Cit pro vlastní jedinečnost
Toto zranění je příčinou, že se z nás stanou nesamostatné, velmi ostýchavé dospělé děti. Příběh porážky každého muže a každé ženy je svědectvím o tom, že pozoruhodné, vzácné, zvláštní a cenné dítě ztratilo svůj cit pro 'Jsem, kdo jsem'.
Pocit vlastní hodnoty není vrozený. Lidé se mu učí v rodině. Záleží na signálech, které dítě dostává od rodičů, zda se cítí přijaté a cenné.
Aby mohl vzniknout dobrý pocit vlastní hodnoty, je zapotřebí atmosféry otevřenosti. Lidé spolu otevřeně hovoří a akceptují, když někdo udělá chybu. Základem nedostatečného sebehodnocení je často zastřená komunikace, ve které není jasné, na čem člověk je.
Přijetí stínu
Tak rozumový člověk argumentuje sebejistě, ale nedokáže projevit žádné city. Jakmile se hovor dostává do polohy citů, panikaří nebo se uzavírá. Kdo žije vědomě jen jedním pólem, odsouvá ten druhý do stínu. Odtamtud se projeví negativně. Tak se potlačovaný cit projeví jako sentimentalita. Nebo potlačovaná nedisciplinovanost vede k tomu, že člověk ztrácí v jednom okruhu svého života zcela kontrolu. Stín se může projevit také v nedůtklivých reakcích, jakmile se někdo cítí dotčen ve svých slabých místech.
Kdo naproti tomu přijal svůj stín, ten může reagovat klidně, když se navenek zesměšňuje nebo když se dostane do ohně kritiky. Zná se, smířil se se svými výškami a hloubkami. Tak ho už nemůže udivit nic, co se o něm říká. Nemůže jím to tak lehce otřást, protože základ, na kterém stojí, má dvě nohy, oba póly, které akceptoval.
Jen ten, kdo se dostal ke svému vnitřnímu jádru, k svému opravdovému „já“, má pravý pocit vlastní hodnoty. Kdo je ve styku se svým „já“, není závislý na mínění ostatních. Dostává se k sobě samému, ke své vlastní důstojnosti. A bude schopný u sebe zůstat, vydržet to se sebou.
Smíření s životním příběhem
Když přejímám odpovědnost za svůj život, přestávám hledat u jiných vinu za svou bídu. Musím se také rozloučit s příliš vysokými ideály, se kterými se snad identifikuji. Nejde o to stát se perfektním a bezchybným, ale být celý, být jedno sám se sebou, se všemi protiklady, které ve mně jsou.
Vzdání se svých identifikací
Jsme více než to, jak navenek žijeme, ať jsme jistí nebo nejistí, ať se zdáme silní nebo slabí. Proto je naším úkolem zbavit se vlastního sebehodnocení. Náš problém spočívá podle psychologa Bugentala v tom, že hledáme své „já“ vždy venku, ve vnějším potvrzení, ve vnějších úspěších, ve vnější jistotě. Mohu je však najít jen v nitru, ve vnitřním světě své duše, ve svém opravdovém domově: „Náš domov leží uvnitř. A tam jsme suverénní. Dokud tuto prastarou pravdu znovu neobjevíme, a to každý sám a svým způsobem, jsme odsouzeni k bloudění a hledání útěchy tam, kde není – ve vnějším světě.“
Obrazy pro pocit vlastní hodnoty
Jsme více než náš život a minulost, která nás utvářela. Je to zřetelné v obrazu pařezu, ze kterého vyrůstá výhonek. Z useknutého, uříznutého, zraněného, ztroskotaného roste nový proutek. Naše „já“ není něco, co bychom mohli pevně uchopit. Je viditelné právě tehdy, když je v našem životě něco odseknuto a odříznuto. Toto „já“ může nově vzniknout ze střepů našeho života, rozkvétat právě tam, kde se všechno zdá neplodné a stávat se požehnáním pro ostatní. To je potěšující obraz, který nezaměňuje naše „já“ s vnějším úspěchem a s vnější jistotou, ale uprostřed ztroskotání, ran a ublížení odkrývá naše pravé „já“, které překoná vnější zpustošení a zničení.
Z knihy Anselma Grüna: Moc nad bezmocí. Vydalo Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří.