Všechny články
Recepty
Strava
Vztahy
Zdraví
Životospráva
Další...
Nemoci

Co je podstatou sekularity?

Co to znamená, že je člověk sekulární? Jak takový člověk přemýšlí? Můžeme se zastavit u několika pojmů, kterými se odborníci snaží s vědeckou přesností popsat, jakým způsobem sekulární člověk přistupuje ke světu a jeho základním problémům.
Rubrika: Spiritualita
|
Typ článku: Články

První slovo, které ukazuje, jakým způsobem sekulární člověk přemýšlí, je nahodilost. To znamená, že všechno, co se v tomto světě odehrává, se děje v rámci opakující se historie. Jinými slovy, žádnou událost není nutné vysvětlovat jako záležitost nadpřirozeného zásahu. Vše, co se děje, je výsledkem nějaké jiné události, která se odehrála v historii a v lidské zkušenosti. Jsem-li například jako člověk zatrpklý, je to proto, že mě tak moji rodiče vychovali. Jsem-li bohatý, je to proto, že i moji rodiče byli bohatí, anebo proto, že jsem tvrdě pracoval. Není nutné cokoli připisovat božskému zásahu. Dá se říct, že vše, co děláme, uvádí jiné věci do chodu, a to bez působení nadpřirozené moci. Jiným termínem charakterizujícím tento způsob myšlení je naturalismus.

Sám sobě zákonem

To tedy znamená, že sekulární člověk žije v prostoru, jehož hranice je vymezena tím, co vnímá svými pěti smysly. Takto omezená realita však nedává životu základní smysl či význam. Jestliže zde není Bůh, který by člověka vedl, musí vládu nad svým životem vzít do vlastních rukou. A z toho vyplývá další důležitý aspekt sekulárního myšlení, který se nazývá autonomie. Slovo autonomie pochází z řečtiny a znamená „sám sobě zákonem". Lidé, kteří jsou autonomní, nemají potřebu nechat se vést Bohem. Přivlastňují si všechna práva a výsady, které lidé dříve připisovali Bohu. Smysl života, odpovědi na jejich otázky či řešení jejich problémů nespadne z nebe. Záleží pouze na člověku samém, jaký smysl dá svému životu.

Někteří lidé se například mohou rozhodnout, že smysl života tkví v tom, jak na ně lidé budou vzpomínat po jejich smrti. To je možná také důvod, proč se dnes tolik lidí zajímá o ochranu životního prostředí. Jestliže díky mému jednání se svět stal lepším místem pro mé děti a vnoučata, nežil jsem zbytečně. (V žádném případě nejsem proti ekologii, chci jen říct, že k péči o životní prostředí mohou být lidé vedeni jak sekulárními, tak křesťanskými důvody.) Druzí mohou uvažovat tak, že jejich život dostane smysl, pokud najdou dobrou práci nebo vstoupí do manželství s tím správným člověkem, anebo pokud budou mít krásné a dobře vychované děti. Jiní zase hledají smysl v umění, hudbě, cestování nebo literatuře. V impozantním prožitku, který jim přinese významné umělecké dílo nebo hudební skladba, se cítí být přeneseni do vyšší roviny bytí. Pokud se naproti tomu někdo v životě orientuje především na drogy, na páchání trestné činnosti nebo se věnuje uspokojování svých sobeckých přání na úkor druhých lidí, považuje se takový život za prázdný a promarněný.

V sekulárním myšlení platí, že každý člověk se sám musí rozhodnout, jaký dá svému životu smysl. Pro sekulárního člověka není Bůh ani kdokoli jiný tím, kdo určuje jeho život. Proto se stává autonomním, tedy sám sobě je zákonem.

Nic není absolutní

Autonomii je velice blízký koncept relativity, náš třetí základní koncept. Pokud neexistuje nadpřirozeno a jestliže lidské bytosti určují svůj osud, pak smysl života, jeho hodnoty a pravda jsou závislé na situaci. Co je v jedné situaci správné, může být jindy špatné. Co je
správné pro jednoho člověka, může být pro někoho jiného špatné. Morálka se stává záležitostí celospolečenské smlouvy. Vše, na čem se určitá skupina lidí dohodne, se stává měřítkem, na jehož základě se posuzuje jednání jedinců uvnitř této skupiny.

