Trojandělské poselství | Prameny zdraví

Trojandělské poselství

Trojandělské poselství je posledním Božím ultimátem pro lidstvo. Je to rozhodující poselství na křižovatce dějin. Bůh v každé době posílal své posly, kteří varovali svět a vybízeli lidi, aby se připravili na klíčové události.

Trojandělské poselství

Rubrika: Spiritualita | Typ článku: Články

Například před potopou Noe jako kazatel spravedlnosti vyzýval lidi, aby vstoupili do korábu a tak se zachránili. Před prvním příchodem Pána Ježíše Jan Křtitel vážně nabádal své současníky, aby se cele obrátili k Bohu. V dnešní době Bůh posílá světu trojandělské poselství, které má připravit lidi na setkání s Kristem tváří v tvář.

Ve 13. kapitole knihy Zjevení, tj. v kapitole, která předchází trojandělskému poselství, se hovoří o tom, že v závěru dějin budou na zemi působit různé nábožensko-politické mocnosti, které budou vyžadovat úctu a bezmeznou poslušnost. Za pomoci různých svodů a zázraků budou všichni lidé nuceni, aby jednali podle jejich představ. Pán Bůh v této situaci nenechává lidi bez dostatečných informací a snaží se je přivést k správnému rozhodnutí. Proto posílá trojandělské poselství, které je Boží odpovědí na požadavky šelmy a jejích spojenců. Pán Bůh nemlčí, ale jedná. Jeho aktuální poselství je zvěstováno před druhým příchodem Pána Ježíše. Jan ukazuje, že po době, v níž se toto poselství hlásá, přijde Kristus (viz Zj 14,14-20).

Trojandělské poselství jako věčné evangelium (Zjevení 14,6)

Smyslem trojandělského poselství je představit lidem evangelium, radostnou zprávu o tom, že jediná záchrana pro ně je v Ježíši Kristu. Poselství tří andělů chce lidi, kteří žijí v závěru světových dějin, upozornit na Krista a na jeho slovo, tj. evangelium. Motto celého poselství se dá shrnout do věty: „A viděl jsem Beránka."

Jestliže je ve Zj 14,6 trojandělské poselství charakterizováno jako věčné evangelium, znamená to, že není něčím navíc, co se zvěstuje, nějakým přídavkem k evangeliu, ale je to aktualizace Boží zvěsti pro lidstvo v současné době. Toto evangelium se zvěstuje zřetelně všem lidem na tomto světě, což je v symbolice knihy Zjevení představeno andělem letícím „středem nebeské klenby". Anděl znázorňuje lidi, kteří zvěstují evangelium tomuto světu. Kázání evangelia nebylo svěřeno andělům, tj. nebeským bytostem, nýbrž lidem, kteří uvěřili v Pána Ježíše Krista (Mt 28,18-20; Mk 16,16).

Toto evangelium se má zvěstovat lidem, kteří žijí v rozděleném světě (každé rase, kmeni, jazyku i národu), a lidem, kteří se na této zemi zabydleli (původní text hovoří o lidech, kteří „sedí" na této zemi. Lidem, jimž je toto poselství přinášeno, se na této zemi líbí a jsou k ní přikováni různými řetězy. Jsou vyznavači praktického materialismu. Lékem na tuto rozdělenost a soustředění se na hmotné statky je trojandělské poselství.

Zj 14,6 zdůrazňuje tři skutečnosti. Říká, kdo zvěstuje, co zvěstuje a komu zvěstuje. Kdo? Posel, který uvěřil Kristu a to, co poznal, zvěstuje dál. Co zvěstuje? Věčné evangelium. Komu? Lidem, kteří na tomto světě žijí v rozdělení a jsou na zemi zabydleni.

