Tučňák, otužilec ve fráčku | Prameny zdraví

Tučňák, otužilec ve fráčku

Tohle setkání se zázraky stvoření bude velmi elegantní. Náš další živočich je totiž vždy stylově oblečen. Řeč bude o tučňácích.

Tučňák, otužilec ve fráčku

Rubrika: Evoluce vs. stvoření | Typ článku: Články

Jsou to zvířata s obdivuhodnými schopnostmi oblíbená po celém světě. Jsou roztomilí, hraví a bezelstní, dokážou chodit vzpřímeně a jsou velmi zábavní. Patří mezi nejpozoruhodnější ptáky na světě. Víte o tom, že žijí pouze na jižní polokouli v oblastech blízko Antarktidy? Na severní polokouli je zkrátka nenajdete.

Výška některých druhů je jen okolo 30 centimetrů, ale například tučňák císařský je vysoký i přes jeden metr. Dokonce byly nalezeny zkameněliny vysoké téměř 2,5 metru. Jen si představte, že byste potkali takového obra.

S blížící se zimou se většina zvířat přesouvá do teplých oblastí, ale tučňák císařský zamíří naopak ještě více na jih, do ještě větší zimy. Čeká ho tam, řekl bych doslova, heroický výkon: snést vejce a vyvést mláďata v extrémních klimatických podmínkách. No řekněte, není tohle zázrak?

Samička snese vajíčko, položí ho na nohy samce a ten okolo něj a okolo svých nohou vytvoří ochranný vak, ve kterém udržuje teplotu přesně 35 stupňů Celsia. Možná si říkáte: „A co je na tom divného?“ Ale víte, tou dobou klesá v Antarktidě teplota na mínus 40 stupňů Celsia, někdy ještě i méně. Fouká tady neskutečně ledový vítr rychlostí až 50 metrů za sekundu, a přitom vajíčko je jen pár centimetrů nad ledem, na nohou samce, který je musí držet při konstantní teplotě. Pokud by vejce z nohou spadlo, do dvou minut by zmrzlo. No řekněte, dokázali byste něco takového?

Když mu samice vejce předá, sama se vydá na cestu za potravou. Putuje po ledovém útesu na vzdálenost 50 někdy až 60 kilometrů. Když dojde konečně k oceánu, další dva až dva a půl měsíce se jen krmí a nabírá sílu, zatímco její druh pečuje o vejce a za celou dobu se sám nenají ani nenapije! Celé dva a půl měsíce! Přitom ztratí zhruba 40% tělesné váhy. To ho ale neodradí. Je to jeho životní úkol.

Dovedete si představit stát dva a půl měsíce ve dne v noci s holýma nohama na ledu v minus 40 stupních a v ledovém vichru? Myslíte si, že tučňák tohle dokáže díky slepé evoluci? Anebo je to dílo moudrého Stvořitele, který zvířata obdařil hned od počátku obdivuhodnou schopností přežít v nejrůznějších podmínkách?

Jen si to vezměte, samci, kteří stojí na okraji hejna, nastavují svá záda odvážně ledové vichřici. Po určité době se začnou pomalu přesouvat do středu, kde si udržují teplo. Jiní samci naopak putují od středu k okraji hejna a takto se neustále střídají. Žádný z nich nezmrzne, dokážou včas vycítit, kdy je čas se ohřát a kdy je čas vystřídat někoho na okraji.

Mezitím se samice někde daleko v moři krmí rybami a krillem a nabírají tukové zásoby. Opět v pravý čas a na základě dosud neznámého mechanismu se rozhodnou, že je čas vrátit se domů. Vědí totiž, že jejich mláďata se brzy vylíhnou. A tak se vydají na dlouhou a nebezpečnou cestu.

Evolucionisté říkají, že se tučňáci údajně vyvinuli z ptáků, kteří kdysi ztratili schopnost létat, ale dosud nebyli schopni nalézt jediného evolučního předka a nevědí ani to, jak k údajné ztrátě létání došlo. Jenže tučňáci létat umějí, akorát pod vodou. Když se podíváte na podvodní záběry toho, jak plavou, zjistíte, že ploutve používají podobně jako ptáci křídla. Mají v nich takovou sílu, že jediným mávnutím dokážou vylétnout z vody na pevninu, někdy až 9 metrů daleko. Rozjedou se a přímo vyletí z vody a přistanou na břehu.

Samice, které byly dva, dva a půl měsíce i déle pryč, se nyní vracejí, ale je období zimy, takže ledový útes mezitím narostl a cesta zpátky může být delší až o 30 kilometrů! Když konečně ledovec přejde a dorazí zpátky, čeká je tam obří hejno samců, každý se svým vejcem, jsou jich tam tisíce. Ale jak najde toho svého? Jak najde svého druha? Někteří vědci se domnívají, že na základě zvuků, které samci vydávají. Ale jen si to představte, tisíce samců křičících jeden přes druhého, každý jinak, a tisíce samic, které je poslouchají, a přesto vždy každá najde toho svého.

Další záhadou je, že ačkoliv byly samice pryč tak dlouho a cesta zpátky jim netrvala stejně dlouho jako cesta k moři, tak v drtivé většině případů se vrátí přesně v den, kdy se vylíhne mládě. Ale jak to dělají? Jak dokážou tohle všechno tak přesně načasovat?

Jen si to zkuste představit, trmácet se po vlastních nohou nějakých 90 kilometrů po kluzkém ledovém povrchu a potom ještě následuje hledání partnera mezi tisíci stejnými, a musíte to stihnout včas. Navíc, v žaludku nesou samice částečně natrávené ryby, které ulovily v oceánu. Vědci zatím nejsou zajedno v tom, jak je možné, že ryby cestou nestráví, nebo že neshnijí. Zůstávají v podobě, která je lehce stravitelná pro mládě. Někteří vědci se domnívají, že samice vyrábějí v žaludku speciální antibiotikum zabraňující hnití. Po návratu pak pečují o mládě oba, jak samec, tak samice a to až do jara, než se konečně rozpustí led a mohou konečně do vody.

Tihle tučňáci tráví většinu života v oceánu, na otevřeném moři. Někteří stráví ve vodě dokonce až 9 měsíců v roce. To znamená, že ve vodě i spí, ale nikdo je při tom zatím neviděl a tak zatím nikdo netuší, jak to dělají. Není to úžasné?

Tučňáci jsou také velmi hraví. Milují klouzačky, najdou si nějaký svah, vyťapkají po něm nahoru a šup a už jsou dole a takhle pořád dokola. Když je chvíli pozorujete, máte pocit, jako by se učili někoho následovat. Vypadá to skoro jako vojenská přehlídka, bum, bum, bum. Jeden za druhým. Ale jak se rozhodují, kdo z nich půjde první a co se jim přitom honí hlavou? Jsem přesvědčený, že tučňák byl stvořen jako úžasně hravý a inteligentní tvor.

Z DVD Jobe Martina Neuvěřitelná stvoření popírající evoluci. Vydalo Štúdio Nádej a Maranatha.

.

Počet přečtení: 550 Datum: 13. 12. 2021