Bitva o mužovo srdce | Prameny zdraví

Bitva o mužovo srdce

Představte si, že je 6. června 1944, asi sedm hodin deset minut. Patříte k vojákům ve třetí vlně na Omaha Beach. Tisíce mužů šly před vámi a teď je řada na vás. Když opustíte Higginsovu loď a když se brodíte na pláž, vidíte všude kolem sebe těla padlých vojáků - unášená vodou, zmítaná příbojem, rozesetá po pláži.

Bitva o mužovo srdce

Rubrika: Lidé a vztahy | Typ článku: Články

Jak jdete vzhůru písčitým svahem, narazíte na stovky raněných. Někteří se spolu s vámi belhají k útesům a hledají útočiště. Jiní se sotva plazí. A ostřelovači na útesech se je dál snaží zlikvidovat. Kam se podíváte, všude samá bolest a zkáza. Naprostá spoušť. Když se konečně dostanete k útesům, jedinému bezpečnému místu, potkáte tam skupinky mužů bez velitele. Trpí nervovým otřesem z výbuchu, jsou omráčeni a vyděšeni. Mnozí ztratili zbraně; většina se odmítá hnout z místa. Jsou ochromeni strachem. A když vám to všechno dojde, jaký závěr si uděláte? Jak zhodnotíte situaci? Ať už se vám vedle toho honí hlavou cokoliv jiného, jedno si musíte přiznat: Tohle je surová válka. A nenašel by se nikdo, kdo by vám odporoval nebo kdo by kvůli tomu, že to říkáte, pochyboval o vašem zdravém rozumu.

Ale když dojde na život jako takový, tak nám to, nevím přesně proč, takhle jasně nemyslí. Co vidíme, když se rozhlédneme kolem sebe? Co pozorujeme v životech mužů, které potkáváme v zaměstnání, v sousedství, v církvích? Mají v sobě spoustu vášnivé svobody? Bojují dobře? Jsou jejich ženy hluboce vděčné za to, jak je manžel miluje? Září jejich děti radostí z otcova ocenění? Kdyby to nebylo tak tragické, byla by ta představa téměř k smíchu. Muži to schytávají zprava i zleva. Všude kolem nás se válejí pozůstatky zničených životů mužů (i žen), jejichž duše jsou mrtvé, ubité ranami, které utržili. Znáte to, jak se říká, že je někdo „jak tělo bez duše"? Ztratili srdce. Mnoho jiných ještě žije, ale jsou těžce zraněni. Pokoušejí se plazit dál, ale dává jim příšerně zabrat snaha dát svůj život nějak dohromady. Vypadá to, že dostávají další a další rány. Určitě znáte i mnohé jiné, kteří už jsou v zajetí, chřadnou ve vězeních zoufalství, závislosti, nečinnosti a nudy. Celé místo vypadá jako bojiště, taková Omaha Beach v říši duše.

A přesně tak to je. Nacházíme se v pokročilé fázi dlouhé a nelítostné války proti lidskému srdci. Já vím, že to zní snad až příliš dramaticky. Málem jsem se výrazu „válka" úplně vyhnul - z obavy, abyste nade mnou okamžitě nemávnuli rukou, jako bych byl jenom další z panikářů, kteří běhají po světě a snaží se kdekoho vyburcovat kvůli nějakému hroznému nebezpečí, které existuje jen v jejich představivosti, a získat je tak pro své politické, ekonomické nebo teologické záležitosti. Já se ale vůbec nesnažím šířit strach. Pokouším se poctivě popsat povahu toho, co se odehrává kolem nás - a co je namířeno proti nám. A dokud situaci nenazveme pravým jménem, nebudeme vědět, co s ní udělat. To je vlastně příčina toho, proč mají mnozí lidé pocit, že je Bůh opustil nebo zradil. Předpokládali, že když se stanou křesťany, jejich problémy se tím nějak vyřeší nebo že jich alespoň znatelně ubude. Nikdo jim nikdy neřekl, že stát se křesťanem znamená přesun do první linie, a z toho, že se po nich střílí, jsou, jak se zdá, v nefalšovaném šoku.

Když Spojenci dobyli předmostí Normandie, válka zdaleka neskončila. V určitém smyslu teprve začala. Poslechněte si jeden příběh, který se odehrál vzápětí po „dni D". Lze jej také chápat bezmála jako podobenství. Píše se 7. červen 1944.