První poselství (Zj 14,7)

Pán Bůh chce, aby byl Kristus představen světu jako jediné skutečné řešení na problémy zla a hříchu. Přeje si, aby byli všichni lidé seznámeni s evangeliem, a tak přivedeni k správnému rozhodnutí a následování pravého Boha. Proto první poselství pozitivně ukazuje, co to znamená následovat Krista.

Výzva „Bojte se Boha" je výzvou k uctívání Boha, který je naším Stvořitelem a Vykupitelem. Podle ní máme dát na něho a na jeho slovo a nemáme poslouchat požadavky nepřítele spasení, které se projevují v tom, co vyžaduje drak, šelma nebo falešný prorok. Nemáme se bát šelmy, ale Boha. Bát se Boha neznamená mít z něho strach, ale mít k němu správný vztah, bát se ho zarmoutit. Ne proto, že by nás potrestal, ale protože ho máme rádi a nechceme mu působit bolest. Bát se Boha znamená mít ho stále na zřeteli, uvědomovat si, že žijeme v jeho přítomnosti, že se na nás dívá, že ví o všem, na co myslíme, o čem mluvíme a co děláme. Bát se Boha znamená mít k němu úctu, milovat ho a poslouchat (Dt 10,12).

Bohu máme vzdávat slávu. Jak? Boží sláva je jeho charakter, jeho dobrota (Ex 34,6.7; 33,16). To znamená, že Bohu můžeme vzdávat slávu jedině tím způsobem, že ve svém životě odrážíme jeho povahu, jeho vlastnosti, že jsme stejně laskaví, velkorysí, soucitní a obětaví jako on. Sláva se projevuje ve službě, a nikdy ne v oddělení se od druhých.

Jsme vyzváni, abychom Pána Boha uctívali jako Stvořitele. Protože se tak neděje a zapomíná se na to, lidé „ničí zemi" (Zj 11,18). Nedbají na svého Stvořitele a nemají správný vztah ani k přírodě, kterou stvořil. Celý svět se tak dostal do velké ekologické krize. Pro lidstvo, které věří v evoluční, panteistickou, teistickou a mnoho dalších falešných teorií, je poselství o úctě ke Stvořiteli velmi aktuální.

Druhé poselství (Zj 14,8)

Poté, co Bůh vylíčil podstatu evangelia, varuje lidi před jeho padělkem. Mají si uvědomit, že Babylón, tj. odpadlý náboženský systém, který vyžaduje úctu a poslušnost, v Božích očích padl. Prohlášení „Padl, padl veliký Babylón" neznamená, že Babylón už neexistuje, ale ukazuje na Boží soud nad ním. Babylón může kvést a může mít svůj největší rozmach ještě před sebou, ale v Božích očích už padl, prohrál.

První, kdo použil výrok „Padl, padl Babylón", byl prorok Izajáš. Již kolem roku 700 př. Kr. směle prohlásil, že Babylón padl (Iz 21,9), a přitom největší prosperita a sláva toto město a říši teprve čekala. Izajášovi současníci si mohli ťukat na čelo a považovat proroka za blázna. A přesto se Boží proroctví naplnilo. I když blaho Babylóna bylo nezměrné a obyvatelé města si mysleli, že je nedobytné, jednoho dne došlo k jeho pádu. Stalo se tak v roce 539 př. Kr., kdy Kýros během jediné noci porazil toto pyšné město.

Podobně tomu bude s pýchou duchovního Babylóna. Odpadlý náboženský systém může prosperovat a získávat stále větší a větší vliv ve světě. Přesto však je jeho zánik jistý. Bůh vyzývá všechny lidi, aby prohlédli a odloučili se od Babylóna.
O Babylónu se tvrdí, že opojil všechny národy svým smilstvím a dal jim pít z poháru hněvu. Tím se říká, že celému světu nesprávně představil Boha a jeho pravdu. Pohár hněvu a smilství je symbolické označení pro falešné učení.

