Na počátku… | Prameny zdraví

Na počátku…

Když uvažujete o životním prostředí, jaké obrázky vám přijdou na mysl? Naskočí vám před očima naše nádherná modrozelená planeta, viděna z vesmíru?

Na počátku…

Rubrika: Evoluce vs. stvoření | Typ článku: Články

Anebo si představíte některý z ekosystémů, které Země nabízí – deštný prales, korálový útes nebo poušť? Či zaletí vaše myšlenky k nedostatku přírodních zdrojů a důležitosti jejich zachování?

Není pochyb o tom, že prostředí, v jakém žijeme, má velký vliv na naše tělesné i duševní zdraví. Ať už pomyslíme na orla, který se vznáší vysoko nad skalními štíty anebo na pulce měnícího se v kvákající žábu, příroda je plná zázraků. A přesto a navzdory majestátu Země, jak to popisuje zakladatelka moderního hnutí za ochranu životního prostředí Rachel Carsonová, toto řada z nás pokládá za samozřejmost.

„Hleděli jsme spolu s mým průvodcem mlčky na hvězdy. Pozorovali jsme mlhavou řeku mléčné dráhy vinoucí se oblohou, jasně vystupující vzorce jednotlivých souhvězdí i planetu zářící těsně nad obzorem. Napadlo mne, že kdyby něco takového bylo možné sledovat jenom jednou za sto let, pláň, na které jsme stáli, by byla přeplněná pozorovateli. Ale vzhledem k tomu, že něco takového se dá pozorovat mnoho nocí v roce, většina obyvatel zůstává uvnitř stavení, jejichž světla svítí do temnoty. Na podívanou nad svými hlavami si ani nevzpomenou – a přestože (anebo možná právě proto) se jim nabízí skoro každou noc, tuto příležitost nikdy nevyužijí…“

„Neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.“ (Koloským 1,16)

Často nevidíme to, co máme přímo před nosem. Soustředíme svůj zrak na malou obrazovku a jsme spokojeni se svým virtuálním životem – a přehlížíme a ignorujeme skutečnou krásu. Možná trávíme svůj život v ulicích přeplněných odpadky, uprostřed betonové džungle a nervy drásajících zvuků. Mnozí z nás vyměnili život v přírodě za život ve městě. Daří se nám lépe? Zakoušíme v nákupních střediscích a v kotcích, do kterých jsme umístěni jak doma, tak v práci, opravdovou plnost života? Je ještě možné užívat si prostředí, kde se daří lásce, svobodě, radosti a kráse?

Na počátku…

„I řekl Bůh: ‚Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!‘ A stalo se tak. Souš nazval Bůh zemí a nahromaděné vody nazval moři. Viděl, že to je dobré. (…) Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ (Genesis 1,9-10.31)

Adam a Eva to zažili. Byli očitými svědky Boží krásy a milosti, jež mohli každý den zakoušet v zahradě, ve které se nalézali. Bůh chce, abychom něco takového zažívali i my. Když zakusíme na vlastní kůži zázrak stvoření, spojíme se s Bohem a začneme žít život naplněný úžasem.

Mary Roachová ve své knize Packing for Mars: The Curious Science of Life in the Void zkoumá, jaké má důsledky, je-li člověk odpojen od svého přirozeného prostředí: „Setkala jsem se s mužem, který mi vyprávěl, jaké to bylo, když po zimě strávené na polární stanici mohl spolu se svými spolupracovníky pobýt několik dní v Christchurch na Novém Zélandu. Chodili po ulicích a v úžasu hleděli na stromy a květiny. Náhle jeden z nich zpozoroval ženu tlačící kočárek. ‚Dítě!‘, zvolal. Muži přeběhli přes ulici, aby se podívali na ten zázrak. Žena se vyděsila, otočila kočárek a ujížděla s ním pryč.“ J

Po měsících, které strávili obklopeni ledovou pustinou, žasli tito muži nad každým projevem života. Autorka vysvětluje, jak v nás nepřirozené prostředí vytváří touhu vrátit se do přírody.

Nic asi není více nehostinným prostředím než vesmír. Kosmonauté, kteří předtím nejevili zájem o zahradničení, se stali náruživými pěstiteli rostlinek v experimentálních sklenících. „Je to naše radost,“ prohlásil Konstantin Volkov o drobné rostlince, se kterou sdíleli kosmonauté malý prostor na palubě kosmické lodi Saljut 1. Člověk nepatří do vesmíru. Stav beztíže je sice zajímavou novinkou – rychle se ale přejí. Jak to vyjádřil Alexandr Lavejkin: „Teprve ve vesmíru si člověk uvědomí, jakým neuvěřitelným štěstím je moci chodit po zemi.“

Bůh nám dal zemi, abychom si jí užívali – a byla nám požehnáním. Živočichové, rostliny i minerály nám dávají vše potřebné pro růst a rozvoj. Bůh však neměl v úmyslu, abychom tyto zdroje zneužívali. Asi nejlepším výrazem, který popisuje náš úkol na zemi, je slovo „pečovatel“ – tedy osoba, která má na starosti udržování něčeho (či někoho): „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.“ (Genesis 2,15)

Bůh chce, abychom pečovali o prostředí, které nás obklopuje. Vytvořil je tak, aby nám pomáhalo k životu – dal nám vzduch k dýchání, sluneční svit, který nás zahřívá a léčí, potraviny a vodu k jídlu a pití. Přeje si, abychom tuto planetu, kterou nazýváme svým domovem, opatrovali jako oko v hlavě.

