Den předtím

Mnozí jsme viděli americký film „Den poté“ („The Day After“). Film velmi realisticky představuje následky atomového výbuchu na jedno velké americké město. Lidé si po zhlédnutí filmu říkají: „To se nikdy nesmí stát.“ Zaujal mne název díla – „Den poté“. Naznačuje, že aby takový hrozný den nenastal – se musí udělat něco „den předtím“.

Myslím na náš osobní život. Jak to, že většinou jsme moudří až „den poté“. Proč přicházíme na místo „den potom“?

18. června 1815 rozhodla bitva o Waterloo o celém 19. století. Přitom rozhodnutí o výsledku střetnutí Napoleona s Angličany mohl zásadně ovlivnit francouzský maršál Grouchy. Den před bitvou jej Napoleon pověřil velením několika oddílů, které měly pronásledovat poražená pruská Blucherova vojska a zabránit tak jejich spojení s Angličany. Grouchy šel se svým oddílem za ustupujícími Prušáky. Postupoval směrem na Brusel, i když z dáli od Waterloo zaduněla děla. Přestože ho důstojníci na tuto skutečnost upozorňovali, odpovídal, že dostal příkaz pronásledovat Prušáky. Zatím Napoleon spoléhal na to, že se Grouchy vrátí, až uslyší hřmět děla. Místo něho se na bojišti v kritické chvíli objevily pruské jednotky a ty pomohly Wellingtonovi k vítězství a ke zničení císařství i Napoleona. Maršál Grouchy dorazil na bitevní pole u vesnice Waterloo 19. června 1815, „den poté“, když bylo již o všem rozhodnuto.

Správně se podotýká, že po bitvě je každý generálem. Ví, co se mělo či nemělo udělat. Žel, pak zní jen to beznadějné slovo „pozdě“. Přitom nemusí jít vždy o velké tragédie, ale o drobná opomenutí povinností či neovládnutí jazyka. Chybu si uvědomíme „až potom“. Některé skutečnosti nelze vrátit zpět, zůstane jen nářek, který již nic nevyřeší.

Stará legenda vypravuje, že kdysi dávno žili v Persii dva bratři, Ali a Izmael. Dostali zprávu, že jejich starý otec umírá. Vyrazili rychle na cestu, aby spatřili otce ještě živého. Po několika hodinách jízdy Ali zavolal: „Bratře, na tvého koně jde únava.“ „Únava? Můj kůň vydrží více než tvůj.“ Po chvíli Ali opět hovoří: „Izmaeli, tvůj kůň ten cval nevydrží, je nutno jet pomaleji.“ „Mlč,“ zvolal Izmael hněvivě, „mé zvíře si nezadá s tvým, i kdyby šlo o závod.“ „Zkusme to,“ zvolal Ali. Bodli koně a hnali se jako vítr, aby jeden druhého předhonili. Tu švihl Ali svého koně bičíkem a ten, hnán bolestí, předběhl rivala. Ali zvolal: „Vychloubači, lháři, vidíš, že je můj kůň lepší.“ V slepém hněvu Izmael uchopil luk a vystřelil. Ali zasažen šípem klesl k zemi. S pláčem se Izmael sklonil nad bratrem. Naložil ho na koně a dovezl do chaty pastýře, kde ho ošetřoval. Když se Ali probral z bezvědomí, stiskl bratrovi ruku se slovy: „Já jsem tě vyprovokoval. Tvůj kůň je stejně dobrý jako můj. Pospěš domů, otec umírá.“ Ale Izmael zůstal u zraněného bratra, dokud se neuzdravil. Když po několika dnech znovu nastoupili cestu, v srdci je tížila obava, co je s otcem.

