Dialogy hluchých?

Skutečný dialog a naslouchání patří do světa porozumění a lásky. Jen zde může dojít ke skutečnému dialogu. Jakékoli předem kladené požadavky, očekávání vzájemné konkurence či boj o to, kdo se prosadí, jsou nepochybně znamením, že dialogu nebylo dosaženo. Reuel Howe ve své knize Zázrak dialogu říká, že „každý je potenciální protivník, dokonce i ti, které milujeme. Pouze prostřednictvím dialogu jsme uchráněni vzájemného nepřátelství. Dialog znamená pro lásku totéž jako krev pro naše tělo“.

A tak se empatie stává vhodnou vlastností účastníka dialogu. Skutečný účastník dialogu chce pouze porozumět a dospět k tomu, aby mohl říci: „Já ti rozumím, sdílím tvé pocity a cítím s tebou.“ Aby toho dosáhl, musí být sám otevřený tomuto naslouchání. Neobává se toho, co uslyší, protože vše, o co se snaží, je porozumění, ne vítězství. Nemá žádné předem stanovené požadavky ani jednoduchá řešení a ani žádné zázračné léky soucitu. Nikoho nepřerušuje, pouze když je to nezbytné, aby sám lépe porozuměl. Nemyslí na svou odpověď, zatímco ostatní hovoří. A když se citové prožitky toho, kdo hovoří, objasní, přijímá je. Netoleruje je pouze povýšeným způsobem ve smyslu „jen si to sám prožij“.

Skutečný účastník dialogu uznává a respektuje odlišnost druhých. Řada lidí uplatňuje test konformity, kterému každého podrobuje. Takoví lidé dávají přednost tomu, aby ostatní byli věrnou kopií jich samotných. Mají připravené odpovědi na všechny problémy a otázky. Jsou živoucím zobrazením uzavřeného myšlení. Buďto to ví, nebo to není důležité. Takoví lidé nemusejí naslouchat.

Pokud jsme sami k sobě upřímní, budeme moci přiznat, že v každém z nás je někdo takový, kdo skutečně nikomu nenaslouchá a pro nějž jsou ostatní lidé jen šachové figurky určené k tomu, aby byly vmanipulovány do takového postavení, které nám nejlépe vyhovuje.

Když nasloucháme v dialogu, nasloucháme více významu toho, co je řečeno, než slovům samotným. Jedná se o naslouchání více srdcem než hlavou. Dialog je tak spíše záležitostí srdce než rozumu. Takové naslouchání je zvažováním významu slov spíše než malicherným chytáním za slovo. Při skutečném naslouchání dojdeme až za samotná slova. Tak poznáme toho, kdo se nám jejich prostřednictvím odhaluje.

Naslouchání je nacházením bohatství skutečné osobnosti, která se nám odkrývá pomocí slov i neverbální řeči těla. Stejná slova mají odlišné významy pro tebe i pro mne. V důsledku toho ti nikdy nemohu říci, cos řekl, ale jen, co jsem slyšel. Budu muset znovu formulovat to, co bylo z tvé strany řečeno, a ve shodě s tebou se ujistím, že to, co jsem z tvých myšlenek a citů ve své mysli a ve svém srdci přijal, je nezkreslené.

Gabriel Marcel prohlásil, že „být k dispozici a být blízký“ tvoří podstatu lásky. Musím být vnitřně svobodný natolik, abych dokázal opustit své vlastní já a sobecké soustředění na sebe a abych dokázal vyjít vstříc druhému v připravenosti naslouchat a projevit účast (být k dispozici). Když ti naslouchám, stáváš se středem mého světa, na který se soustředí má pozornost. Být blízký předpokládá, že nejsem natolik zaujat svými vlastními city, abych nebyl schopen od nich poodstoupit a naslouchat ti se schopností hluboké empatie. Vymanit se z narcisismu vlastní předpojatosti, zejména když jsou mé city spojeny s bolestí, bývá obtížné, je to však nezbytné pro pravou podobu toho, jak v dialogu naslouchat. Nemohu dávat najevo zájem o tvoji osobnost a o to, co říkáš, a přitom se ve skutečnosti rozptylovat mnoha jinými věcmi. Musím zakusit a sdělit ti, že můj život, má mysl a mé srdce náleží tobě a že není pro mě nic důležitějšího na tomto světě, než jsi ty.

Největší dar, který si lidé mohou navzájem dát, je dar sebe sama v nejupřímnějším sdílení svých emocí a myšlenek. Tajemství setrvání v lásce spočívá v komunikaci s druhými lidmi. Jestliže jsem skutečně naslouchal, mohu dát partnerovi najevo ujištění: „Slyším tě.“ Jeho reakcí bude patrně: „Díky Bohu! Konečně někdo ví, jaký jsem.“

Ten, kdo dokáže pozorně naslouchat, má trvalou úctu k nevyčerpatelnému tajemství lidské osobnosti a její nekonečné rozmanitosti. Každá zkušenost získaná v dialogu je novým objevem a dobrodružstvím v dosud nepoznaném. Nemá definitivní, předem vytvořená, prověřená a osvědčená očekávání týkající se osoby mluvčího a toho, jak se odkrývá.

John Powell, profesor na Loyola University v Chicagu zkoumá ve své knize „Tajemství setrvání v lásce“ základní potřeby lidského života – potřebu lásky a komunikace. Knihu vydalo nakladatelství Portál, Klapkova 2, 182 00 Praha 8.