Stvoření sténá

„Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti – ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu.“ (Římanům 8,20-22)

Lidské užívání Zemi mění a přetvařuje. Denně slyšíme o kácení deštných pralesů, změně klimatu, vymírání druhů a dalších tématech z oblasti životního prostředí. Za tisíciletí užívání a zneužívání naše životní prostředí značně degradovalo.

Ve své knize Threshold přichází Thom Hartmann s pochmurným obrázkem přítomnosti a budoucnosti naší planety, včetně faktu, že „dnes již více než tři miliardy lidí nemají spolehlivý přístup k pitné vodě, dostatečnou hygienu ani dost jídla.“ V kapitole s názvem Životní prostředí uvádí: „Při stále rostoucí populaci (blížící se sedmi miliardám) a při zvyšujícím se počtu těch, kteří se živí stravou založenou na konzumaci masa/ryb (v protikladu k převážně rostlinné stravě) a jichž jsou dnes již skoro tři miliardy (přičemž každý z těchto jedinců nepřímo zkonzumuje 10-30násobek základní rostlinné bílkoviny, která se použije jako pícnina pro dobytek), se kapacita planety snášet takové obrovské zatížení rychle vyčerpává.“

„Avšak dobytka se zeptej, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti to poví, poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou. Kdo z nich všech by nevěděl, že ruka Hospodinova to učinila.“ (Job 12,7-9)

Bůh si také přeje, abychom se učili z knihy přírody. Ne náhodou se příroda někdy nazývá druhou knihou života. Bible nás ujišťuje, že stvoření odhaluje Boží dílo. „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou.“ (Žalm 19,2) „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.“ (Římanům 1,20)

Frank S. Mead vypráví podobenství, které ilustruje, jak příroda hovoří o tom, že Bohu se dá důvěřovat: „Nasredin Hodža sedí v pravé poledne pod ořešákem a dívá se na své dýně. Říká si pro sebe: „Ten Bůh musí být ale blázen. Těžkou dýní nechá vyrůst na tenkém stonku, takže nedokáže nic jiného než ležet na zemi. A drobný ořech umístí na strom, jehož větve jsou tak silné, že by udržely i váhu dospělého muže. Kdybych já byl Bůh, dokázal bych to udělat lépe.“

Právě v té chvíli zavane větřík, který z větve uvolní ořech, jenž přistane na hlavě skeptického Nasredina. Ten se podrbe na temeni a hloubá: „No, kdyby na stromě byla dýně místo ořechu, nemusel bych tady být… Nebudu už se snažit napravovat Boží dílo – budu raději Bohu děkovat za to, jak pozoruhodně vše učinil.“ 

Jak to ale je, když nás projevy přírody děsí? Když zemětřesení, tsunami, tornáda, hurikány a povodně ničí a pustoší, mnozí se ptají: Kde je Bůh? Stojí snad v pozadí těchto přírodních pohrom? Tehdy má leckterý člověk problém s tím, aby si takové obrázky zkázy dal do souvislosti s milujícím a starostlivým Bohem.

Někteří dokonce dávají tyto události s Božím soudem nad zkaženým světem. Náboženští vůdci napříč celým spektrem využívají tyto tragické události k tomu, aby přicházeli s různými spekulacemi. Fráze „Boží soud“ anebo „Boží trest“, které používají, vyvolávají nenávist a kontroverzi.

Máme sklon si představovat, že život na této planetě by měl být fair – jestliže Bůh je spravedlivý. Bůh ale není životem zde. Bůh je v pozadí těchto našich životů. Je autorem života, nadějí života a koncem života. Malíř, i když jej můžeme v jeho díle „vidět“, není samotnou malbou. A tím spíše jej v jeho díle nespatříme, mají-li jeho nepřátelé schopnost je znehodnotit.

„Rozzuřily se národy, ale přišel hněv tvůj, čas, abys soudil mrtvé, odměnil své služebníky proroky a všechny, kdo jsou svatí a mají úctu ke tvému jménu, malé i velké; abys zahubil ty, kdo hubili zemi.“ (Zjevení 11,18)

Život zde je jako zadní strana tapisérie, kde jsou vlákna příze propletena s nejasnými barvami a do sebe zaklíněnými vzory. Dokážeme si jakžtakž představit, jak asi vypadá výsledné dílo. Ale teprve tehdy, když spatříme líc (přední stranu), pochopíme důvod, pro který byla vetkána všechna ona červená, šedivá, černá a bílá vlákna příze. Teprve potom pochopíme, co velký mistr stvořil.

Nezávisle na tom, co můžeme v tomto životě zakusit, můžeme si být jisti, že „všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“. (Římanům 8,28) A budeme vědět, že nic nás neoddělí od Boží lásky.

Počet přečtení: 2 457 Datum: 29. 12. 2016