Dítě v přechodu | Prameny zdraví

Dítě v přechodu

"Teenager je dítě v přechodu", říká doktor Ross Campbell."Není to mladý dospělý. Jeho potřeby, včetně emocionálních potřeb, jsou potřebami dítěte."

Dítě v přechodu

Rubrika: Děti a rodiče | Typ článku: Články


Jednou z chyb, kterých se rodiče, učitelé a ostatní dospělí často dopouštějí ve vztahu k dospívajícímu, je to, že ho považují za mladého dospělého člověka. To má za následek skutečnost, že jeho potřeba cítit se milován a přijímán takový, jaký je, potřeba, aby o něj někdo pečoval a dal mu opravdu najevo, že o něj stojí, není často uspokojena.
Příliš mnoho teenagerů má dnes pocit, že o ně nikdo nestojí. Výsledkem je nízké sebehodnocení, pocit beznaděje a neschopnosti i sklon k zesměšňování sama sebe.

Dnešní dospívající jsou označeni jako "apatická generace." Proč tomu tak je? Protože tolik z nich se vidí v negativním světle, bez jakékoliv hodnoty - neoceněni. Tento negativní sebekoncept vyvěrá z pocitu, že je nikdo nemiluje, nikdo o ně opravdu nestojí. Nejhroznějším výsledkem této apatie je deprese a boj proti autoritě. Apatický dospívající lehce podléhá nátlaku těch, kteří ho zneužívají pro své vlastní zájmy. Je lehce ovlivnitelný autoritativními skupinami, které nabízejí jednoduché odpovědi a naslibují nesplnitelné.

Láska, která není ničím podmíněna
Každý mladý člověk by měl vědět, že je ojedinělý a bez jeho existence by byl svět ochuzen o jedince s potenciálem, který má pouze on. Narodil se nejen s chybami, ale také s možnostmi, které nikdo jiný v té samé kombinaci jako on nemá. Narodil se jako někdo, kdo může dosáhnout něčeho neobyčejného a ojedinělého.

Pouze tehdy, když je váš vztah s vaším teenagerem založen na nepodmíněné lásce, můžete si být jisti, že budete dobrými rodiči. Bez této základny je takřka nemožné opravdově chápat dospívající dítě nebo vědět, jak ho vést nebo jak se vypořádat s jeho chováním.

Bez ničím nepodmíněné lásky je rodičovství frustrujícím a matoucím břemenem. Ničím nepodmíněná láska je majákem, který ukazuje cestu kam jít a co udělat. Když stavíte na tomto základě, budete vědět, jestli se vám výchova daří nebo jestli jako rodič ve svém přístupu k dítěti pokulháváte.

Milovat nepodmíněně znamená milovat svého teenagera, ať dojde k čemukoliv:
- ať vypadá teenager jakkoliv
- ať má jakékoliv dary, nešvary nebo je nějak hendikepován
- ať se chová jakkoliv.

Pochopitelně to neznamená, že budete vždycky milovat jeho vzhled. Přijde-li s kroužkem v nose, s náušnicemi v obočí, či jiných částech těla a s fialově zbarvenými vlasy, může to být pro vás značný šok. Zrovna tak rodič, který si vždycky přál atleticky zaměřeného syna, který by na fotbalovém hřišti přebral míč od kteréhokoliv protihráče, může být velice zklamán, když se jeho syn místo prohánění po louce prohání po klávesách počítače. A rozhodně to neznamená, že budete vždycky milovat teenagerovo chování. Matka, které se již léta těší, jak bude houpat vnoučátka na kolenou, a které se přizná syn, že žije v homosexuálním vztahu může být šokovaná, zklamaná, frustrovaná, nebo dokonce v ní může být hněv.

Nemusíme nebo nemůžeme milovat vzhled, sklony, nebo chování, které se neslučují s našimi představami, hodnotami nebo morálními principy, které jsou pro nás důležité. Ale i v těchto případech musíme stále milovat svého teenagera, i když jeho chování, vzhled a touhy kompletně odsuzujeme.

