Bázeň z odpuštění | Prameny zdraví

Bázeň z odpuštění

Při práci na novém překladu Bible nám často vyvstaly záhady, kterých si čtenář při letmém čtení nevšimne. Jedna z nich je i v Žalmu 130, 4. Verš zní doslova: „Protože u tebe je odpuštění, abys byl obáván.“

Bázeň z odpuštění

Rubrika: Spiritualita | Typ článku: Články

To je nelogické. Jak může někdo, třeba i Bůh, odpouštět, aby se ho báli? Zkušenost učí, že odpuštění bázeň nevzbuzuje. Zvláště my, učitelé a rodiče, víme dobře, že soustavným odpouštěním si u většiny svěřenců zničíme jakoukoli autoritu. Naopak, autoritu upevňuje jen věcné, spravedlivé a hlavně důsledné trestání, nikoli odpouštění.

Tohle ovšem věděli lidé dávno a tak se při překládání a vykládání tohoto žalmu snažili tento problematický výrok nějak upravit. Radikálně si tu počínaly už starověké překlady Písma, řecká Septuaginta a latinská Vulgáta. Obě na místo původního „abys byl obáván“ daly něco docela jiného, totiž „kvůli tvému zákonu“. Tuto změnu jim umožnila malá oprava v hebrejské předloze v souhláskovém znění.

Není divu, že tak svévolný zásah do biblického textu si většina novodobých překladatelů a vykladačů nedovoluje. Ale přece jen chce text přeložit a vyložit nějak srozumitelně. A tak jdou většinou podobnou cestou, jakou šli Kraličtí, když přeložili: „Ale u tebe jest odpuštění, tak aby uctivost k tobě zachována byla.“ A v poznámce k tomu připojili: „Hebrejsky: aby se tebe báli, totiž aby lidé, zachováni jsouce, tvé milosti čitedlni byli a tě z ní chválili.“ – To je hluboká myšlenka. Lidé mají vnímat především Boží milost, či po staročesku být jí čitedlni. A tu poznají z Božího odpuštění. A jen když vědí o Boží milosti, o tom, co reformace vyjádřila svým ústředním článkem víry o spasení z pouhé milosti (sola gratia), mají k Bohu i pravou úctu.

Ale tu se může posluchač zeptat: Neupravili si to tu Kraličtí dogmaticky, právě podle té základní reformační zásady o pouhé milosti? A když biblický text u pravujeme podle dogmatiky, říká nám pak ještě to, co původně říci chtěl a měl? Pokusme se zamyslet nad původní hebrejskou podobou tohoto žalmového výroku podrobněji.

Předně je třeba si tu připomenout, že Bůh, odpouštějící i těm, kdo si zaslouží trest, je zcela zvláštní Bůh. Docela jiný než jakého si lidé představují. Je to Bůh, který jedná nevypočitatelně a svrchovaně, Bůh, který není pozemsky, lidsky spravedlivý. Zachází s námi jinak než v obvyklých kolejích lidské logiky.

Ale právě tím zastavuje, překvapuje, udivuje a zaráží ty, kdo čekali, že bude jednat podle jejich představ. A tak lidé, kteří se s jeho nepostižítelnou a svrchovanou láskyplnou plností setkali právě v nečekaném odpuštění, se hrozí a ptají: „Co je to za Boha, který si může dovolit odpouštět i těm, kdo zasluhují trest, ba právě těm, kteří vědí, že zasluhují trest, a přece se mu na světě nic nevymkne z rukou? Nám by se to vymklo, jemu ne. Podle nás je odpouštění znakem slabosti, podle něho znakem síly.“