Co je podstatou odpadlého babylonského náboženského systému? O Babylónu čteme v Bibli poprvé v 11. kapitole knihy Genesis. Mluví se zde o lidech, kteří se spojili proti Bohu. Nedůvěřovali mu. Pán Bůh řekl, že už nikdy nebude potopa. Oni mu však nevěřili a chtěli si svou bezpečnost zajistit vlastními činy a prostředky. Babylon je tedy všude tam, kde se lidé snaží zajistit si spasení vlastní cestou, vlastním způsobem, vlastními skutky nebo vlastním výkonem.

Dále je Babylón líčen jako mocnost, která pronásleduje Boží lid (viz např. Da 1,1.2 nebo Zj 17,5.6). Babylón je tedy všude tam, kde dochází k pronásledování Božího lidu, kde lidé mají pocit, že vlastní pravdu, a chtějí svou pravdu prosadit pomocí násilí. Podle Zj 17 je Babylón všude tam, kde dochází ke spojení církve a státu, aby tato odpadlá církev prosazovala své požadavky s podporou státní správy. Jan líčí nevěstku sedící na šelmě (Zj 17,1-5). Nevěstka je symbolem odpadlé nevěrné církve a šelma představuje státní moc. Prorok Daniel v 7. kapitole ukazuje, že antikristovská moc bojuje také proti Božímu zákonu a mění jeho ustanovení (Da 7,25).

Třetí poselství (Zj 14,9-12)

V třetím poselství se dostáváme k vlastnímu jádru poslední Boží výzvy pro lidstvo. Pán Bůh vážně, slavnostně a naléhavě vyzývá každého jednotlivce, aby se cele upnul k němu a neuctíval šelmu ani její sochu, aby navěky nezahynul. Zatímco první a druhé poselství mají všeobecný charakter, třetí poselství je vyjádřeno velmi osobně: „Ten, kdo kleká před..." Boží poselství je zcela zřetelné a velmi úderné. Jedná se o záležitosti života, nebo smrti.

Lidé jsou varováni před uctíváním šelmy a před přijetím jejího znamení na ruku nebo na čelo. Každý člověk se musí osobně rozhodnout, jaký postoj zaujme. Ještě dříve, než na svět dopadnou Boží soudy, Bůh ve svém milosrdenství vyzývá lidi, aby se cele obrátili k němu. Bůh není k údělu lidí lhostejný. Šelmou je zde míněna nábožensko-politická mocnost, která vyžaduje poslušnost, šlape po Božím zákonu a jeho pravdě a bojuje proti věrnému Božímu lidu. Sochou jsou znázorněny všechny denominace a církve, které byly kdysi Bohu věrné, ale nyní od něj odpadly.

Znamení šelmy není nějaká viditelná značka, která se umístí na ruku nebo na čelo. Je to něco, co vypovídá o životní orientaci člověka. Opakem znamení šelmy je Boží pečeť. Boží pečetí je opravdové následování Boha. Je to láska k Bohu a poslušnost zároveň. V různých okamžicích dějin se některá klíčová vyznání stávají rozhodující. V závěru dějin tohoto světa bude viditelným klíčovým momentem zápas o správné následování Krista a pochopení Božího zákona, který vyvrcholí ve sporu o zachovávání soboty jako pravého dne odpočinku.

Boží pečetí je tedy následování Boha, jak je vyjádřeno také ve 4. přikázání o sobotě. Na mnoha místech Bible se mluví o tom, že opravdové svěcení soboty je znamením Božího lidu (Ez 20,12.20; Ex 34,15 apod.). To znamená, že znamením šelmy na druhé straně je nesprávné zachovávání Božího dne odpočinku. V tomto sporu nejde jen o zachovávání určitého dne, ale jde o vyjádření pravého vztahu ke Kristu (nejde jen o zachovávání nějakého času, ale předně o jeho obsah). Vždyť je možné zachovávat sobotu také jen formálně nebo dokonce tak, že pravý smysl soboty vůbec není naplněn. (Židé v době Pána Ježíše byli velice horliví v zachovávání soboty. Aby neznesvětili sobotu, ukřižovali Krista v pátek!)