Doktor Campbell si pomáhá tím, že si neustále připomíná následující -
- teenager je dítě,
- teenager má sklon k tomu chovat se jako teenager - tj. problematicky,
- teenager se většinou chová nepříjemně,
- jestliže ukáži, že ho mám jako rodič rád i přes jeho nepříjemné chování, potom mu pomohu vyspět a vzdát se nedospělých způsobů chování,
- když ho miluji jen tehdy, když uspokojuje mé představy (což je podmíněná láska) a ukazuji svoji lásku během těchto chvil, potom se nebude cítit opravdu milován; to bude mít za následek, že se bude cítit nejistý, že jeho sebehodnocení bude narušeno a jeho schopnosti vyvinout se ve zdravého jedince může být zabráněno; proto je jeho behaviorální vývoj zrovna tak mojí povinností jako jeho,
- jestliže ho budu milovat ničím nepodmíněnou láskou, potom se bude můj teenager cítit dobře (ale nemusí to žádným způsobem vyjadřovat), bude si jist sám sebou, bude schopen kontrolovat svoje pocity úzkosti a strachu a tím své chování a vyvine se ve zdravou osobnost,
- jestliže ho miluji jen tehdy, když splní mé požadavky nebo představy, bude se cítit neschopným, bude přesvědčen, že je zbytečné se snažit být nejlepší, protože to nikdy nestačí; jeho nejistota, pocit úzkosti a strachu a nízká sebedůvěra budou výsledkem mého jednání; jsem to já, kdo mu postaví do cesty jeho emocionálního a behaviorálního růstu překážku,
- pro záchranu svých dětí se jako rodič neustále modlím o to, abych měl dostatek sil milovat ničím nepodmíněnou láskou; budoucnost mých teenagerů spočívá na tomto podkladu.

Máš mě rád?
Víte, která otázka je pro vašeho teenagera nejdůležitější? Aniž by si to dospívající uvědomoval, ptá se neustále sám sebe: "Mají mě rádi?" Toto je pro každého teenagera absolutně nejdůležitější. A klade vám tuto otázku ne slovy, ale svým chováním.

"Máš mě rád?" Odpověď, kterou na tuto otázku teenager dostane, je nesmírně důležitá. Jestliže dostane negativní odpověď, potom nebude moci plně rozvinout svůj potenciál. Potřebujete odpovědět kladně!! Naneštěstí není mnoho rodičů, kteří odpoví "ano". Problémem není to, že by svého teenagera nemilovali. Problém spočívá v tom, že neví, jak svoji lásku vyjádřit.

Jedním z hlavních důvodů, proč většina rodičů neví, jak lásku svému teenagerovi vyjádřit, je ten, že teenager je, jako všechny děti, orientován behaviorálně. Dospělí jsou naproti tomu orientování verbálně.

Příklad doktora Campbella:
"Sedím na jednání někde daleko od své ženy. Když zvednu telefon, zavolám a řeknu jí: "Drahoušku, chtěl jsem ti jen říct, že mi tu chybíš a že tě mám rád", učiním ji v tom okamžiku nejšťastnější ženou na světě. Když ale to samé řeknu svému dvanáctiletému synovi, asi mi odpoví takto: "To, jsem rád, tati, ale proč vlastně voláš?"

Chápete ten rozdíl? Moje žena je orientována verbálně, proto je pro ni verbální vyznání lásky důležité. Můj syn je orientován behaviorálně - proto je pro něj můj výrok nedostačující k tomu, aby se cítil opravdově nepodmíněně milován. Pro moji dvacetiletou dceru má tento výrok již hlubší smysl, ale stále ještě ne do takové hloubky, jako pro moji ženu."

Mít teplý pocit v srdci vůči svému teenagerovi je krásné, ale nestačí! Říct teenagerovi, "mám tě opravdu rád", je ohromné - a měli bychom to čas od času udělat. Ale nestačí to! Pro vašeho teenagera je důležité, aby vaši lásku nejen slyšel, ale také viděl a cítil. Proto ho musíte milovat behaviorálně - musíte mu svoji lásku dokázat svým chováním - protože on je takto orientován. Jeho ovlivňuje daleko víc vaše chování, než vaše slova.

Váš teenager vidí vaši lásku především v tom, co děláte. Vaše skutky mají pro něj větší váhu, než vaše slova. Jak reagujete na to, že vás neuspokojí jeho vzhled, vlohy, návyky, chování? Kdyby váš nejlepší přítel přišel na návštěvu a zašlapal vám čistě umytou podlahu v předsíni, jak byste reagovali? Nebo kdyby vám omylem vymazal něco z počítače, který si půjčil? Chováme se k našim dětem s respektem a láskou, kterou ukazujeme těm, kteří by měli být pro nás méně důležití než naše děti? To ovšem neznamená, že budete sladce odpouštět a tolerovat takové chování nebo chyby. Je třeba ale zaměřit se na chování a ne napadnout celou osobnost teenagera: "Ty jsi úplně nemožnej a bezohlednej, podívej se, cos zase vyvedl. Kam šlápneš, tam jsou jenom problémy…"

Všichni psychologové se shodují v tom, že efektivní komunikace je předpokladem zdravého, uspokojujícího vztahu. A základem takovéto komunikace je soustředěná pozornost.

