Všechny články
Recepty
Strava
Vztahy
Zdraví
Životospráva
Další...
Nemoci

Hranice materialismu

Ty nejpádnější argumenty ve vědě jsou dány tehdy, když jsou aplikovány přírodní zákony, aby potvrdily či vyvrátily určitý proces nebo myšlenku.
|
Typ článku: Články

Přírodní zákony o informaci platí: Ohromné množství informací v přírodě ukazuje na existenci vševědoucího a všemohoucího odesilatele informací a na existenci duchovního světa.

Ve všech živých organismech se nachází nepředstavitelné množství informací, které jsou nezbytně nutné pro stavbu jedinců a k řízení všech komplexních procesů v buňkách. S pomocí přírodních zákonů o informaci se dá dokázat, že jakákoliv informace, a tím myslím také biologickou informaci, vždy vyžaduje existenci nějakého původce.

O přírodním zákonu hovoříme tehdy, když se v našem pozorovatelném světě podaří opakovaně potvrdit všeobecnou platnost určitých tezí. Přírodní zákony mají ve vědě největší výpovědní hodnotu, neboť: neznají žádné výjimky; poskytují odpověď na otázky, zda je zamýšlený proces vůbec možný, či ne; existují už od pradávna, a to nezávisle na svém objevení nebo na tom, zda je lidé již popsali; mohou být trvale a úspěšně aplikovány na neznámé případy.

Přírodními zákony obvykle rozumíme fyzikální a chemické zákony. Kdo si myslí, že náš svět lze popsat pouze veličinami hmoty, omezuje okruh svého vnímání, protože i nehmotné veličiny jako např. informace, vůle a vědomí patří do naší reality. Přírodní zákony pro nehmotné veličiny plní táž přísná kritéria jako pro hmotné veličiny, a mají tak ve svých závěrech stejnou vypovídací hodnotu. K tomu, abychom popsali přírodní zákony informace a abychom mohli analyzovat neznámý systém, potřebujeme vhodnou a přesnou definici samotné informace.

O informaci se jedná, když se v pozorovatelném systému objevuje všech pět hierarchických úrovní: statistika, syntax (kódy, gramatika, slovní zásoba), sémantika (význam), pragmatika (jednání) a apobetika (stanovení cíle, výsledek). 

Čtyři přírodní zákony informace znějí:

  1. Hmotná veličina nemůže vytvořit nehmotnou veličinu.
  2. Informace je nehmotná veličina.
  3. Ve statistických procesech (= procesy bez řídící inteligence) nemůže vzniknout žádná informace.
  4. Informace může vzniknout jen díky nějakému inteligentnímu odesilateli.

Inteligentní odesilatel má vědomí, je vybaven vlastní vůlí, je kreativní, myslí samostatně a jeho činnost je cílevědomá.

Poté, když už známe přírodní zákony informace, můžeme je cíleně a efektivně využít k dalekosáhlým závěrům. Jelikož naše otázky však jdou až za hranice vědecky možných odpovědí, potřebujeme vyšší zdroj informací a tím je pro mě jako pro křesťana Bible. V článku uvedu nejdříve vědecké závěry opírající se o přírodní zákony a následně i biblické odkazy, které tento vědecký závěr potvrzují, nebo jej dokonce přesahují.

Závěr č. 1: Protože ve všech formách života nacházíme určitý kód (molekuly DNA či RNA) a další úrovně informací, pohybujeme se jednoznačně v definičním rozsahu informace. Takže můžeme za použití 4. přírodního zákona o informacích usuzovat takto: Musí zde existovat inteligentní odesilatel!

Jelikož neexistuje jediný prokazatelný proces z pozorování či experimentu, u kterého by samotná informace vznikla z hmoty, platí to také pro každou informaci v živých organismech. Znamená to, že přírodní zákony 1-4 vyžadují nějakého inteligentního původce, který napsal tyto programy. Závěr č. 1 je tedy důkazem Boží existence neboli vědecké vyvrácení ateismu.

