Bůh není majetkem členů církve | Prameny zdraví

Bůh není majetkem členů církve

Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: „Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.“ (Matouš 2,1.2)

Bůh není majetkem členů církve

Rubrika: Spiritualita | Typ článku: Články

Jednou z důležitých biblických pravd je, že Bůh pracuje se všemi lidmi, nikoliv pouze s těmi, kteří jsou v „církvi“. Tak tomu bylo s „mágy od východu“ (NBK). Tito mužové přišli zřejmě z Persie, kde tvořili třídu vzdělaných kněží zabývajících se takovými oblastmi, jako jsou filozofie, lékařství či přírodní vědy. Jedním z hlavních předmětů zájmu těchto mužů byla astrologie, ve starověku hojně rozšířený „vědecký“ obor, jenž sloužil k rozpoznávání záměrů bohů. A proto, když mágové spatřili nadpřirozenou hvězdu, vydali se na cestu, aby rozpoznali její význam.

Nevíme přesně, jak dospěli k tomu, že tuto zvláštní hvězdu dali do souvislosti s narozením „krále Židů“. Existuje ale několik možností. Jednak se v důsledku babylónského zajetí židovská komunita rozptýlila po celém Blízkém východě. Navíc od druhého století před Kristem měli Židé žijící v exilu k dispozici překlad Bible do řečtiny, tehdejšího světového jazyka. Vzdělaní jedinci z řad kněží tak mohli mít přístup ke Starému zákonu.

Za povšimnutí z hlediska astrologických zájmů těchto mágů stojí slova dalšího pohanského mága ve 4. knize Mojžíšově 24,17, kde Bileám prohlašuje: „Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele.“ Mnozí Židé v době Ježíšova narození chápali tato slova jako proroctví o přicházejícím Mesiáši.

Tato specifická proroctví i obecné židovské očekávání Mesiáše/krále vedla k přesvědčení, jež bylo v římské říši široce rozšířené – a sice že v Palestině povstane celosvětový vůdce. Tak mohl římský historik Suetonius (asi okolo 100 po Kr.) napsat: „Napříč celým Orientem se rozšířilo staré a zažité přesvědčení o předurčenosti toho, že z Judeje vzejdou muži, kteří budou vládnout celému světu“ (Život Vespasiánův 4,5). Podobně Tacitus (asi 55–120 po Kr.), další římský historik, podal zprávu o tom, že „existovalo pevné přesvědčení …, že právě v této době nabude Východ velké moci a panovníci pocházející z Judeje si osvojí celosvětovou říši“ (Dějiny 5,13).

S těmito poznatky není tedy až tak překvapivé, že mágové při svém pátrání po „právě narozeném králi Židů“ sledovali onu hvězdu. Navíc Bůh, který je ve snu varoval, aby se nevraceli k Herodovi (Matouš 2,12), jim mohl dříve dát také sny, které se oné hvězdy týkaly. Náš Bůh je při objasňování pravdy o spáse schopen a ochoten použít mnoho způsobů a nejrůznějších osob.

Pozitivní reakce na Ježíše

„Oni krále vyslechli a dali se na cestu. A hle, hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo to dítě. Když spatřili hvězdu, zaradovali se velikou radostí. Vešli do domu a uviděli dítě s Marií, jeho matkou; padli na zem, klaněli se mu a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. Potom, na pokyn ve snu, aby se nevraceli k Herodovi, jinudy odcestovali do své země.“ (Matouš 2,9–12)

Nebyla to lecjaká hvězda. Tato hvězda nevynikala pouze jasnou září, ale na rozdíl od jiných hvězd byla v pohybu, když vedla mágy k malému Ježíši. A tak nás proto ani nepřekvapí, že podle některých autorů se ve skutečnosti jednalo o skupinu andělů – možná těch samých, kteří později obdařili pastýře nebeskou serenádou.

Pro hvězdáře starobylého Východu musela být cestující hvězda jistě fascinující. Tak mohli určit místo, kde se nacházel „král Židů“.

Poté, co Ježíše našli, „padli na zem“ a „klaněli se mu“. Tyto projevy hrají v Matoušově evangeliu klíčovou roli, protože podle desatera přikázání Bůh Židům přikázal, aby se „neklaněli“ ani „nesloužili“ nikomu jinému než jemu samému (Exodus 20,3–5). Zdůrazněním toho, že se mágové klaněli, a to v knize napsané pro Židy, Matouš jednoznačně prohlašuje, že Ježíš Kristus není nikdo jiný než „Bůh s námi“ (Matouš 1,23).

Návštěva mágů neskončila klaněním a uctíváním. Prožívali blízkost Ježíše a tento kontakt se dále hmatatelně projevil v předání drahocenných darů. Skutečná bohoslužba se nikdy neodehrává pouze v mysli. Naopak, prolíná se do každodenního života mužů a žen, kteří následují příkladu mágů a dávají sami sebe i svůj majetek jako vyjádření svého vztahu k Tomu, jenž „tak miloval svět, že dal svého jediného Syna“ (Jan 3,16).

Předávání darů bylo právě tak bohoslužebným aktem mágů jako jejich klanění. Navíc tak poskytli Josefovi tolik potřebné prostředky na to, aby mohl vzít malého Krále do Egypta, kde bude v bezpečí před zlovolnými záměry Heroda Velikého.

To všechno má hluboký význam i pro každého z nás. Mágové jsou pro nás svým uctíváním i dary příkladem. „Dáváme-li Ježíši svá srdce, přinášíme mu tím své dary. Své zlato a stříbro, své nejcennější pozemské statky, své nejvyšší duchovní a duševní věno rádi věnujeme tomu, kdo nás miloval a vydal se za nás“ (Touha věků, str. 65).

