Manželství jako zpověď
Nemůžeme doufat, že porozumíme manželovi nebo manželce, dokud se zájmem nevyslechneme příběhy z jejich dětství a dospívání. Je to nádherné a fantastické dobrodružství, když se dáme do zkoumání minulosti, když můžeme v manželství znovu objevovat dětství své i svého partnera. Tak dochází k naplnění nadějí, s nimiž vstupuje do manželství každá mladá dvojice: nadějí, že budou skutečně moci pomáhat jeden druhému. Nejedná se tu jenom o osvobozující pomoc pro každého z nich, ale o zcela nový rozměr blízkosti, která osvětlí jejich manželství. Budují tak spolu větší a tvořivější manželské štěstí.
Přišel jsem o otce, když mi byly pouhé tři měsíce. To znamená, že jsem jej nikdy neoplakával. Nebyl jsem si vědom, jak moc tato ztráta poznamenala můj život. Dobře se pamatuji na den, kdy jsem o něm dlouho hovořil se svou ženou. Tehdy jsem se nakonec rozplakal. Zbavil jsem se emocionální zábrany, která mi dlouho bránila projevit své city. Tehdy jsme si ani já ani moje manželka neuvědomovali, že v tomto případě vystupovala v roli psychoterapeuta. A právě tato zkušenost mi otevřela cestu k mému nynějšímu povolání.
Při takovém dobrodružství se oba manželé vnitřně rozvíjejí. Oba jsou schopni dostat se za hranice přirozených reflexů své osobnosti a svého pohlaví. Uskutečňuje se zde úplná výměna. Každý z nich věnuje tomu druhému to nejcennější ze své osobnosti a dává mu to, co mu nejvíc chybělo. Už to není otázka mužské nebo ženské lásky, ale mnohem hlubší lidské lásky, v níž jsou spojeny všechny aspekty tohoto citu. A nakonec pocítí sjednocení, jež si mohou uvědomit pouze tehdy, když už před sebou nic neskrývají.
To neznamená, že už bychom neměli co odhalovat nebo že už bychom si neměli co říct. Je tomu právě naopak! Nedosáhli jsme nějakého neměnného stavu, ale začali jsme vytvářet něco, co se stále vyvíjí. Když jsme už jednou zažili tu nedocenitelnou zkušenost vzájemného porozumění, roste v nás touha po ještě větším pochopení jeden druhého. A nejen to: nic nám tak nepomůže otevřít úplně své srdce jako pocit toho, že nám náš životní partner touží porozumět. Manželé se pak spolu vracejí do svých mladých let. Spolu vidí určitý strom, ke kterému každý den chodívala malá dívenka, aby mu svěřila svá největší tajemství, jako by to byl její nejbližší kamarád. Spolu pak stojí nad útesem, z něhož se mladý chlapec rozhlížel do světa a kde si tvořil svůj snový svět a přemýšlel o své budoucnosti.
Netýká se to však jen krásných vzpomínek nebo vzpomínek na bolest, kterou jsme pocítili náhodou nebo nedorozuměním či kvůli zlé vůli druhých. Svému partnerovi se můžeme svěřit i s věcmi, za něž se stydíme, za všechny naše minulé činy, které bychom nejraději úplně vymazali, ale za něž se cítíme zodpovědní. Díky takovému přiznání se z našeho manželského dialogu stává vlastně jakýsi druh zpovědi.
To neznamená, že by nahradil katolíkům zpověď v kostele nebo protestantům veřejné vyznání hříchů. Ale i když nemá tak velkou náboženskou hodnotu, může být hodnotnější z mnoha jiných hledisek. Je totiž mnohem obtížnější odhalit své hříchy před člověkem, s nímž žijeme a po jehož lásce a uznání toužíme nejvíc na světě. Tato zkušenost může být oboustranná, protože odvážná zpověď mnohdy vyvolává u posluchače podobné hnutí mysli. Poté s ohromnou radostí pocítíme skutečný odraz Boží milosti.
Z knihy Paula Tourniera „Porozumění v manželství". Vydalo nakladatelství Návrat domů.