdobnice však někteří odborníci zmiňují riziko biologické invaze. Obsahují totiž alelopatickou látku fenol, která zpomaluje rozklad, a tím zvyšuje konkurenceschopnost rostliny. Může tak hrozit další narušení ekosystému.
Žlutí tragédi
Nejpěstovanějšími plodinami jsou tedy u nás řepka a kukuřice. Řepka se mezi zemědělci stala populární především kvůli snadnému odbytu. Díky dotacím, dobré ceně a širokému technickému využití se ji zkrátka pěstovat vyplatí ― asi třetina vypěstované řepky je určená k výrobě metylesteru. Jde přitom o plodinu velmi náchylnou k chorobám, proto je nutné ji ošetřovat množstvím herbicidů. Patří mezi ně také nechvalně známý glyfosát, který Světová zdravotnická organizace klasifikovala jako pravděpodobně karcinogenní. Řepka byla ještě donedávna ošetřována také neonikotinoidy, tedy insekticidy, které závažným způsobem decimují včelstva a další hmyz. Evropská unie zakázala neonikotinoidy již v roce 2013, a to přechodně na dobu dvou let, letos v únoru se ale zjistilo, že rezidua neonikotinoidů zůstávají v půdě i vodě, odkud hmyz ohrožují dál. Hubí také lesní zvěř, která spásá plodiny ošetřené touto látkou. Od dubna tedy platí úplný zákaz, proti němuž Česko jako jedna z mála zemí silně protestovalo. Řepka je vedle náchylnosti k chorobám také vcelku agresivní, tedy schopná překonat plevel. Bez plevelu ale půda ztrácí biodiverzitu a pomalu zmrtvuje.
Pěstování řepky má však také agrotechnická pozitiva. Díky mohutnému kořenovému systému je řepka po zaorání schopná zpětně obohatit půdu a vrátit tak část spotřebovaných živin. Takto zaoraný kořenový systém řepky slouží také jako protierozní ochrana. Erozi půdy přitom nejvíce podporuje druhá nejčastěji pěstovaná plodina na biopalivo u nás ― kukuřice. Ta patří k širokořádkovým plodinám, a tudíž špatně kryje povrch půdy. S přívalovými dešti tak na kukuřičných polích přicházíme o nejcennější složku ― ornici. Také kukuřice je velmi náročná na živiny, i přes zažité mýty náchylná k chorobám a často podléhá škůdcům, vlivem kterých je plodinu nutné chemicky ošetřovat. Obrovské škody způsobil loni například bázlivec kukuřičný nebo zavíječ kukuřičný. Ten se navíc podle zemědělského kontrolního ústavu objevil netradičně i ve výškách nad 500 metrů nad mořem. Obecnější problém stěhování škůdců do vyšších míst jen dále potvrzuje, že krajinu ovlivňují změny klimatu.
Menší a dotované
Způsob, jakým Česko nakládá se zemědělskými dotacemi z Evropské unie, krajině škodí. Nahrává velkofarmám a průmyslovému zemědělství, pro něž jsou právě velkoplošné monokultury typické. Takové hospodaření s půdou podporuje únik vody z krajiny a celkovou ztrátu biodiverzity. Společná zemědělská politika EU ale chystá po roce 2020 změny dotačních podmínek pro zemědělce. Zmenšování jednotlivých půdních bloků bude pro české zemědělství nepochybně výzvou, zvlášť proto, že s Evropskou unií tuto ideu nesdílejí. Pokud ovšem nechceme přijít o nezanedbatelnou část unijní finanční podpory, je načase konečně přijmout fakt, že půda není nevyčerpatelným zdrojem.
Sabina Vojtěchová, Sedmá generace 3/2018