Všechny články
Recepty
Strava
Vztahy
Zdraví
Životospráva
Další...
Nemoci

Víra a svoboda

Klade-li na nás Ježíš nějaké požadavky, jako například v horském kázání, máme pocit, že je to nad naše síly. Víra se nám přestává zdát osvobozením a přestupem na novou životní rovinu, ale je to břemeno, které musíme vléct - například přikázání, k jejichž plnění musíme vynaložit všechny své síly. Jenže i pro Ježíšovy požadavky platí model víry jako přesažení.
Rubrika: Spiritualita
|
Typ článku: Články

Když Ježíš zdůvodňuje svůj požadavek milovat nepřátele, uvádí, že právě tím se máme prokázat jako Boží synové: „Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce" (Mat 5,44-45). Protože jsme Boží děti, nepotřebujeme pořád všude zdůrazňovat svá práva. Protože jsme nalezli svou pravou totožnost v Bohu, nepotřebujeme si ji v kontaktu s druhými neustále potvrzovat. Protože nás Hospodin chrání a pečuje o nás, nepotřebujeme si všemi prostředky zajišťovat vlastní bezpečnost. Chápeme-li Ježíšovy požadavky z tohoto zorného úhlu, jsme na cestě ke svobodě. Svoboda a bezpečí, které vnímáme u Boha, nám dávají sílu jednat v očích druhých naprosto nepochopitelně, takže v našem jednání vítězí dobro nad zlem.

Podívejme se na nejznámější Ježíšův požadavek z horského kázání: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ,Oko za oko a zub za zub.' Ale já vám říkám: Neodporujte zlému. Spíše naopak: Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou; a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít tvé šaty, tomu nech i plášť; a když tě někdo nutí, abys ho doprovázel jednu míli, jdi s ním dvě. Tomu, kdo prosí, dej a od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit, se neodvracej" (Mat 5,38-42).

Neodporovat zřejmě znamená, že se nemáme spolu se zlem stavět před soud a tam s ním zápasit o svá práva. Ve srovnání se spravedlností, kterou nám Bůh daroval v Ježíši Kristu, ustupuje lidské právo natolik do pozadí, že je s klidem můžeme „nechat plavat". O nic tím nepřijdeme. Na výzvu zla neodpovídáme násilím, ale vnímáme v sobě Božího Ducha, a ten je mocnější než bezpráví. Dokonce neztratíme nic ani tehdy, když nás druhý udeří do tváře. Zneuctění ze strany jiného člověka nemůže nijak umenšit naši čest, kterou nám daroval Bůh. Proto se nemusíme snažit bránit svou čest proti druhým lidem za každou cenu.

U Židů se mohl zastavit spodní šat, avšak plášť nesměl nikdo přijmout do zástavy ani od toho nejchudšího, protože v noci sloužil jako přikrývka. Ježíš ale v tuto chvíli prohlašuje, že máme upustit i od tohoto Zákonem zaručeného práva. Bůh sám mě přikryje, postará se o mě. O co by mě mohl připravit člověk? Vždyť to všechno jsou jen vnější záležitosti. Neměl bych se kvůli nim rozčilovat, vždyť jsem v Božích rukou. Je to úžasná věc: nemusím se prát o svůj plášť a nemusím se drát o svá práva.

Římská okupační moc měla právo přinutit kteréhokoliv Žida k doprovodu na míli daleko: měl buď nést zavazadla, nebo ukazovat cestu. Tomuto zákonu se Židé museli podřídit. Dělali to samozřejmě se skřípěním zubů. Zatímco se Žid vláčel s římským kufrem, klíčila v jeho srdci nenávist. Nepřátelství se jen ještě víc prohloubilo. A do toho Ježíš požaduje, abychom šli místo jedné míle hned dvě. A měli bychom na společné cestě získat Římana na svou stranu. Měli bychom se ochotně nabídnout a zapříst s ním rozhovor. Po dvou mílích se pak rozejdeme jako přátelé. Měli bychom překonávat nenávist láskou a zlo dobrem. Pouze tak lze uzdravit trhlinu v lidském společenství. Jedině takovým překvapivým jednáním překračujícím důvěrné známé prostředí vítězství a porážek, práva a touhy prosadit svou vlastní pravdu, začínáme jednat s bližními z jiné pozice, a tak dochází k uzdravení rozdělení mezi lidmi. Ježíš nám navrhuje typická řešení druhého řádu. Právě chováním, které druhého překvapí, může být překlenuta propast mezi lidmi a láska otevře ztvrdlá srdce.