Homosexualita může být špatná pro jednu generaci, ale pro další už může být přijatelná. Sex mezi dospělými, kteří s pohlavním stykem souhlasí, je v pořádku potud, pokud někdo není zahlcen pocity viny pramenícími ze zastaralých morálních pravidel. Společnost si tvoří svoji morálku, principy a „pravdu", a to na základě svých sociálních a ekonomických potřeb. Pokud něco funguje nebo to praktikuje dostatečný počet lidí, lze to povolit, či dokonce k tomu lidi vybízet. Relativita popírá existenci objektivní morálky a principů, jimiž by se společnost měla řídit. Nic není absolutní. Všechny hodnoty jsou relativní, a určité morální principy jsou závazné pro skupinu, která je vytvořila. Spíše než o „pravdě" nebo o tom, že je něco správné či špatné, mluví sekulární člověk o tom, co je „správné pro něj".

Život je krátký - užij si ho!

Čtvrtý a poslední princip se nazývá dočasnost. Dočasnost, to je představa, že tento život je vše, co existuje. Pro sekulárního člověka je posmrtný život - jakkoli jde o lákavý koncept - pouze přáním, které jako zaklínadlo používají ti, kdo nejsou schopni se vyrovnat se strachem a úzkostí, které jsou spojeny se smrtí a umíráním. Bylo by příjemné skutečně věřit v život po smrti, říkají tito lidé, seriózní vědecký důkaz pro to však neexistuje. Jelikož tento život je vše, čím si takový člověk může být jistý, považuje za rozumné dát průchod všem svým přáním. Tento přístup k životu přesně vystihuje slogan jedné nedávno vysílané televizní reklamy na sportovní obuv: „Život je krátký! Užij si ho!"

Dočasnost znamená, že přijdeme na tuto zem, krátký čas zde pobudeme a potom zemřeme. Nic z toho, co děláme, nemá trvalou hodnotu; poté, co skončí naše pozemská pouť, nás nečeká žádná odměna ani trest. Jestliže tedy přijmeme dočasnost jako základ veškeré skutečnosti, pak z toho vyplývá, že vše, co děláme, pokud při tom neubližujeme druhým lidem, je správné.

Zatímco toto jsou čtyři základní postuláty, jež sekulárnímu člověku pomáhají vyrovnat se s důležitými otázkami, průměrný člověk z ulice o těchto věcech přemýšlí jen výjimečně a k tomu, aby je popsal, určitě nepoužívá tyto pojmy, stejně jako je nepoužívá nikdo z nás.

Sekulární člověk jistě není ateista, ten, kdo by vědomě a v nejhorším slova smyslu odmítal náboženství. Může věřit v Boha, v praktických záležitostech každodenního života si však Boží působení trvale neuvědomuje. Devadesát čtyři procent Američanů údajně věří v Boha, sedmdesát procent však nenavštěvuje žádnou církev. V Austrálii, kde osmdesát pět procent lidí tvrdí, že věří v Boha, jich do kostela nechodí devadesát šest procent. Sekulární člověk není ateista, je to prostě člověk, pro kterého se náboženství v praktické rovině každodenního života stalo nedůležitým.

Nechtěl bych vyvolat dojem, že všichni sekulárně orientovaní lidé přemýšlejí stejně. Sekulárně orientovaní lidé se od sebe liší - stejně jako sněhové vločky, jakkoli se ve způsobu jejich myšlení projevují některé shodné vzorce. Tato odlišnost je pochopitelně nevyhnutelným důsledkem autonomie a relativity. Snaží-li se každý člověk sám pro sebe najít smysl a stanovit si určité hodnoty, pak také musí být mezi sekulárně orientovanými lidmi značná odlišnost, pokud jde o víru a životní styl.

Z knihy Jona Pauliena „Evangelium v proměnách času". Vydalo nakladatelství Advent-Orion.

Počet přečtení: 5269
Datum: 19. 2. 2011