Závěr č. 2: Informace, která je zakódovaná v molekule DNA, zdaleka předčí všechny současné technologie. Jelikož do úvahy jako odesilatel nepřipadá člověk, musíme jej hledat mimo náš viditelný svět. Můžeme z toho vyvodit: Tento odesilatel musí být nejen mimořádně inteligentní, ale musí mít neuvěřitelně mnoho informací a vysokou míru inteligence, což znamená: Musí být vševědoucí. To můžeme postulovat při použití 1. a 4. přírodního zákona o informaci.

Předpokládejme, že by tento odesilatel (původce, stvořitel, bůh) neměl neomezené vědění, pak by potřeboval nějakého „nadboha“ s více informacemi, který by jej učil. A protože i tento „nadbůh“ by kdysi potřeboval nějakého učitele, došli bychom k neomezenému počtu bohů, přičemž ten „poslední“ by trvalým hromaděním vědění dospěl až k neomezenému vědění, byl by tedy vševědoucí. Logicky rovnocennou alternativou je pak pouze přijetí jednoho jediného Boha. Ten by pak musel být nekonečně inteligentní a musel by mít k dispozici nekonečně mnoho informací. Byl by tedy vševědoucí.

Tuto druhou alternativu učí rovněž Bible. Existuje jen jediný Bůh: „Já jsem první i poslední, kromě mne žádného Boha není“ (Iz 44,6). Pokud je tento Bůh vševědoucí, jak jsme konstatovali v závěru č. 2, pak má znalosti o všech věcech v přítomnosti, minulosti a budoucnosti. Pokud však zná všechny věci mimo časové hranice, musí být zároveň věčný! To je napsáno v Žalmu 90,2; Iz 40,28 a v Da 6,27.

Závěr č. 3: Protože odesilatel dokonale zakódoval informace, které se nacházejí v molekulách DNA, musel vytvořit složité biomolekulární stroje, které dekódují informace a provádějí veškeré procesy nutné k biosyntéze. Vytvořil také u všech živých organismů veškeré detaily, naprogramoval všechny schopnosti, z čehož můžeme usuzovat, že odesilatel to všechno tak chtěl a že musí být velmi mocný.

U druhého závěru jsme mohli na základě přírodních zákonů zjistit, že odesilatel (Stvořitel, Bůh) musí být vševědoucí a věčný. Nyní si položme otázku o jeho moci. Za použití stejné logiky jako u druhého závěru dojdeme k závěru, že musí být také všemocný. A to dosvědčuje i Bible: „Já jsem Alfa i Omega, praví Pán Bůh, ten, který jest a který byl a který přichází, Všemohoucí“ (Zj 1,8).

Závěr č. 4: Protože jako lidé jsme schopni vytvářet nové informace, nemůže informace pocházet z naší hmotné části (těla). Proto můžeme dospět k závěru: Člověk musí mít nehmotnou součást (duše, duch). Tím je také vyvrácena myšlenka materialismu. To můžeme konstatovat při aplikaci 1. - 4. zákona o informacích.

V evoluční a molekulární biologii se uvažuje výhradně materialisticky. S pomocí teze o informaci můžeme následně materialismus vyvrátit. My všichni máme schopnost vytvářet nové informace (např. v dopisech, knihách) – tedy vytvářet nehmotné veličiny. A protože hmota sama toho není schopna (přírodní zákon o informaci č. 1), potřebujeme vedle toho v našem (hmotném) těle ještě nějakou nehmotnou součást. V 1 Te 5,23 potvrzuje Bible tento závěr: „Sám Bůh pokoje nechť … zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do příchodu našeho Pána Ježíše Krista“ (1 Te 5,23). Tělo je hmotnou součástí člověka, zatímco duše a duch jsou nehmotné.

Kvůli materialistickému způsobu uvažování v přírodních vědách pracují badatelé s následujícími předpoklady: „Náš mozek je zdrojem informací.“ Tato představa je chybná, neboť náš mozek je hmota a nemůže podle 1. přírodního zákona o informacích tvořit žádné informace. Mozek tak nemůže být zdrojem informací; je jen strojem, který informace zpracovává (i když strojem mimořádně komplexním).

