Stejně bych nepochopil

Při čtení Bible se dostávám i k textům, kterým nerozumím. Jako dítěti mi to vadilo, protože jsem si přál „rozumět všemu“. Jak ale přibývají roky, tak si stále více uvědomuji, že toho, co nechápu, je daleko více než toho, čemu rozumím. A nemyslím teď jen na Bibli, ale na život jako takový.

Počítač používám už třicet let a myslím, že toho na něm umím dost. Přesto musím často volat na pomoc syna. Ten si většinou ví rady. Když se ho ptám, v čem je problém, občas mi řekne: „Táto, při vší úctě k tobě, toto bys asi nepochopil.“ A já se už dál neptám, protože syn zná hranice mého poznání.

Podobné je to i s mým poznáním Boha a vesmíru. Něco jsem schopen svým rozumem pojmout, ale ještě více je toho, co už můj mozek nezvládne. Život mne ale naučil, že tam, kde se dostávám za hranice svých rozumových možností, je dobré mít někoho, kdo ví a zná víc než já. V počítačové oblasti je to můj syn a často i moji mladší kolegové, v oblasti víry je to můj Stvořitel. Ten rozumí i tomu, co mi moje hlava nebere.

Učedníci slyší svého Mistra, ale nerozumějí tomu, co jim říká. Pochopí to až ve chvíli, kdy se jeho slova naplní. I kdyby řekl víc, v tom okamžiku by to stejně nepochopili.

Ani my nejsme jiní. Často se Ježíše na něco ptáme a zlobíme se, že nám neodpovídá. On ale ví, že bychom ničemu z toho, co by nám v té chvíli řekl, nerozuměli. Protože nás má rád, snese náš hněv a počká, až se uklidníme a pochopíme, že se ptáme na něco, co je pro nás zatím nepochopitelné.

Z knihy Vlastimila Fürsta Ze stínu smrti na cestu pokoje. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.