Život v bazénu | Prameny zdraví

Život v bazénu

Nedávno jsem vzal svoje dvě dcerky do velkého mořského akvária. Manželka někam odcestovala, a tak jsme se s Andreou a Jennou rozhodli, že strávíme den mezi delfíny, mroži a vycpanými tučňáky.

Život v bazénu

Rubrika: Spiritualita | Typ článku: Články

Byl to nádherný den. Hamburgery, zmrzlina, plyšové velryby. Hračky, hračky a hračky. Děvčata se spoléhají na to, že tatínek se neubrání jejich dotěrnému "Prosííííím". Měl jsem to vědět. Průměrná doba jejich zájmu o atrakce v tomto zábavném parku byla dvanáct minut a třicet dvě sekundy. Co přijde potom, je vždy stejné: "Tati, můžeš to vzít? Je to těžké."
"Říkal jsem ti, že to nemáš kupovat, když to teď nemůžeš unést."
"Prosííííím!" Takže nakonec jsem nesl dvě sady pastelek, sluneční brýle, nafouknutého tučňáka, žraločí zub (samozřejmé i se žralokem), plyšovou rybí podobu zabijáka Shamu v životní velikosti, šest nafouknutých balónků a živou želvu - (s těmi balónky jsem to trochu přehnal, bylo jich jen pět.) K tomu si představte horko, svědění ze slané vody, kterou jsem byl dokonale promočen, košili umazanou od zmrzliny - a sami uznáte, že jsem toho všeho měl až až …

Proto jsem uvítal, když jsem najednou objevil dětské hřiště s bazénem plným míčů. Jediná rozumná věc, kterou jsem v té chvíli mohl udělat, byla, že jsem koupil vstupenky a navštívili jsme tento velký, klimatizovaný pavilon, v jehož středu je bazén asi tak velký, jaké jsou u rodinných domků. Není však naplněn vodou, ale míčky z umělé hmoty. Jsou jich tisíce - barevné a lehké.

Uprostřed bazénu je něco jako stolek s dírami, kterými fouká stlačený vzduch. Děti se dostanou až ke stolku, vezmou míčky, dají je nad otvor do proudu vzduchu - a "fiíí". Míčky létají vysoko do vzduchu.
Z mého pohledu však nejlepší částí této zábavné atrakce je místo pro rodiče. Zatímco si děti v bazénu hrají, rodiče sedí na kobercích u bazénu a odpočívají.

Moje nejstarší dcerka Jenna si vedla dobře. Ponořila se do míčků a vynořila se až u stolku.
Tříletá Andrea však měla potíže. Jakmile vstoupila do bazénu, naplnila si náruč míčky.

Není to tak snadné brodit se bazénem, když vám míčky sahají až po pás. Abyste udrželi rovnováhu musíte jít s rozpaženýma rukama. A je zcela nemožné zvládnout to s plnou náručí. Andrea udělala krok - a spadla. Pokoušela se dostat nahoru, ale přitom nemínila pustit míčky, které držela. Nemohla vstát, a tak začala plakat. Šel jsem tedy ke kraji bazénu a zcela klidným hlasem jsem ji radil: "Andreo, pusť ty míčky a budeš moci vstát."
"Ne!" zaječela a dále zápasila sama se sebou pod vrstvou míčků. Natáhl jsem ruku a vytáhl ji nahoru. V rukou stále svírala svůj poklad.
"Andreo," radil jsem jí jako moudrý a trpělivý otec, "když pustíš ty míčky, budeš moci chodit. A mimo to, podívej se, vždyť v bazénu jich jsou tisíce."
"Ne!"

