Zralá láska
V případě muže k nezralosti často patří přetrvávající připoutání k matce, resp. neschopnost odpoutat se zcela od rodičovského krbu, a naopak, infantilní připoutání se k manželce, na kterou muž pohlíží, jako by byla jeho matkou. V té samé souvislosti hovoříme o muži, který nehodlá převzít tíhu a vážnost vedoucí úlohy v rodině, který nejenže se neodvažuje být hlavou rodiny, dokonce míní přenechat tuto úlohu ženě.
V dobrém partnerském vztahu může plnit každý zcela odlišnou úlohu a přece nemusí vznikat vztah nadřazenosti či podřízenosti. Řidič není „představeným“ ředitele sedícího na zadním sedadle; ředitel se nicméně nepokouší plést řidiči do řemesla, i když cíl cesty udává on. Tak i moudrá žena nebude rušit svého muže v jeho funkci hlavy rodiny, zejména rozhodují-li o všech důležitých otázkách společně.
K dozrání patří i přijetí vlastní pohlavnosti – a tím i tělesné odlišnosti partnera. Velmi se hovořilo o „nepřátelství pohlaví“, které vládne mimo období páření v říši zvířat. Podobné nepřátelství, pohrdání či odpor lze pozorovat u chlapců i děvčat v předpubertálním věku, u dívek často ještě i později. Nepřijetí vlastní a partnerovy pohlavnosti je jednou z nejběžnějších příčin poruchy potence a frigidity. Dítě je proto třeba velmi brzy seznámit s přirozenou pohlavností a její shodou se stvořitelským záměrem, i s jejím doplňováním druhým pohlavím. To je úloha především matky, a to v prvních čtyřech nebo pěti letech života. Namísto toho však většina rodičů klade na všechno, co souvisí s pohlavím, pečeť neslušného a zakázaného. Není divu, že jejich děti zůstávají dlouho nedospělé, některé po celý život.
Po několika letech manželství nastupuje obvykle zklamání. Na počátku manželství si myslíme, že láska spočívá v pocitu štěstí, který nám přináší přítomnost druhého, a že naše vlastní přítomnost stačí i druhému ke štěstí. Tento stav trvá tak dlouho, dokud milujeme ve svém manželském partnerovi předem vytvořený obraz – vycházející ovšem z naší fantazie a ne ze skutečnosti. Nyní začínáme tento sebeklam odkládat, začínáme vidět druhého takového, jakým ve skutečnosti je. To je zkušenost, která otřese každým mladým manželstvím.
Když konečně poznáme, jak mnoho se liší náš manželský partner od nás i jak mnoho se liší od představy, kterou jsme si o něm vytvořili, až tehdy začínáme chápat, že skutečné manželství znamená smrt našeho já. „Srdce se děsí lásky, jako by mu hrozila smrt, protože pro lásku umírá já – temný despota“. Žijeme-li již nějaký čas v manželství, potom možná už tušíme, že tyto verše je dobré chápat doslovně.
Nikdo ovšem rád neumírá, proto se naše „já“ nejdříve vydává na útěk. Tak dochází v mnoha manželstvích k období, kdy se partneři v jistém smyslu od sebe vzájemně vzdalují. Každý z manželů se cítí být zklamán svým partnerem, který mu, podle jeho názoru, nedokáže pomoci, a proto chce vést svůj vlastní život – aby si vůbec ještě mohl sám sebe vážit. Pokouší se utěšit sebou samým.
Muž se věnuje intenzivněji svému povolání, zájmovému sdružení anebo přátelům, žena žije stále více svými dětmi, poznává jiné mladé ženy, které jejich manželé též nechápou, anebo snad objeví nějakou zálibu, která jí konečně poskytne „životní náplň“. Tento rozklad vede často i k nějaké formě náruživosti, jako např. k cigaretám, alkoholu, hráčské vášni, pití kávy, návštěvám cukrárny atp. Náplní zející prázdnoty se může stát i sport, vlastní sebevzdělávání anebo náboženství.
Tehdy opět upevňujeme své svazky s rodiči a sourozenci, překonáváme infantilní krizi anebo se připoutáváme k člověku, který nás chápe, lituje a utěšuje. Opět nám přitom nejde o onoho druhého člověka jako takového, nýbrž znovu pouze o naši představu, kterou si o něm a jeho funkci v našem životě vytváříme. (Šéf vlastně svou sekretářku vůbec nemiluje, ona ale zaujímá důležité místo v jeho osobním životě, který si zařídil jako protiváhu svého neuspokojivého manželství.)
Celý tento útěk, který se zdá být pro tolik manželství konečným rozpadem, se však může stát bodem uzdravení, východiskem pravé lásky. Pravé lásky, která trpělivě čeká, dokud „já“ nepošle samo sebe na smrt. (I proto nemáme vstupovat do manželství s již dopředu vytvořenou rezervou, že se určitých věcí nikdy nevzdáme.)
Manželství v duchovním smyslu má svůj předobraz v biologickém pochodu oplodnění: mateřská i otcovská zárodečná buňka se vzdávají své individuality – ve chvíli, kdy se spojují, umírají. V témže okamžiku však začíná jejich společný vývoj, začíná se naplňovat smysl jejich existence.
Skutečné manželství začíná teprve tehdy, když je moje „já“ připravené zemřít, teprve tehdy, když jsem připraven obětovat svoji tvrdohlavost, svoje zvyky, svoje (samozřejmá) práva, svoji pýchu, své myšlenky, svoje představy. (Jde přitom o velmi konkrétní věci, možná o mé čtení v posteli či nedělní výlety do hor, anebo o pěkné místo, které mi nabízejí.) Nejde o to, abychom se vším skončili, anebo abychom se zcela vydali svévoli druhého. Jde o to, abychom se učili nerozhodovat o „svých“ záležitostech sami, ale společně se svým partnerem. Abychom už nebyli „já“ a „ty“, ale „my“. Žádná z ideálních představ, které v sobě od mládí nosíme, se nevyrovná skutečné realitě živého partnera, kterého poté postupně začneme objevovat.
Manželská láska je tím největším dobrodružstvím, jaké si dokážeme představit. Na celý život se zavazujeme člověku, o kterém máme pouze subjektivní a zlomkovité poznání. Pro tuto lásku obětujeme sami sebe – bez toho, že bychom věděli, jaký bude výsledek. Toto dobrodružství je tak velké, že je riskují pouze nic netušící lidé – anebo tací, kteří se s vírou drží Božího slova a věří, že v celé té převratné změně On stojí pevně a nepouští jejich ruku. Kdo však staví jen na svých pocitech a na své vlastní moudrosti, toho dům možná neodolá lijáku, záplavám a bouřce.
Manželská láska znamená víc než jakákoliv jiná, byť nejvášnivější láska. Je v jádru něčím jiným, je prostorem, kde jde o život a umírání, o smrt a zmrtvýchvstání. Lidská láska selhává a je oslavena láskou Boží.