Brigádní generál Norman „Holanďan" Cota, asistent velitele 29. divize, narazil na skupinu pěchoty, kterou drželo v šachu pár Němců zabarikádovaných v jednom statku. Cota se dotázal kapitána, který celé skupině velel, proč nepodnikli žádné kroky k obsazení budovy. „Uvnitř jsou Němci, pane, a střílejí po nás," odpověděl kapitán. „Dobrá, kapitáne. Víte co?" řekl Cota a odepnul si od bundy dva granáty. „Vy a vaši muži na ně začnete střílet. Vezmu si oddíl mužů a vy s vašimi lidmi budete dávat dobrý pozor. Ukážu vám, jak obsadit dům, když v něm jsou Němci."

Cota vedl svůj oddíl kolem plotu tak, aby se dostal co nejblíže k domu. Najednou spustil válečný pokřik a pádil kupředu se svým oddílem v patách a všichni řvali jako divoši. Naházeli do oken granáty a Cota s dalším mužem zatím vykopli dveře, hodili dovnitř pár dalších granátů, počkali, až vybuchnou, a pak vrazili dovnitř. Němci, kteří to přežili, se vyřítili ze zadních dveří a běželi o život. Cota se vrátil ke kapitánovi. „Viděl jste, jak se dobývá dům," řekl, ještě popadaje dech. „Rozumíte tomu? Víte teď, jak se to dělá?" „Ano, pane."

Co nás toto podobenství může naučit? Proč ti chlapi zůstali trčet na místě? V první řadě to vypadá, jako by je překvapilo, že po nich někdo střílí. „Střílejí po nás, pane." Prosím? To je přece ve válce normální, že se po vás střílí. Copak jste zapomněli? Narodili jsme se do světa, kde se válčí. Dějištěm našeho života není žádná komedie, ale krvavá bitva. Nevšimli jste si té vražedné přesnosti, s níž vám byly rány zasazeny? Ta zranění, která jste utržili - to nejsou žádné náhodné nehody. Jsou to trefy do černého. Já mám dar a povolání promlouvat k srdcím mužů a žen, ale moje zranění mě pokoušelo, abych žil jako samotář daleko od svého vlastního srdce i srdcí ostatních. Reggieho jeho táta zranil, když se snažil být ve škole nejlepší. „Seš tak hloupej! Vysokou nikdy neuděláš." Reggie chtěl být lékařem, ale nikdy za svým snem nešel.

A tak bych mohl pokračovat. Rány jsou příliš dobře mířené a je v nich příliš velká logika, než aby to mohla být náhoda. Jsou to pokusy vás sejmout, zničit nebo zmrzačit vaši sílu, vyřadit vás z činnosti. Rány, které jsme schytali, byly zaměřeny s udivující přesností. Doufám, že už se dostáváte do obrazu. A víte, proč celý ten útok? Protože Nepřítel se vás bojí. Protože jste nebezpeční. Nebezpeční ve velkém. Kdybyste opravdu získali své srdce zpátky a s odvahou z něj žili, měl by s vámi ohromné problémy. Napáchali byste strašnou spoušť... ve službách dobra. Vzpomínáte si, jak účinně zasáhl Bůh v dějinách světa? A vy jste větev toho vítězného kmene.

Vraťme se k dalšímu poučení z našeho podobenství o dni D plus 1. Druhý důvod, proč tam ti muži bezradně leželi na místě a nemohli se pohnout, spočíval v tom, že jim zatím nikdo neukázal, jak se dům dobývá. Byli sice vycvičení, ale ne pro takovouhle situaci. A většina mužů není zasvěcena do mužnosti. Nikdy jim nikdo neukázal, jak na to, a už vůbec ne, jak bojovat o své srdce. Vinou selhání otců, společnosti, která zbavuje mužnosti, a pasivní církve zůstali muži bez vedení.

A proto píšu tuhle knihu. Jsem tu od toho, abych vám řekl, že můžete získat zpět své srdce. Ale musím vás varovat - jestli chcete dostat své srdce zpátky, jestli chcete, aby se vám rány zahojily, jestli chcete, aby se vaše síla vrátila, a jestli chcete najít své pravé jméno,budete za to muset bojovat. Všimněte si své reakce na má slova. Nepohnulo se ve vás něco, třeba jen trochu, jakoby touha po životě? A nevmísil se do toho okamžitě další hlas, který nabádal k opatrnosti a možná k tomu, abyste to celé pustili z hlavy? Moc to dramatizuje. Taková namyšlenost. Nebo: Jiní to snad dokážou. Já ne. Nebo: Tak nevím, ... stojí to vůbec za to? I to je součást té bitvy, odehrává se právě teď. Vidíte, že si nevymýšlím.

Z knihy Johna Eldredge „Pozor, srdce muže". Vydalo nakladatelství Návrat domů.

Počet přečtení: 2 968 Datum: 18. 2. 2012