Dorazili den po pohřbu. Když stáli nad čerstvě navršeným hrobem, přerušil Ali tíživé ticho: „Víš, Izmaeli, co se nikdy nevrátí?“ „Ano, vystřelený šíp. Když jsem jej viděl letět, rád bych jej vzal zpět, ale nebylo to již v mé moci.“ „Nemyslil jsem na šíp, ale na promluvené slovo. Rád bych vzal tenkrát své slovo zpět, ale nebylo to možné.“ Po chvíli ještě Izmael dodal: „A víš, co se ještě nedá vrátit? Promrhaný čas. Kdybychom nebyli čas mařili hádkou, našli bychom otce ještě naživu.

Měli pravdu. Tři věci nelze vrátit – vykonaný čin, promluvené slovo a promrhaný čas.

Jak zabránit takovým „dnům potom“? Zdá se, že by nám k tomu mělo dopomoci poučení a varování, a to jak vlastních životních zkušeností, tak i historické příklady. Jak ale víme, ani tragická zkušenost první světové války nezabránila vzniku druhé světové katastrofy. Proto se říká: „Jednomu se můžeme z dějin poučit, že se lidstvo nikdy z dějin nepoučilo“.

Ani kašlající kuřák, zasažený rakovinou plic, není dost odstrašujícím příkladem, který by odradil od kouření jiné. Proč? Zřejmě si mnohý říká: „Mně se to nemůže stát.“ Až se to stane, zjišťuje to postižený až „den potom“. Nikdo z lidí, kteří připíjejí svou první skleničkou „na zdraví“, by nepřipustil, že může skončit v protialkoholní léčebně. Zjišťujeme, že je nutné přijmout pevné morální a zdravotní zásady, ale zároveň i sílu, která by nám je pomohla dodržet i v tlaku pokušení konkrétní situace.

Bůh nás chce vést ve „dnech předtím“ k správnému rozhodování a jednání. Dal člověku mravní zákon, normu jednání a myšlení. Ale udělal ještě neskonale víc. Dal nám svého syna. Proto Pán Ježíš žil s námi na této zemi, aby nám dal příklad života, který máme „následovat“ – napodobovat.

Všechno na světě podléhá změně. Když nějaká filozofie či učení přivede národy do katastrofy, hledá se jiný model pro vedení a správu společnosti. Kde je záruka, že to bude ten správný? Žel, to se poznává až „den potom“. Také různé generace diskutují o správném způsobu života. Mládí říká: „Tak se dnes již nedá žít.“ Jak tedy žít, aby nepřicházely ty „dny potom“ a nepřinášely nám rozčarování?

Příklad a slovo Ježíše Krista září po staletí a je neměnící se normou pro všechny doby a generace. Martin Luther napsal: „Ne ten je dobrý, kdo správně jedná, ale ten správně jedná, kdo je dobrý.“

Chyby rozumu lze ze zkušenosti během času napravovat tak, aby se neopakovaly. Chyby srdce však opakuje každá generace znovu. Proto je pokrok v technice patrnější než v morálce.

Nejkrásnější poselství, které nám bible přináší, říká, že Ježíš Kristus má moc napravit věci i „den potom“. Zvěst o pokání, odpuštění vin a vzkříšení je zvěst o boží nápravě toho, co člověk předtím pokazil. Pán Ježíš nás zve: „Pojďte ke mně“ s tím svým klopýtáním, tou pozdní moudrostí „dne potom“. Jde o to přijít včas. Ne „den potom“. Je nutno přijít „den předem“. Který je to den?

Za jedním duchovním přišel mladý muž a ptá se: „Kdy se mám obrátit k Bohu, abych byl spasen?“ „Stačí den před smrtí, odpověděl duchovní. „To je dobré,“ říká mladík, „ještě mám čas“, a spokojeně odchází. Ve dveřích se pojednou zarazí, pomalu se otočí a ptá se: „A kdy umřu?“

Existuje pouze jeden „den předtím“, a to je dnes. „Den potom“ – to je vlastně nenapravitelně pozdě.

(L. Švihálek, ZD 3/1984)