Zákonný nárok
Člověka nerozzlobí pouhé neštěstí; rozzlobí ho to neštěstí, které on považuje za křivdu. A křivdu cítí, když má pocit, že přichází o něco, nač má zákonný nárok. Z toho plyne, že čím více bude Tvůj pacient od života požadovat, tím častěji bude cítit křivdu a tedy i podráždění. Jistě sis už všiml, že nic ho tak snadno nerozzlobí, jako když ho někdo nečekaně připraví o tu chvíli, o které si myslel, že ji má jen pro sebe. Rozhněvá ho třeba nečekaný návštěvník (když se těšil na klidný večer) nebo hovorná žena jeho přítele (která se objeví, když se těšil na rozhovor s ním samotným). Hněvá se, protože si myslí, že jeho čas patří jen jemu, a cítí, že ho o něj někdo okrádá.
Musíš v něm tedy pečlivě pěstovat ten podivný předpoklad, že „můj čas patří mně". Ať má pocit, že každý den zahajuje jako zákonný majitel čtyřiadvaceti hodin. Ať pociťuje jako bolestnou daň tu jejich část, kterou musí dát svému zaměstnavateli, a ať za štědrý dar považuje tu další část, kterou vyměřuje na své náboženské povinnosti. Ale nikdy nesmí pochybovat o tom, že ten celek, z něhož se to odečítá, on jakýmsi tajemným způsobem získal už při narození.
Je to delikátní úkol. Pacient by měl předpokládat něco tak absurdního, že ani my bychom to nedokázali sebeméně obhájit, kdyby o tom začal pochybovat. Vždyť on nedokáže vytvořit ani zachovat jediný okamžik; všechno dostává jako dar. To už by si také mohl myslet, že mu patří Slunce a Měsíc. (...)
Když Ti tedy radím, abys ten předpoklad v jeho mysli chránil, rozhodně tím nemyslím, abys mu dodával argumenty v jeho prospěch. Žádné nejsou. Máš čistě negativní úkol - ať se nad tím nikdy nezamyslí. Zatemni mu rozum a uprostřed té temnoty by měl nikým nezkoumán ležet ten tichý a účinný pocit, že jeho čas patří pouze jemu.
Stále ho podporuj v tom pocitu, že mu něco patří. Lidé si dělají nároky na něco, co zní stejně směšně v Nebi i v Pekle; k tomu je musíme neustále pobízet. Velká část moderního odporu k cudnosti pochází z toho, že lidé věří, že jim jejich těla patří. Těla, v nichž se octli, aniž se jich někdo ptal, a z nichž jsou vyhnáni, když se to Jinému zlíbí! Je to asi tak, jako by nějakému princátku dal jeho otec z lásky titul vládce nad nějakou velkou provincií, kterou ve skutečnosti spravují moudří rádcové, a to dítě by si začalo myslet, že mu města, lesy a pole skutečně patří úplně stejně jako kostky na podlaze jeho dětského pokoje.
Tento pocit vlastnictví v nich vytváříme nejen pýchou, ale i tím, že je mateme. Učíme je nerozlišovat mezi různými významy přivlastňovacího zájmena - mezi těmi jemně odstupňovanými rozdíly, které směřují od „mých bot" přes „mého psa", „mého sluhu", „mou ženu", „mého otce", „mého učitele" a „mou vlast" až k „mému Bohu". Dokážeme je naučit, aby všechny tyto významy redukovali na jediný - stejný jako u „mých bot"; „můj", který znamená vlastnictví. Dokonce i v jeslích dokážeme dítě naučit, aby „můj medvídek" neznamenal toho starého adresáta citu, ke kterému cítí dítě zvláštní vztah (protože právě to je naučí Nepřítel, pokud si nedáme pozor), ale „ten medvěd, kterého můžu roztrhat na kousky, když budu chtít". A na opačném konci stupnice jsme lidi naučili říkat „můj Bůh" ve smyslu, který se skoro neliší od „mých bot" a znamená „Bůh, který mi něco dluží za mé vzorné služby a kterého ve svých řečech využívám - Bůh, u kterého jsem si pojistil teplé místečko."
A přitom je legrační, že žádný člověk nemůže o ničem říct „moje" v plně majetnickém smyslu. Na konci všeho buď Náš Otec nebo Nepřítel řekne „můj" o každé věci, která existuje, a obzvlášť o každém člověku. Však lidé nakonec zjistí, komu doopravdy patří jejich čas, jejich duše a jejich těla - rozhodně ale ne jim samotným, ať se stane cokoliv! V současnosti Nepřítel všechno označuje slovem „moje" z toho pedantského a právně formalistického důvodu, že On to stvořil; naproti tomu Náš Otec doufá, že nakonec on sám řekne „moje" o všech věcech z mnohem realističtějšího a dynamičtějšího důvodu - proto, že si je vybojuje.
Líbá Tě Tvůj strýc Zamrchrob.
Z knihy C. S. Lewise „Rady zkušeného ďábla". Vydalo nakladatelství Návrat domů.