Drogy a svoboda

Vlastní důvod odporu státní moci vůči drogám je mnohem hlubší a souvisí s obavou, že budou narušeny některé ze základních mýtů, které o sobě moderní společnost pěstuje. Drogy ruší monopol na konstruování myslitelného světa, a takový monopol bývá podstatnou součástí jakéhokoliv mocenského monopolu. Státní moci nemusí vadit trvalá invalidita těch, kdo drogám propadli. Vytváří se tím přece jen nové pracovní příležitosti v oblasti služeb, což přispívá k růstu hrubého domácího produktu, a to navíc v energeticky a materiálově relativně málo náročném odvětví. Drogově závislí však, na rozdíl od kuřáků, pivařů či obchodníků se zbraněmi, vytvářejí svůj vlastní symbolický svět - a v tomto smyslu přestávají být loajálními občany.

Vytváření vlastního symbolického světa, tedy útěk z úředně schválené a mocensky stvrzované reality, je vždy jejím zpochybněním, ať již samotný útěk dopadne jakkoliv. Útěk z reality, který volí ti, kdo se rozhodli pro drogy, je pro realitu státní moci a svobodného trhu dvojnásob nebezpečný. Vyvrací totiž image, který si jak svobodný trh, tak demokratická moc velice pracně po dlouhou dobu vytvářely.

Volný trh v podobě trhu s drogami neplní ty sociálně legitimační funkce, které jsou od trhu očekávány: slaďování individuálního blaha s prospěchem celku. Neviditelná ruka trhu, je-li zfetována, ztrácí schopnost transformovat individuální žádostivost v blaho všech. Individuální zisk v podobě libých prožitků sice může subjektivně neobyčejně obohatit konzumenta drogy, tento jeho profit však přispívá ke vzrůstu bohatství všech právě jen v podobě obsazeného nemocničního lůžka, které zajišťuje práci zdravotnímu personálu.

To není vše. Právě případ drog navíc ukazuje určitou podmíněnost reálné šíře svobody rozhodování v případě konzumního jednání obecně. Drogově závislý konzument má poměrně značnou svobodu rozhodnout se, stane-li se závislým raději na hašiši, marihuaně, kokainu či pervitinu. Podobně jako běžný občan konzumně orientované společnosti nemá však ani on již srovnatelnou možnost nevybrat si žádnou z nabízených drog, nechce-li prožít nepříjemný abstinenční syndrom. Svoboda zvolit si podle vlastního uvážení z předložené nabídky je iluzorní svobodou v té míře, v jaké chybí volnost nevybrat si z nabízeného sortimentu nic, a přitom individuálně či sociálně nestrádat. S jistou mírou nadsázky lze říci, že abstinenční syndrom člověka, jenž si nemůže koupit novější značku automobilu, modernější hi-fi soupravu a nejúčinnější americký vysavač sice nemá fyziologický průběh abstinenčního syndromu narkomana, může však deprivovat neméně. Míra skutečné svobody (třebas tvůrci reklamy tvrdí z pochopitelných důvodů opak) je zde velmi sporná a drogy jsou společnosti nebezpečné proto, že na tuto podmíněnost upozorňují a ilustrují ji zcela průhledně.

Drogy však zpochybňují též image, které si o sobě demokratická společnost tvoří v rovině politické. Zde se prezentuje v protikladu ke společnostem opřeným o policejní dohled a násilí. Drogy, podobně jako atomová energie, ukazují vratnost onoho procesu, v jehož průběhu dohled a policejní moc ustoupily do pozadí a přiznaly více prostoru lidským a občanským právům. Snaha aktérů podnikajících na trhu s drogami získat pro své podnikání co nejvíce svobody vyvolává i u demokratické státní moci snahu více své občany kontrolovat. Z hlediska liberální ideologie trhu je tento vztah přinejmenším nepříjemný.

Drogy, které svým uživatelům zpočátku sugerují pocit svobody, spoutávají rostoucím dohledem celou společnost. Tisíce dávek pocitu absolutní volnosti a absolutní svobody je přesně totožných s tisíci dávek finančních injekcí, na nichž spočívá plynulá reprodukce mocných organizací, které tím, že zabíjejí podle čistě tržních principů, probouzejí zároveň k činnosti nejméně demokratické ze sil, jež dřímají kdesi hluboko v základech moderní společnosti.

Z knihy Jana Kellera "Abeceda prosperity". Vydalo nakladatelství Doplněk.