Chceš pomíjitelnost, nebo věčnost?

Nedávno jsem četl zajímavé pojednání o tom, co potřebují naše děti. Bylo vyvěšené ve školce, do které vodili rodiče své malé děti. Zaujalo mne závěrečné konstatování: „Co potřebuje dítě ve třech letech? Dvě povinnosti!“ Autor článku mimo jiné říkal, že by děti měly poznat hlad. Dále by neměly mít vždy vše, co chtějí, aby se mohly těšit. A něco by neměly mít nikdy!“

Při čtení Ježíšových slov mám pocit, že nás vede k tomu, že ani pro nás není dobré, když máme vždy vše, co chceme. I my bychom měli občas poznat, jaké to je, když máme hlad nebo když jsme v nebezpečí života, protože si pak všeho budeme více vážit a budeme se také mnohem více radovat.

Ježíš nikdy netajil, že život jeho následovníků nebude pohodlný, ale bude se v mnohém podobat tomu jeho. Někteří dokonce zakusí i mučednickou smrt.

Znám lidi, kteří jsou zaměřeni jen na sebe. Kamarád pro ně používá termín „jájínek“. Pokud s nimi mluvíte, je to stále jen „já, já, já“. Zapomínají, že skutečně šťastný je ten, kdo nemyslí stále jen na sebe, ale dokáže se o své štěstí dělit s druhými, dokáže sloužit těm, kteří jsou odkázáni na pomoc jiných, protože jsou třeba nemocní, opuštění a staří.

Nesledujme neustále jen sebe a své vlastní touhy. Raději se dívejme na Ježíše a jeho pozemskou službu. Ztratil svůj život, abychom my mohli nalézt ten svůj. I kdybychom měli my při té naší službě zemřít, On má moc nám vrátit život. Ne na pár let, ale navěky. To není vůbec špatná vyhlídka.

Z knihy Vlastimila Fürsta Ze stínu smrti na cestu pokoje. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.