Dvě cesty

Opozdilý poutník, který spěchal k bráně města, kam chtěl dorazit ještě před západem slunce, se cestou nemohl ničím rozptylovat. Myslel jen na to, aby se dostal do města. Kristus řekl, že stejnou cílevědomost potřebuje v životě i křesťan.

Život křesťana je zápas a cesta vpřed. Vítězství, kterého máme dosáhnout, nedobude lidská síla. Bitevním polem je oblast srdce. Musíme zápasit o to, abychom se odevzdali vůli Boží, aby se srdce podřídilo vládě lásky. Je to ta největší bitva, v jaké kdy člověk bojoval. Naše přirozená povaha nemůže zdědit Boží království. Musíme se vzdát zděděných sklonů a špatných návyků.

Mnohé přitahuje Kristova krása a sláva nebes, ale couvají před podmínkami, za kterých se na ní mohou podílet. Mnozí kráčejí po široké cestě, ale nejsou na ni plně spokojeni. Chtějí se osvobodit z otroctví hříchu a ve vlastní síle se snaží vymanit z hříšných návyků. Vidí úzkou cestu a úzkou bránu, avšak sobecké požitky, láska ke světu, pýcha a neuspokojená ctižádost staví překážky mezi ně a Spasitele. Lekají se a couvají před obětí, kterou by museli přinést, aby se mohli zříci vlastního „já“ a toho, co si oblíbili. Mnozí „se budou snažit vejít, ale nebudou schopni“ (Luk 13,24). Touží po dobru, vynakládají určité úsilí, aby je získali, ale nikdy si je opravdově nezvolili; plně se nerozhodli získat je za každou cenu.