Hořký pláč jako lék

Petr má jako jediný z učedníků odvahu vstoupit na nádvoří veleknězova domu, kde měl probíhat Ježíšův výslech. Věděl, že ho někdo může poznat, ale byl to ochotný risknout.

Tu noc byla zima. Lidé na nádvoří zapálili oheň, aby se u něj mohli ohřát. Přišel k němu i Petr a chvíli nato poprvé zapřel svého Mistra. Když jedna služebná tvrdila, že určitě patří k Ježíši, odpověděl: „Vůbec ho neznám“ (L 22,57). O chvíli později mu další člověk tvrdí, že je Ježíšův stoupenec, a Petr se znovu brání. Tvrdí: „Nejsem!“ (L 22,58). Je z toho všeho tak vystrašený, že si vůbec neuvědomuje, co dělá. Teprve kohoutí kokrhání ho vrátí do reality.

V té chvíli si vzpomněl na slova svého Mistra. Vidí sám sebe, jak se brání a tvrdí, že jemu se to nikdy nemůže stát. Teď se stydí. Má chuť utéci, ale něco přitahuje jeho pozornost. Má pocit, že ho někdo sleduje. Podívá se tím směrem a jeho oči se najednou setkají s očima Ježíše. Je sice smutný, ale v jeho tváři není ani stopa po odsouzení. Petra ten pohled zachránil.

Utíká do tmy a pláče. Ví, že není lepší než ostatní. Není dokonce ani lepší než Jidáš. Slzy z jeho nitra vyplavují pocit beznaděje. Připomíná si Ježíšův pohled a je si jistý, že ho Mistr neodsoudil. Touží po tom, aby se mohl s Ježíšem znovu setkat.

Z knihy Vlastimila Fürsta Ze stínu smrti na cestu pokoje. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.