Ježíš zvěstuje ve svém postavení nový způsob jednání a sám podle něj žije, čímž dochází v našem světě napříč staletími k něčemu naprosto novému. Ježíš vrazil klín do začarovaného kruhu nenávisti. A ten klín máme zarážet ve svém okolí i my. Právě ve věku teroristických útoků je životně důležité, abychom převáděli slova horského kázání v činy, a přispívali tak svými slovy i jednáním k usmíření ve světě.
Podívejme se ještě na několik dalších Ježíšových požadavků, které nám na první pohled nahánějí strach. U Lukáše narazíme na tři výzvy k následování:

„A jak šli, cestou mu někdo řekl: ,Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.' Ježíš mu však odpověděl: ,Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.' Jiného zase vybídl: ,Pojď za mnou!' On však řekl: ,Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.' Odpověděl mu: ,Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!' A ještě jiný řekl: ,Půjdu za tebou, Pane, jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.' Ježíš mu však odpověděl: ,Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se zpět, není způsobilý pro Boží království'" (Luk 9,57-62).

Ani tímto požadavkem od nás Ježíš nežádá něco nelidského, ale snaží se nás orientovat na tajemství našeho života a spásy. Přirovnáním o liškách a ptácích se nám snaží říct, že naše pravá vlast je v nebi. Lukáš ho líčí jako nebeského poutníka, který vyšel z nebe k nám do ciziny, aby nám připomněl, že v sobě máme božské jádro, a aby nás doprovázel cestou k domovu. Nepatříme zemi, ale jsme děti světla, jsme děti nebe. Toto tajemství svého bytí konkrétně zakoušíme právě v následování Ježíše, pokud se nesnažíme uhnízdit se ve vezdejších jeskyních.

Na cestě k nebeskému Otci mají lidské starosti druhotný charakter. Už se nepotřebujeme starat o dědické záležitosti a nepotřebujeme všechno přesně zařídit. Pro Ježíše jsou to mrtvé věci. A mrtví mají pohřbívat své mrtvé. Všechno, co je v našem životě mrtvé, jako například úspěch nebo zajištěnost, máme opustit. V tom okamžiku zakusíme svobodu Božích dětí.

Následovat Ježíše znamená vydat se na cestu, kterou poznáváme ve svém srdci před Bohem jako správnou. Máme následovat svou intuici, nikoli požadavky zvenčí a měřítka kladená naším okolím. Skutečně bychom rádi následovali svůj vnitřní hlas a vydali se na cestu, ale hned ji začínáme přede všemi ospravedlňovat. Rádi bychom, aby ji naši přátelé a příbuzní pochopili a schválili, ale pro Ježíše je toto všechno vedlejší. Nepotřebujeme loučení, při němž bychom svou cestu přiblížili svým příbuzným. Máme prostě jít a důvěřovat svému vnitřnímu hlasu, jímž k nám promlouvá sám Bůh. Ježíš si takové požadavky může dovolit, protože Boží skutečnost pro něho překračuje cokoli jiného. Překračujeme-li vírou úroveň vlastního ega a okusíme-li tak v sobě Boží tajemství, začneme jeho požadavky chápat. Přestávají se zdát být příliš náročné, a naopak se stávají ukazateli cesty ke svobodě a konkrétními cestami, jimiž se dokáže projevovat naše nová existence.

Z knihy Anselma Grüna „Dimenze víry". Vydalo Karmelitánské nakladatelství.

Počet přečtení: 2778
Datum: 12. 3. 2011