O té Boží slabosti říká apoštol doslova: „Slabost Boží je silnější než lidé“ (1. Korintským 1, 25)! Ta Boží mdloba, která obestírá tvář Ukřižovaného, je mocnější než všecko to, co ho na kříž přibilo. Je to zvláštní tajemství víry, ale právě Bůh odpouštějící je mnohem mocnější než všichni ti, kteří musí trestat, aby si udrželi autoritu, než všichni, kdo musí alespoň trestem hrozit, aby se jim věci nevymkly z rukou, anebo ti, kdo musí užívat násilí nebo je mít alespoň v záloze. Užívá-li někdo násilí, znamená to, že už nemá jiné, lepší prostředky. I kdyby se pak měl za boha nebo se nechal jako bůh uctívat, je to jen bůžek – modlíčka, protože sám stojí pod zákonem odplaty, a proto se musí k tomuto zákonu odplaty utíkat. Krátce je pod zákonem a ne pod milostí, ve starém věku, a ne v novém. Neboť jen ten jediný pravý a svrchovaný není pod zákonem. Proto může odpouštět. A ti, kdo rozumějí, o jaký veliký zázrak tu jde, se chvějí novou hlubokou bázní před tím, kdo je Bůh pravý a živý, plný milosrdenství a slitování.

Nevím, zdali jste si už někdy v údivu a vděčnosti uvědomili, jaká je to veliká, ba nesmírná věc vědět o Bohu, patřit Bohu, který je nad zákonem, tedy mít takového Boha, který může odpustit i tehdy, když si jednoznačně zasloužím trest. Výsostnost Boží milosti má v sobě něco hluboce pokořujícího, ba zdrcujícího, a přece zároveň něco hluboce rozradostňujícího. Znamená to totiž: Moje budoucnost, časná i věčná, není už určena tím, co jsem včera vyvedl a do čeho jsem se zapletl či zabředl, nýbrž jen a jen Božím odpuštěním, které právě proto, že samo a cele určuje mou budoucnost, mění tak i mou minulostje to možné? Jistě. Na nás přece leží naše minulost, naše hříchy a jejich následky. Jestliže je Bůh odpustil, je to totéž, jako by nám dal novou, čistou minulost, jako by nás zbavil všeho, co bylo, a tím i všeho, co by mohlo odtamtud přesahovat do naší přítomnosti a budoucnosti. A tak jsme svobodni, svobodní od všeho, co jsme kdy udělali a byli, svobodní pro lásku k Bohu i k bližnímu.

Jsou ovšem lidé plní pýchy na to, co dokázali a vytvořili, a ve své minulosti si libuji. Ale kdo si libuje ve vlastní minulosti, ten jako by si před evangeliem zacpával uši. Protože teprve v hlubinách vlastní viny a vlastního troskotání se člověk setkává s Boží láskou a roste k nové radosti. A nově rozumí i biblickému pojmu „bázeň“.

Co je to vlastně bázeň podle Bible? Není to strach a děs před neznámem či neznámým Bohem, který sesílá neštěstí a hrůzy. V lásce k Bohu není strach a dokonalá láska jej vyhání, říká apoštol Jan (Jan 4, 18)! Kdo se trápí ve strachu, není dokonalý v lásce. Když miluji, třeba svou ženu, nebojím se jí, nýbrž mohu se jí dávat a vydávat v celé své bezbrannosti. Protože láska je konec strachu. Ale láska je začátkem pravé bázně. To není strach před trestem, ale bdělá péče o to, abych nezarmoutil toho, kdo miluje mne a koho miluji já. Na mnoha biblických místech se mluví o bázni a lásce jedním dechem, a to už ve Starém zákoně, třeba v Dt 10, 12: „Nyní tedy, Izraeli, co od tebe požaduje Hospodin, tvůj Bůh? Jen aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, miloval ho a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší.“

Dá se to říci i jinak: Bázeň je péče o ryzost a nedotčenost lásky, o ryzost a nedotčenost našeho vztahu k Bohu. Z toho ovšem pak vyvozuji důsledky ve svém životě. Ale k poslušnosti Bohu nás neváže litera zákona, jak se mylně domnívají moralisté všech dob, nýbrž Boží láska, to, co pro nás Bůh udělal a stále dělá. Cesta k Bohu nejde tak, že by člověk začal Boha poslouchat a pak poznal Boží lásku, nýbrž naopak: pozná, uvěří, že ho má Bůh rád, a vděčnost za to ho vede k poslušnosti. Kdo však nemá zač být Bohu vděčný, proč by ho poslouchal, proč by se ho bál touto pravou, láskyplnou bázní?