Udělala dva kroky - a znovu upadla.
Rodiče nesmějí do bazénu vstoupit. Snažil jsem se pomoci jí z jeho okraje, ale marně. Byla někde pod míčky, a tak jsem volal ve směru, kde se nacházela: "Andreo, pusť ty míčky, aby ses mohla postavit."
Viděl jsem jen vlnění míčků, pod kterými se lopotila.
"Andreo," křičel jsem již nazlobeně, "mohla bys vstát, kdybys pustila ... "
"Nééé!"
"Jenno, pojď sem a pomoz své sestře." To jsem byl již středem pozornosti ostatních rodičů. Jenna si prorazila cestu k mladší sestře. Ponořila se do míčků a pokoušela se dostat Andreu na nohy, ale neměla dosti sil. Andrea jí nepomáhala, protože stále držela ty míčky, které popadla, když vstoupila do bazénu.
Jerma se postavila a zavrtěla hlavou: "Nemůžu ji dostat, tati."
"Andreo," zavolal jsem již zcela rozzloben, "nech ty míčky, aby sis mohla stoupnout."
Výkřik z míčků byl tlumený, ale rozhodný: "Néé!" "Tak dobře," myslel jsem si, "má, co chtěla. A bude se toho držet, i kdyby ji to mělo zničit."
"Jenno," řekl jsem již nazlobeně a stroze, "seber jí ty míčky." Jenna se ponořila do míčků a začala se prohrabávat, jako když štěně hrabe na písku. Poznal jsem, že svou malou sestru našla a podle toho, jak se hladina míčků zvedala nahoru a dolů, jsem věděl, že tam dole bojují na život a na smrt.

Kolem stojící rodiče si začali mezi sebou šeptat a ukazovali na bazén. Zoufale jsem se podíval na muže, který tam měl dozor. Nebylo potřebí, abych něco říkal. "Běžte tam," pokynul mi.

Tak jsem se probrodil bazénem až k mým dvěma andílkům, odtrhl jsem je od sebe, každou jsem vzal pod jednu paži a donesl je doprostřed bazénku. Posadil jsem je vedle stolku (všechny ostatní děti odstoupily, když mě viděly přicházet). Potom jsem se vrátil na kraj bazénku a posadil se.

Když jsem se pak díval, jak si děti hrají, musel jsem si položit otázku: "Kde se to v nich vzalo, že se nemohou postavit a udělat rozumný krok, když mají plnou náruč hraček?"

Až jsem se lekl, když jsem našel odpověď: "Ať je to cokoliv, naučily se to od svých rodičů."
Postoj, s jakým Andrea držela své míčky, není ničím v porovnání, jak křečovitě my dospělí svíráme věci tohoto života. Jestli si myslíš, že to byl pro Jennu snadný úkol, když měla Andreu zbavit míčků, pak zkus odtrhnout své ruce od pozemských pokladů. Zkus přemluvit podnikatele, aby se vzdal svého luxusního automobilu. Nebo zkus své štěstí a řekni tomu, kdo se rád obléká, aby se vzdal svého šatníku. Způsob, jakým svíráme svůj majetek, naznačuje, že bez něj nemůžeme žít.
Ach jo!
***
Ježíšovo zaslíbení je jasné: "Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni."
Obvykle získáme to, po čem hladovíme a žízníme. Problém je ovšem v tom, že pozemské poklady nás neuspokojí. Zaslíbení říká, že nebeské ano.

Blaze je proto těm, kdo své pozemské poklady drží v otevřených dlaních. Šťastni jsou ti, kteří nelamentují a nezoufají si, i když přijdou o všechno, co vlastní, protože jejich opravdové bohatství je někde jinde. Blaze je těm, kteří svou radost založili úplně na Ježíši.
"Andreo," volal otec, "všude kolem je spousta míčků na hraní. Soustřeď se na to, aby ses mohla postavit a jít."
"Maxi," říká mi nebeský Otec, "u mého stolu je víc bohatství, než si dovedeš představit. Soustřeď se na cestu."

Naše odmlouvání nebeskému Otci je právě tak dětinské jako Andreino. Bůh myslí na naše dobro, když nás vyzývá, abychom ze svých rukou odhodili něco, co se stane příčinou našeho pádu. My však vzdorujeme.
"Ne, já nemohu svůj víkendový program vyměnit za věčnou radost."
"Vyměnit závislost na alkoholu nebo drogách za pokojný život a spoléhat na zaslíbení nebes? Děláš si legraci?"
"Nechci nové tělo. Chci tohle. Je mi jedno, že je tlusté, plešaté, deformované a odsouzené k zániku, Chci tohle tělo."
A tak tam ležíme, na dně života, a úzkostlivé svíráme všechny věci, které nám působí bolest a zármutek. Je udivující, že to Bůh ještě nevzdal a že má trpělivost.

Z bestselleru Maxe Lucada "Potlesk nebes".Vydalo nakladatelství Luxpress.

Počet přečtení: 2 089 Datum: 1. 1. 1970