Závěr č. 5: Protože je informace základní součástí veškerého života, která nemůže pocházet z hmoty a energie, je zde potřeba nějakého odesilatele. Jelikož ale všechny teorie chemické a biologické evoluce tvrdí, že informace musí pocházet pouze z hmoty a energie (a tím nemůže mít žádného odesilatele), můžeme dojít k závěru, že všechny tyto teorie a koncepty chemické a biologické evoluce (makroevoluce) musí být chybné. To můžeme zjistit aplikací 1. a 2. přírodního zákona o informaci.

Evoluční teorie se pokouší vysvětlit život pouze na fyzikálně-chemické úrovni. Přírodní zákony informace vylučují myšlenku makroevoluce – tedy cestu od pra-buňky až k člověku. Systém evoluce se jeví vzhledem k definici informace jako „perpetuum mobile informace“, tedy jako něco nemožného.

Mikroevoluce, tedy adaptace nějakého druhu (například různé druhy zobáků u Darwinových pěnkav), je pozorovatelná. Informace, která k tomu byla zapotřebí, nevznikla logicky v hmotě, ale spočívá na programovém rozšíření, které Stvořitel ve své vševědoucnosti už předvídal.

Zpráva o stvoření devětkrát opakovaně a znovu zdůrazňuje, že nepředstavitelná rozmanitost veškerého života byla stvořena velmi specificky – podle svého druhu. I tady není ani stopa po evoluci.

Závěr č. 6: Protože „živé“ je také nehmotnou veličinou, nemůže ho hmota produkovat. Z toho vyvozujeme: U hmoty neexistuje žádný proces, který by vedl od neživého k živému. Čistě hmotné procesy nemohou ani na Zemi ani kdekoliv ve vesmíru vést k životu. To vychází z aplikace 1. přírodního zákona o informaci.

To, co z „živého“ dělá živé organismy, je stejně nehmotné, jako informace. Jak ukazuje šestý závěr, můžeme s pomocí této novodobé teze vyloučit spontánní vznik života z hmoty.

Souhrnně můžeme konstatovat, že s pomocí teze o informaci můžeme vyvrátit velmi rozšířené myšlenky: čistě materialistické uvažování v přírodních vědách; všechny obvyklé evoluční představy (chemická a biologická evoluce); myšlenku materialismu (např. materialistický obraz člověka); ateismus.

Na druhé straně jsme dokázali, že musí existovat původce života (Stvořitel, Bůh), jak to vyplývá z přírodních zákonů o informaci; že tento původce musí být vševědoucí a věčný; že musí být všemohoucí; že člověk musí mít nehmotnou součást (duši); že náš mozek nemůže být zdrojem vytvořených informací.

Klademe zde tedy důležité otázky: Kdo je odesilatelem těchto biologických informací a kdo je původcem všeho živého?

Bůh Otec předal svému Synu Ježíši stvořitelský úkol, a proto je o Ježíši v Novém zákoně napsáno (Ko 1,15-17): „On je obraz Boha neviditelného … neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On předchází všechno, všechno v něm spočívá.“ V našem světě neexistuje tedy nic, co by nebylo stvořeno Pánem Ježíšem: Stvořil tento obrovský vesmír a k tomu každého mikroba, každého mravence, každou žirafu a také každého člověka.

Ježíš je ten, kdo od věčnosti byl a je králem nebeského království. Jemu je dána všechna moc na nebi a na zemi (Mat 28,18). Jsme schopni pochopit tuto dech beroucí myšlenku? Člověk umírající na golgotském kříži a Stvořitel tohoto světa i veškerého života jsou jedním a týmž! Ve své nezměrné lásce k nám se Ježíš nechal ukřižovat za naše hříchy – aby se nám tím otevřely dveře do nebe. Kdo zavrhne tuto nabídku, ztratí všechno: „Jak bychom mohli uniknout my, pohrdneme-li tak slavným spasením?“ (Žd 2,3). Kdo Ježíše přijme, vyhraje všechno, neboť Ježíš říká: „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný … přešel již ze smrti do života“ (Jan 5,24).

Werner Gitt, Factum 8/2015

Počet přečtení: 3867
Datum: 4. 5. 2017