Mohli bychom říci: pravá bázeň je znakem lásky. A taková bázeň je počátkem moudrosti (Žalm 111, 10). Ještě zřetelněji to říká kniha Přísloví: „Bázeň před Hospodinem znamená nenávídět zlo“ (Přísloví 8, 13). A proto: „V bázni před Hospodinem má člověk pevné bezpečí a útočiště pro své syny. Bázeň před Hospodinem je zdroj života, pomůže uniknout léčkám smrti“ (Přísloví 14, 26-27).

Tak tedy základem pravé bázně, která je opakem strachu, je láska, nikoli zděšení; poznání Boha, nikoli děs z neznáma; důvěra, nikoli hrůza. Bible mluví na mnoha místech o tom, že tato pravá bázeň vzniká jako ovoce Boží lásky, která vysvobozuje i zavazuje.

A tato láska, která vysvobozuje a zavazuje, je metoda Ježíše Krista. On neudělal nic, čím by zarmoutil Otce a vyděsil lidi. Odpouštěl, těšil, pomáhal a uzdravoval. A tak bychom náš verš (Žalm 130, 4) mohli také vztáhnout přímo na něho a říci: „U tebe, Pane Ježíší, je odpuštění, abys byl obáván správným způsobem, aby se v srdci těch, kterým jsi odpustil a pomohl, zrodila pravá bázeň z tvé lásky.“

Co z toho nakonec? Bůh nestojí o to, aby se k němu lidé obraceli ze strachu a aby ho poznávali v tom, jak je trestá a ničí. Neničí je on, nýbrž jejich vlastní hříchy. On netrestá přímo, nýbrž tak, že dopouští, aby se lidé trápili, ať už každý sám v sobě nebo navzájem, třeba v nezdařeném manželství nebo národy mezi sebou válkami. Bůh dopouští, aby nad námi vládla bída, kterou si tu sami děláme, tak dlouho, dokud se k němu neobrátíme. Ale chce, abychom ho poznávali v díle lásky, odpuštění, smilování a ponížení, to je v Kristové pokoře a Kristové kříži. A to je pro nás veliká a vzácná možnost. My si před Bohem jistě nic dobrého nezasloužíme. Ale on se chce i u nás a skrze nás zjevit jako Bůh lásky a odpuštění. Proto tu lásku a odpuštění od něho smíme čekat, navzdory všem těm neblahým věcem, které jsou kolem nás a v nás.

Ale nezapomeňme, že láska má důsledky. Jestliže Boží metoda je jen a jen odpuštění, je možné je promarnit, je možné brát Boží milost nadarmo. A nejen pro sebe. Ani těm druhým nepřiblížime Boha jinak a ničím jiným než láskou, slitováním, odpouštěním a milosrdenstvím. Naplněním zákona je láska. A ta vede k pravé bázni. Odpuštění vede k pravé bázni: U tebe je odpuštění, abys byl obáván v pravé lásce a milován v pravé bázni.

Otče milosrdný, ty nám vidíš do srdcí a víš, jak jsme plni zlého strachu o sebe i o vše, co máme rádi, jak se bojíme lidí, nemoci i smrti, namísto abychom se báli o tvou lásku a v pravé bázni před tebou vítězili nad vším lidských strachem. Děkujeme ti, že jsme si dnes směli připomenout, že nás i té své pravé bázni chceš naučit nikoli hrůzou a tresty, ale láskou a odpuštěním.

Z knihy Jana Hellera Stezka ve skalách. Vydalo nakladatelství Kalich.

Počet přečtení: 1 675 Datum: 13. 8. 2015