Viděl jsem úžasné věci | Prameny zdraví

Viděl jsem úžasné věci

Richard Wurmbrand, rumunský žid, přežil nacisty, ale skoro zahynul za komunistů, kteří jej na čtrnáct let uvěznili – kvůli jeho křesťanské víře.

Viděl jsem úžasné věci

Rubrika: Spiritualita | Typ článku: Články

Ze všech utrpení, kterými musel Richard Wurmbrand ve vězení projít, byl jedním z nejhorších pobyt v mrazící cele, jejíž stěny byly pokryty ledem.

„Vězeňský lékař,“ napsal, „sledoval okénkem, zda se nedostavují známky úplného umrznutí, v takovém případě dal příkaz a dozorci nás vynesli ven do tepla. Když jsme se konečně zahřáli, umístili nás znovu do této ledové kobky smrti – znovu a znovu! Zahřátí a pak opětovné mrznutí, minutu či dvě od smrti, vytažení ven. Tak to pokračovalo donekonečna. Dokonce ještě i dnes mám někdy problém otevřít ledničku.“

„Komunističtí věznitelé,“ napsal Wurmbrand, cpali křesťany do boxů stěží větších než je člověk. Dozorci vbíjeli do boxů ze všech stran ostré hřebíky. Pokud vězeň stál úplně v klidu, nic se nedělo, ale ve chvíli, kdy jsme začínali únavou vrávorat, hřebíky nám vnikaly do těla. Jamile jsme se pohnuli anebo se pokusili protáhnout – byly to strašné hřeby.“

Přestože léta ve vězení byla strašná, byl Wurmbrand svědkem neuvěřitelných příkladů odvahy u těch, kteří – zbití, potlučení a zneužití – zůstali ve své víře nezlomeni, neotřeseni a neporaženi, někdy dokonce až k smrti.

I když vedení například zakázalo jakákoliv kázání druhým vězňům a přísně trestalo ty, kteří tento příkaz porušili, mnozí křesťané se přesto nepřestali se svojí vírou sdílet. Jeden křesťan zrovna svědčil spoluvězni, když jej dozorci vyvlekli ven. Poté, co jej do krve zmlátili, pohodili jej nazpět na podlahu cely. „Pomalu se postavil na nohy,“ napsal Wurmbrand, „upravil si vězeňský mundúr a řekl: ‚Tak, bratři, kde jsme to přestali, když jsem byl přerušen?‘“

Pastor jménem Florescu odmítl prozradit jména dalších křesťanských spoluvěřících, a to i poté, co byl mučen rozpálenými železy, co byl zamknut do cely s vyhladovělými potkany, dokonce i poté, co musel vydržet stát v kuse čtrnáct dní na nohou. Komunisté následně přivezli do vězení jeho čtrnáctiletého syna a před očima otce jej začali mlátit. Zatímco Florescu plakal, syn vykřikl: „Otče, vydrž, nevzdávej se, nechci mít za otce zrádce. Jestli mne zabijí, zemřu se slovy ‚Ježíš a vlast‘ na rtech.“ Zuřící komunisté ubili chlapce k smrti. Jeho krev se rozšplíchla na stěnu cely, zatímco otec bezmocně přihlížel.

Jiného křesťana odsoudili komunisté k smrti. Před popravou mu za přítomnosti důstojníka státní bezpečnosti dovolili setkat se s manželkou. „Chci, abys věděla, že umírám s láskou vůči těm, kteří mne zabíjejí,“ řekl odsouzený muž manželce. „Nevědí, co činí, a mým posledním přáním je, abys ty je také milovala. Neměj v srdci hořkost, protože zabili tvého milého. Sejdeme se v nebi.“

Jak to, že se Wurmbrand dozvěděl, co se odehrálo? Důstojník státní bezpečnosti se – poté, co slyšel poslední slova odsouzeného muže manželce – sám stal křesťanem a kvůli své víře se dostal do vězení!

„Viděl jsem úžasné věci,“ napsal Richard Wurmbrand.