Soustředěná pozornost
Soustředěná pozornost vyžaduje čas. Oční nebo fyzický kontakt, jakkoli jsou důležité, velmi zřídka vyžadují opravdovou oběť. Soustředěná pozornost ano. Soustředěná pozornost znamená, že svému teenagerovi věnujete pozornost i tehdy, když byste raději dělal něco jiného.

Doktor Campbell říká: "Jsem přesvědčen, že soustředěná pozornost je jednou z nejdůležitějších potřeb, které teenager má. Mnozí rodiče si nejsou této skutečnosti takřka vůbec vědomi - proto ji ani nemohou uspokojit. Mají za to, že to, co pro teenagera dělají - uspokojování fyzických potřeb, dávání dárků, plnění slibů, péče o jeho další potřeby - může nahradit jejich ničím nerozptylovanou pozornost.

To, co dělají, je jistě dobré, ale je velice chybné se domnívat, že soustředěnou pozornost je možné nahradit něčím jiným. Pokud nemá teenager nesmírně cennou pozornost svých rodičů, nemůže se cítit šťastným a nemůže v sobě rozvinout to nejlepší, co v něm je."

Čím starší, tím delší
S přibývajícími roky je nutné čas trávený s dětmi prodlužovat. Teenager potřebuje čas k tomu, aby se rozpovídal, uvolnil a odvážil se svěřit vám své nejniternější pocity, a to zejména ty, které mu nedávají spát.

Když děti dosáhnou dospívání, potřebují trávit více času s rodinou, ne méně! Když teenager vystupuje, jakoby chtěl trávit s rodinou co nejméně času, je snadné domnívat se, že jeho nároky na společně trávené chvíle se snižují. To je ale kardinální chyba! Mnoho rodičů využívá situace, kdy se zdá, že teenager chce větší nezávislost, k uspokojování svých potřeb - a zapomínají uspokojovat potřeby svého potomka. Každý dospívající chlapec nebo dívka, kteří procházejí poradenskou konzultací, si vysvětlují toto chování jako odmítavé - a mají pocit, že jejich rodičům na nich čím dále méně záleží.

Jde-li o teenagera, který je náladový, čas je ještě důležitější. U těchto dospívajících dlouho trvá, než dovolí, aby jejich "obranná slupka" praskla a zábrany padly. Teenager, který obvykle komunikuje pouze slůvky "hm, hm", se může potýkat s těžkým problémem ve své mysli. Místo toho, abyste na něj vyvíjeli nějaký psychický nátlak, aby se svěřil, snažte se najít aktivitu, které vám oběma způsobuje radost a neklade na vás žádné psychické požadavky. Po dvaceti, třiceti minutách takové aktivity a "povídání o ničem" se obyčejně začnou zábrany teenagera pomalu rozplývat - potom je možné začít komunikovat o jeho hlubších pocitech a myšlenkách. Tajemství spočívá v tom být se svým teenagerem a nevyvíjet přitom na něj žádný nátlak.

Když je citlivá informace konečně venku, vezměte svého teenagera vážně! Pro rodiče je velkým pokušením zaujmout k celé věci zlehčující postoj, odpovědět nějakou frází - jako by se jednalo o obyčejnou, jednoduchou záležitost. Pozor na vlastní reakci! Proberte problém s respektem a vážně a pomozte svému dítěti najít logické, rozumné řešení. Během tohoto procesu je můžete naučit, jak řešit problémy, jak myslet logicky, racionálně a postupně. Pouze tehdy, když naučíme svého teenagera přemýšlet, bude schopen rozlišit správné od nesprávného a vytvořit si zdravý a silný hodnotový systém.

Učme se neustále, jak lépe milovat svého teenagera, ať vypadá jakkoliv, ať má jakékoliv vlohy - a i když se chová podivně. Věnujme mu naši soustředěnou pozornost a pomozme mu vyvinout se ve zdravého, šťastného a nezávislého jedince.

Petr Škrla, s využítím podkladů z knihy dr. Rosse Campbella "How to Really Love Your Teenager".

Počet přečtení: 4 552 Datum: 3. 2. 2008