Dám ti přes pusu! | Prameny zdraví

Dám ti přes pusu!

Před několika lety, když jsem v jedné své třídě přednášel na téma láska, zadal jsem svým studentům úkol. Dohodli jsme se, že se obrátíme na lidi, kterých si vážíme a které milujeme, a slovy vyjádříme, že je "opravdu máme rádi a máme k nim úctu".

Dám ti přes pusu!

Rubrika: Děti a rodiče | Typ článku: Články

Zjistili jsme, že tento úkol, který navenek vypadal jako jednoduchá a přirozená záležitost, byl ve skutečnosti obtížnější, než jsme si dovedli představit.

Většina studentů měla svázaný jazyk, když šlo o lásku. Necítili se ve své kůži, připadali si nemotorní a byli na rozpacích, když měli svou lásku vyjádřit. Několik studentů tento úkol nikdy nesplnilo.

Když jsme o něm diskutovali a sdělovali si své zkušenosti, všichni souhlasili s tím, že je opravdu zvláštní, že tolika studentům připadá takové sdělení hrozně těžké. Pochopili jsme, proč tak málokdy slyšíme hlas lásky, a i když jej slyšíme, proč zní tak tiše, s tak velikým ostychem. Je tomu tak, přestože již víme, že nevyslovená láska je hlavním zdrojem našeho soužení a našich smutků. Obvykle čekáme, až lidé umřou, abychom vyjádřili, jakou cenu měli v našem životě, veřejně jim vzdali hold a vyjádřili svoji lásku k nim.

Měl jsem to štěstí, že jsem byl vychován v rodině, v níž jsem slyšel mnohokrát mluvit s láskou a o lásce. Nebyla to vždycky řeč jedna, sladká a něžná, jak bychom očekávali. Maminka mluvila hlasitě, často dokonce křičela. Nečetla tuto radu psychologického mudrce: "Nekřičte nikdy na své děti a nebijte je. Slovní a fyzické rány mohou zanechat navždy jizvy." Slýchal jsem výhrůžky jako "te spacco la faccia", což volně přeloženo znamená "dám ti přes pusu". A ona to občas udělala. Jako důkaz může posloužit můj přeražený přední zub. Její oblíbený americký výrok (nikdy jsem nepochopil, kde ho sebrala) zněl: "Drž hubu!"

Ani tatínek neměl strach, že pořádný pohlavek trvale zraní naši psychiku. Neznal naši psýchu a ani za mák se o ni nestaral. On a maminka uznávali určité hodnoty a chtěli, abychom je s nimi sdíleli. A my jsme nikdy nepochybovali o tom, že nás učí "pro naše dobro".

V tomto výbušném prostředí však nikdy nechyběly jemnější projevy lásky. Maminka se nikdy nevrátila z nákupu, aniž by nám donesla kousek čokolády, oblíbený koláč nebo ovoce. Tatínek a maminka nás často objímali, když jsme si říkali "ahoj", "dobrou noc" a "dobré ráno". Často nás líbali během dne i před spaním. Rány se rychle hojí, když člověk nemá pochybnosti o tom, že je milován.

S láskou se s námi dělili o poznání Boha, který je dobrodiním pro naši duši. Sdíleli se s námi o své školní vzdělání i o své rozhovory a nadělovali nám věci dobré pro naše tělo. Maminka také trvala na láskyplném každoročním jarním gruntování, které se odehrávalo v postní době a bylo provázeno vůní čistících prostředků. Naší odměnou bylo jednak to, že jsme měli večer přednost v koupelně (která byla vždycky neuvěřitelně přeplněna, protože to byla jediná koupelna pro celou naši početnou rodinu), a jednak to, že nám maminka slíbila na příští den naše oblíbené jídlo.
Bez ohledu na to, kolik nám bylo let, hráli jsme všichni svoji životně důležitou roli účastníka dění v rodině. Dostávalo se nám povzbuzení, abychom mluvili o svých radostech, strastech, obavách, zklamáních a láskách. Když jsme měli nějaký problém, byl to rodinný problém, a rodiče očekávali, že se k němu všichni vyjádříme a pomůžeme jej řešit. Když jsme promluvili, byla nám věnována pozornost, a to, co jsme řekli, bylo respektováno. V tomto prostředí bylo snadné snášet lekce, které nám uštědřoval život, ať již byly zasloužené, nebo nezasloužené.

Mladí lidé si dnes kromě jiného nejvíce stěžují na to, že se jim sice dostává mnoha věcí, peněz a fyzického pohodlí, že však těžce postrádají důvěrnou komunikaci. Schází jim druh hovoru, který by jim pomohl slyšet svůj vlastní hlas, objevovat své vlastní zdroje, dělat své vlastní chyby a hledat svá vlastní řešení v prostředí, které je podporuje. Často cítí, že komunikace mezi nimi a těmi, které mají opravdu rádi, nemá patřičnou hodnotu - pokud vůbec existuje.

Jedna moje studentka, která je velice citlivá, se přišla se mnou poradit s velice osobním problémem. Když jsem jí navrhl, aby si o něm promluvila se svými rodiči, řekla mi, že to nejde, že by jí rodiče nerozuměli. Přesvědčil jsem ji, aby to zkusila, protože její problém vyžadoval podporu celé rodiny. Za několik dní se vrátila a sdělila mi, že udělala všechno, co bylo v jejích silách. Když se přiznala ke svému zmatku a sklíčenosti, rodiče to zlehčili, přešli na jiné téma a ujistili ji, že dělá "z komára velblouda", že "z toho vyroste" atd. Odmítli s ní na toto téma mluvit, jako kdyby ignorování problému bylo totéž co jeho odstranění. Teprve když spáchala pokus o sebevraždu, její rodiče zareagovali: "Proč jsi nám neřekla, že máš problémy?" ptali se jí. "Proč jste mne neposlouchali, když jsem vám o nich povídala?" zněla její prostá odpověď.

Leo Buscaglia "Milujte se". Vydalo nakladatelství Pragma.

Počet přečtení: 3 331 Datum: 7. 11. 2007