Dějiny optikou Bible
V tom dni se stala událost, která zásadně ovlivnila kvalitu života i otázku zdraví a nemoci budoucích generací. Způsobil to ctihodný občan tohoto města – Antony van Leeuwenhoek (1632-1723). Spoluobčané se s ním setkávali na radnici, kde pracoval jako vrátný. V době, o které píši, byl již podruhé vdovcem. Domácnost mu vedla dcera, která jediná přežila z jeho několika dětí. Tento skromný muž měl zvláštní zálibu: brousil zvětšovací čočky z čistého skla. Vyrobil jich desítky a stále je zdokonaloval. Nebyly větší než zrnko hrachu. Vsadil je do prkénka a bavil se tím, jak předměty, na které se díval, byly neskutečně veliké. Žasl nad složitostí mouchy i nad vosím žihadlem.
Ten neznámý den roku 1673 nasál do skleněné trubičky několik kapek dešťové vody z hrnce na zahradě a trubičku vložil pod svoji čočku. To, co spatřil, mu vyrazilo dech. Znovu a znovu klade tu kapku dešťové vody pod svůj primitivní mikroskop. Není pochyb – vidí to vždy jasně. Antony volá na dceru: „Marie, Marie, pojď sem, rychle, rychle!“ Dcera slyší v otcově hlasu nezvyklé vzrušení. Utírá si ruce do zástěry a spěchá za otcem. Ten k ní přistrčí svůj přístroj: „Podívej se!“ Marie skloní oko k čočce a v té chvíli pochopí, co otce tak rozrušilo. V kapce dešťové vody se sem a tam prohánějí nepatrní tvorečkové menší než vši, vrtí se, svíjejí jako malí hádci, chvíli stojí, pak prudce vyrážejí kupředu. Tun den roku 1673 obyčejný vrátný z radnice z Delft spatřil to, co nikdo v celých dějinách dosud neviděl a ani o tom neviditelném světě neměl tušení. Jen díky této pomůcce – drobnohledu – bylo lidem umožněno nahlédnout do neviditelného světa mikrobů.
Vedle našeho hmotného, viditelného světa existuje svět duchovní, z něhož se do této naší existence vlamuje dobro i zlo. Nic bychom o něm nevěděli, kdyby zde nebyl nástroj, který nám tento „vhled za oponu“ umožňuje. Je to Bible, která nám jako „vybroušená čočka“ odhaluje „tajemství skrytá od věků“ (Koloským 1,26). Co jsou to za tajemství? Především dává odpověď na otázky: Odkud? Proč? Kam? Jaký je počátek všeho? Proč jsme zde? Jaký je smysl a úkol mé existence? Jaký je cíl, ke kterému vše směřuje? Odpovědi na tyto otázky v tomto světě nebo ve vesmíru nenajdeme. Věda nám odhaluje, „jak“ věci a příroda fungují, ale už nevysvětluje „proč“. Mnozí takové otázky zpochybňují. Hlavní přece je, aby byl člověk najedený, a teprve pak si může dovolit zabývat se podobnými otázkami. Proč však jsou i v blahobytné společnosti nešťastní lidé, kteří dobrovolně odcházejí ze života? Vždycky je a bylo v dějinách důležité rozlišit dobro od zla, pravdu od lži a skutečnost od iluze. Samozřejmě dříve, než na lidi dopadnou následky omylů.
Bible nám odhaluje „velký spor“, který je veden mezi silami dobra a zla. Tento spor vyvolal i všechny spory probíhající v našem světě. Všichni jsme do něj vtaženi. Probíhá v našich myslích a srdcích, v rodinách i mezi národy. Píše příběhy podlosti, krutosti, falše a zrady, zároveň však i vyprávění o odvaze, hrdinství, obětavosti, laskavosti a lásce. V Bibli je psáno, že „dějiny jsou napsány k našemu poučení...“ (Římanům 15,4). Podle mnohých cyniků nás dějiny učí, že se lidé nikdy z dějin nepoučili. To ale neznamená, abychom se vzdali studia historie. Moudrému stačí napovědět, a „jen hlupák se spálí dvakrát o stejná kamna“. Jako omylné lidské bytosti čelíme skutečnosti, že stará lež se představí v novém převleku. Apoštol nás varuje: „... satan se převléká za anděla světla...“ (2. list Korintským 11,14).
Při pročítání dějin máme jednu výhodu: víme, co přišlo potom. V historických událostech můžeme zřetelně spatřit zákon setby a žně, který se projevuje v životě jednotlivců i národů. „Co člověk zasévá, to i žne. Kdo zasévá pro své sobectví, sklidí zánik...“ (Galatským 6,7). Když sledujeme příběhy národů, nelze nesouhlasit s postřehem a varováním pisatele knihy Přísloví: „Spravedlnost vyvyšuje národy, kdežto hřích je národům pro potupu“ (Přísloví 14,34).
Útokem Říma proti Jeruzalému a jeho zkázou v roce 70 po Kr. začalo zcela nové údobí dějin, odlišné od starověku. Již o pár desítek let předtím se začala šířit zvěst o jedinečném muži – Ježíši Kristu. Jeho slovo a osoba se stanou mírou a soudcem dějin. Zásadně ovlivní životy milionů lidí. Úspěch a prosperita celých národů bude závislá na tom, nakolik se budou řídit slovy a Duchem Ježíše Krista. O Jeho působení, vlivu i reakcích vůči Němu bylo při Jeho narození pro rokováno: „On je dán k pádu i k povstání mnohým. On bude světlem národům a znamením, kterému budou odpírat“ (Lukáš 2,34). Pád Jeruzaléma v roce 70 Ježíš nejen předpověděl, ale zároveň jej použil jako příklad a varování před událostmi na konci věků. To je jistě víc než dostatečný důvod se touto starou událostí zabývat.
Vyšetřovatelé zkázy Titaniku zjistili, že kdyby hlídka měla dalekohled, ke katastrofě nemuselo dojít. Včas by poznala blížící se nebezpečí, kterým byly ledové kry. Kapitán zřejmě nepovažoval dalekohled za důležitý.
Máme možnost dívat se na dějiny, vlastní život i budoucnost optikou Bible. Využijme ji.
Z knihy Ludvíka Švihálka Spor pokračuje. Vydal Advent-Orion.