Ne každý křesťan ovšem viděl takové „úžasné věci“. Každý však do určité míry zažívá boj o udržení víry, pravdy a poslušnosti – ve světě, který toto vše odmítá. Člověk nemusí být spoután řetězy v totalitní kobce, aby věděl o boji mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, vírou a nedůvěrou, který zuří okolo nás – i v nás. Často se ty nejzuřivější boje odehrávají nikoliv v dramatických chvílích, které lze zpracovat do hollywoodských scénářů, ale v chvějících se záhybech lidského srdce.

Německý básník Goethe napsal: „V mých prsou se skrývají, žel, dvě duše – a zápasí o to, která bude vládnout.“ Malcolm Muggeridge popsal „lidské drama“ jako objevování „zřejmé dvojakosti“ mezi dvěma silami: „Jednou je ďábel,“ řekl, „ a druhou Bůh.“ Americký novinář Oliver Wendell Holmes vyjádřil stejnou myšlenku, když napsal: „Všichni jsme vojáci ve velkém válečném tažení, jehož detaily jsou před námi ukryty.“

Ať už si osobně zarámujeme podmínky této „velké války“ jakkoliv a ať je chápeme jakkoliv, jedno je jisté, tato bitva v nějaké podobě zuří všude a u každého. Z tohoto konfliktu existují jenom dvě cesty úniku – nikdy se nenarodit anebo zemřít.

Článek v časopise The New Yorker vyprávěl o jihoamerické křesťance, která – zatímco ji vojáci znásilňovali – zpívala hymny a „podivné evangelikální písně“. Nepřestala zpívat, ani když ji střelili do prsou, byť „o trochu slaběji než předtím“, jak napsali ve článku, ale „stále zpívala“. Vojáci ohromeně přihlíželi. „Pak je tato hra unavila a znovu ji střelili, ale ona stále zpívala. Jejich úžas se začal měnit ve strach – až nakonec vytáhli mačety a proťali jí hrdlo. Zpěv konečně ustal.“

U většiny z nás neprobíhá boj o víru, důstojnost anebo poslušnost takovým násilným a totálním způsobem, ani nepřináší tak okamžité důsledky. Bitva je nicméně právě tak reálná, neméně závažná a v konečném důsledku stejně tak rozhodující, i když její projevy se zdají být mnohem méně nápadné. Houpeme se jedním či druhým směrem, jako bychom byli na houpačce, oscilujeme mezi správným a špatným, dobrým a zlým, vírou a nevírou. Kdo z nás projde byť jen jediným dnem svého života, aniž by musel učinit nějaké morální rozhodnutí, aniž by se jeho svědomí dostalo do hry? I když obvykle nebýváme hned konfrontováni s extrémy, stále se přikláníme k jedné nebo ke druhé straně. A jak se pomalu blížíme k extrémním postojům, vzdáleným hranám, už se nezdají být tak vzdálené nebo extrémní.

I když jsme si to nevybrali, žijeme ve světě, kde bojují o nadvládu dobro a zlo, pravda a lež, spravedlnost a bezzákonnost, důstojnost a zostuzení, víra a nevíra. Každý den nás naše myšlenky, slova i činy staví na jednu či druhou stranu tohoto velkého duchovního konfliktu. A ať se jeho projevy zdají být jakkoliv komplikované, ať se naše morální volby zdají být jakkoli vágní, nezřetelné a nejednoznačné, existují jenom dvě strany, jenom dvě volby: dobro a zlo, pravda a lež, správné a chybné. Podobně jako u života a smrti, neexistuje žádná střední cesta – jakkoli se bláhově snažíme sami sebe přesvědčit, že právě my po ní kráčíme.

„Dovolávám se dnes proti vám svědectví nebes i země: Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo.“ (Deuteronomium 30,19)

A to je nakonec naše volba – život nebo smrt. Nezvolení si jednoho znamená vybrání si druhého; nezvolení ani jednoho znamená smrt. Bůh nás však pobízí k tomu, abychom si „vybrali život“ – a život se nachází v Ježíši Kristu, jeho synu. „Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, nemá život.“ (1. Janova 5,12)

Jedná se o volbu s věčnými důsledky – protože život a smrt jsou věčné.

Z knihy Clifforda Goldsteina The Day Evil Dies.

Počet přečtení: 2 281 Datum: 12. 6. 2016