V době neznalosti mohou mnozí lidé v nejlepším duchu opravdového uctívání Boha zachovávat neděli a Pán Bůh jejich postoj přijímá za pravý, protože ještě nepoznali svůj omyl. Je však také možné bezmyšlenkovitě, tradičně zachovávat sobotu, a přitom na tom být hůř než světitelé neděle. Rozhodující je totiž poznání a pohnutky. V závěru dějin tohoto světa budou lidé bez výmluvy, protože informace o Božích požadavcích budou úplné a lidé budou vyzváni, aby se rozhodli, na čí stranu se přidají. Jestliže člověk na základě Božího slova pozná, co je pravda, a je o ní vnitřně přesvědčen, protože ji pochopil, ale pak se staví proti ní, je na cestě zatvrzelosti vůči Bohu a čeká ho záhuba.

Třetí poselství ukazuje situaci, kdy lidé jdou do zahynutí tváří v tvář Beránkovi a před zraky svatých andělů. Není jim pomoci. Zahynou navěky. Proč je tento obraz jádrem trojandělského poselství? Smyslem života Pána Ježíše jako Beránka bylo zachránit lidi, a to všechny bez rozdílu. Přišel za ně zemřít. Položil svůj život, aby každý mohl žít. I andělé slouží lidem, aby dosáhli spásy (Žd 1,14). Navzdory Boží snaze, iniciativě a touze každého zachránit se však někteří lidé spasit nedali. Nechtěli přijmout Boží způsob řešení problému hříchu a zla. Ve své pýše a zatvrzelosti se nakonec postavili proti Bohu. Jednali jako trosečník zmítající se ve vlnách rozbouřeného moře, který vidí záchranný pás hozený mu na pomoc z paluby kolemjedoucí lodi, ale on tuto nabídku odmítá, protože si bláhově myslí, že má na to, aby se zachránil sám. Nakonec loď odpluje.

Nejhorší peklo budou lidé prožívat ve chvíli, kdy si uvědomí, že mohli být zachráněni, ale že Boží ruku napřaženou k pomoci odmítli. Vrcholem tragédie však je, že lidé, kteří před obličejem svatých andělů a Beránka jdou na zahynutí, i poté, co zjistili svůj osudný omyl, nečiní opravdové pokání a setrvávají ve svém zatvrzelém postoji vůči Bohu (viz např. Zj 20,6- 8). Lidé jdou do zahynutí tváří v tvář možnosti záchrany. Neexistuje větší tragédie. Kristovo dílo pro ně zůstalo bez užitku, protože je odmítli. Poněvadž však mimo Krista není žádná záchrana, žádné spasení, navždy zahynou.

Závěr třetího poselství je velmi optimistický. Ukazuje totiž na lidi, kteří navzdory velkému odpadnutí ve světě a násilným snahám různých odpadlých mocností vyžadujících poslušnost a úctu zůstávají Bohu věrní, vytrvale a trpělivě se drží Krista a pěstují živou víru v něho, která se projevuje v zachovávání Božích přikázání. To je velmi radostný výhled, který povzbuzuje, protože hovoří o naději pro každého člověka.

Lidé, kteří žijí v závěru dějin tohoto světa a přijímají věčné evangelium, jak je vyjádřeno v trojandělském poselství, jsou označeni za nanejvýš šťastné. I kdyby zemřeli, jejich odměna je nemine. Jan to vyjádřil slovy: „Piš: Od této chvíle jsou blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi." (Zj 14,13)

ThDr. Jiří Moskala, ThDr. Daniel Duda „Evangelium pro dnešek". Vydalo nakladatelství Advent-Orion.

Počet přečtení: 2 390 Datum: 11. 6. 2011