Negativní reakce na Ježíše

„Když to uslyšel Herodes, znepokojil se … svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. … Tehdy Herodes tajně povolal mudrce a podrobně se jich vyptal na čas, kdy se hvězda ukázala. Potom je poslal do Betléma a řekl: ‚Jděte a pátrejte důkladně po tom dítěti; a jakmile je naleznete, oznamte mi, abych se mu i já šel poklonit.‘ … Když Herodes poznal, že ho mudrci oklamali, rozlítil se a dal povraždit všechny chlapce v Betlémě a v celém okolí ve stáří do dvou let. (Matouš 2,3–16)

Herodes se „znepokojil“. Tak by ale asi reagoval každý král, kdyby se dozvěděl, že se narodilo dítě, jež zaujme jeho trůn. Herodes Veliký měl však více důvodů ke znepokojení, a to zvláště z toho důvodu, že nebyl rodilým Židem. Herodes byl Idumejec (což je odnož starobylých Edómců). Židem byl pouze svým náboženským vyznáním a občanstvím. Kromě toho jej, a to v roce 37 před Kristem, na trůn posadili Římané. Aby se stal pro Židy, jimž kraloval, přijatelnějším, vzal si Herodes za manželku Mariamné, dědičku z královské židovské linie.

Když to shrneme, Herodes byl prchlivou směsí nejistoty a nezřízené touhy po moci, člověkem až chorobně podezřívavým vůči druhým – což z něj činilo osobu, která dokázala být naprosto nelítostná, pokud cítila, že je její pozice ohrožena.

Herodes okamžitě zlikvidoval kohokoliv, kdo jej ohrožoval. Krátce poté, co svého švagra určil za nejvyššího kněze, jej nechal „náhodně“ utonout v palácovém bazénu. Bratrův osud brzy následovala Mariamné, Herodova oblíbená žena, poté co ji začal podezřívat, že proti němu intrikuje. Stejné obavy přinesly smrt dvěma jeho synům. Pět dní před vlastní smrtí nechal Herodes popravit i svého třetího syna, jenž byl jako nejstarší jeho dědicem. Římský císař Augustus prohlásil, že je bezpečnější být Herodovým vepřem než jeho synem.

Tento král nestrpěl žádné ohrožení své autority. A Ježíš se narodil na jeho území. Není divu, že se vládce „znepokojil“, když uslyšel otázku mudrců: „Kde je ten právě narozený král Židů?“ (Matouš 2,2). V kontextu těchto historických událostí by nás nemělo překvapit, že ve snaze odstranit potenciálního rivala nechal Herodes popravit všechny chlapce v Betlémě ve věku do dvou let.

Můžeme zaujmout pozitivní postoj mágů vůči Ježíšovi, ale také můžeme reagovat negativně, podobně jako Herodes. V každém z nás je ostatně nějaký Herodes, který chce být králem našeho života.

Třetí reakce na Ježíše

„Znepokojil se (Herodes) a s ním celý Jeruzalém; svolal proto všechny velekněze a zákoníky lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Oni mu odpověděli: ‚V judském Betlémě; neboť tak je psáno u proroka.‘“ (Matouš 2,3–5)

Existuje ještě třetí možná reakce na Ježíše, se kterou se setkáváme v epizodě s mágy u Matouše 2 – a to je reakce židovských vůdců. Matouš zaznamenává, že „celý Jeruzalém“ se „znepokojil“ příchodem mágů a jejich prohlášeními a dotazy ohledně narození „krále Židů“. Židovští vůdci rozuměli důležitosti mise mudrců a byli schopni přesně označit, že podle Micheáše 5,1 se Mesiáš narodí v Betlémě. Znali Písmo a jeho mesiánská proroctví. Rozhodně je nikdo nemohl nařknout z nevědomosti.

Velkou tragédií příběhu s mágy ale je, že židovští vůdci byli evidentně více „znepokojeni“ kvůli svému strachu, co by mohl Herodes udělat, než že by je rozrušil možný brzký příchod Mesiáše. Matouš vyobrazuje jejich reakci na Krista samého jako naprostý nezájem. Přestože Betlém leží pouhých třináct kilometrů od Jeruzaléma, nezašli se tam ani podívat. Nevydali žádné svědectví o Herodově strachu a nenávisti, neprojevili podobný zájem jako mágové. Jednoduše jim to bylo jedno.

V příběhu s mágy Matouš představuje tři možné reakce na Ježíše: naprosté odmítnutí, uctívání a lhostejnost. Tyto možnosti se neobjevují jenom u Matouše 2. Naopak, reakce na Ježíše se stává tématem všech čtyř evangelií. Podobným motivem je, že příchod Ježíše lidi vždy rozděluje a přináší konflikty. V konfrontaci s Ježíšovým životem, jeho učením a jeho prohlášeními je každý z nás nucen reagovat. Buď (1) jeho chválením a přijetím, nebo (2) nenávistí a odporem, anebo (3) chladným nezájmem.

Jedním z paradoxů příchodu Vládce pokoje je to, že jeho učení neustále rozděluje lidi do těchto kategorií, zatímco se velký spor mezi Kristem a satanem projevuje v životech jednotlivců žijících ve všech generacích na celém světě.

Tyto postoje není možné brát na lehkou váhu. Zkušenost židovských vůdců ukazuje, že členství v církvi, nebo dokonce v jejím vedení ještě neznamená, že Boha uctíváme a dáváme jej ve svých životech na první místo. Bůh dává každému z nás svobodu, abychom s „králem Židů“ učinili, co chceme.

Z knihy George R. Knighta Vírou k Pánu se dívej. Vydal Advent-Orion a Prameny zdraví (objednávky knihy v redakci).

Počet přečtení: 303 Datum: 11. 2. 2021