Cestou touhy | Prameny zdraví

Cestou touhy

„Začínám nesnášet naději." Mluvil jsem s přítelem o životě - o tom, jak těžké je jít dál. David měl za sebou řadu neúspěchů v kariéře. Začínal ve firmě na Wall Street a bral přes sto tisíc dolarů ročně. Později řídil zásilkový náklaďák. Byl to drsný sestup.

Cestou touhy

Rubrika: Lidé a vztahy | Typ článku: Články

David se s tím nechtěl smířit - chtěl se vybabrat z močálu, v němž se ocitl. Občas se objevila nějaká příležitost. Někdo mu zavolal nebo mu přítel dal nějaký tip. David si vzal oblek a vázanku. Vydal se do arény. Hnala ho touha dosáhnout něčeho lepšího. Znovu však přišlo zklamání. Pohovor na osobním oddělení vypadal slibně. Pak vysedával u telefonu, který však nikdy nezazvonil. Pokaždé, když se natáhl po další příčce žebříku, zůstala mu v ruce. A David se opět ocitl dole. Když už to trvalo několik let, zjistil, že nesnáší naději. „Naděje mě jen nachystá na další pád. Má to vůbec cenu?"

Přemýšlím o jiné přítelkyni, Carol. Celá léta jde od jednoho nepovedeného vztahu k drahému. Když už se téměř rozhodne, že žádnou lásku nebude hledat, objeví se na obzoru zase jakási naděje. Carol opatrně vykročí. Po několika měsících opět končí se zlomeným srdcem. Včera jsme byli spolu na obědě a použila téměř stejných slov jako David: „Nesnáším naději." Naděje probouzí touhu z dřímoty a činí nás ještě zranitelnějšími.

Jak jsme tak s Carol mluvili o životě a o lásce, vzpomněl jsem si na Fantine, jednu z tragických postav Hugova románu Bídníci. Fantine je mladá svobodná matka. Pracuje v továrně, aby uživila svou dcera, kterou musela poslat pryč, do rodiny jistého hostinského. Fantine dostane výpověď, protože nechce být sexuálně povolná svému mistrovi. Ocitne se na ulici; nemá zaměstnání, ztratila bydlení, je bez prostředků a není schopna se postarat o dcerku. Pokud jste viděli Bídníky jako muzikál, vzpomenete si možná na tklivou a nádhernou píseň, kterou Fantine zpívá - píseň „Mám sen":

„Kdysi dávno jsem snila v čase plném nadějí, kdy stálo za to žít. Snila jsem o lásce, jež nikdy neumírá, snila jsem, že Bůh by vše moh' odpustit."

Fantine vzpomíná na dobu, kdy byla mladá a nebojácná, na onen čas našich životů, kdy sny „vznikají, využijí se a promrhají". Zpívá o lásce, kterou potkala a jež naplnila její dny nekonečným kouzlem. Onen muž se stal otcem jejího dítěte - a pak jednoho dne zmizel. Fantine sní, že se vrátí, ale ví, že se to nikdy nestane. Znám mnoho žen, které tuto noční můra poznaly. Znavené a osamělé se rezignovaně vlečou životem. Fantine končí svou píseň takto:

„O životě zdál se mi sen. O životě tak jiném než peklo, jež teď znám. Peklo tak jiné než život mých snů. Nyní však zemřel i ten sen sám."

Když sny zemřou

Rozumím tomu. Znát dilema touhy. Můj přítel Brent zemřel na prahu našich snů. - Jak se během let naše přátelství prohlubovalo, objevili jsme, že v sobě nosíme podobnou naději. Ještě dlouho před setkáním s Brentem jsem začal snít o ranči, na němž by lidé mohli znovuobjevit své srdce. O krásném místě plném dobrodružství, kde by člověk mohl porozumět své životní pouti. Ostýchal jsem se o tom byť jen mluvit. Bůh ví, že jsem to po léta před všemi skrýval. Jak mě pak potěšilo, když jsem zjistil, že Brent má tutéž touhu!

Když jsme se s Brentem sešli, když jsme pořádali konference, psali a věnovali se poradenství, zdálo se, že Bůh tento sen potvrzuje. Přesto jsme měli pocit, že potřebujeme notnou dávku odvahy už jen k tomu, abychom se tento sen odvážili snít. Oba jsme ve svých životech poznali dostatek zklamání, abychom vůči naději chovali nedůvěru; oba jsme si zvykli na mnohé rezignovat. Oba jsme zakusili, že nás zklamali muži, kteří hráli klíčovou roli v našich životech. Odvážíme se důvěřovat?

Bylo v nás však ještě cosi hlubšího a to nás ponoukalo, abychom šli kupředu. Alexander Pope dobře věděl, že „naděje věčně tryská v lidské hrudi". Na minulý květen jsme naplánovali toto obrovské vzedmutí naší touhy - pozvali jsme skupinku mužů, aby s námi jeli na ranč, kde jsme plánovali strávit prodloužený víkend v rozhovorech a dobrodružstvích. Byla to zahajovací jízda, zkušební let našeho snu. A druhý den odpoledne Brent zahynul. Stál na pětadvacet metrů vysoké skále, která se pod ním náhle propadla.

„Zoufalství," píše James Houston, „je údělem toužící duše." Vždyť i Písmo praví: „Dlouhým čekáním zemdlívá srdce" (Př 13,12). Probudíte-li touhu, může to znamenat velkou bolest. Celý minulý rok jsem zápasil s otázkou, jak dál.

Bůh mne stále znovu navštěvoval a nabádal mě, abych se svého snu nevzdal. Vztekal jsem se, protestoval jsem, zápasil jsem s ním, posílal jsem ho pryč. Připadalo mi šílené ještě po něčem toužit. Jak mohu prožít zbytek svého života bez svého nejdražšího přítele? Vzpomínal jsem na C.S. Lewise a jeho přítele Clarka, dva nerozlučné objevitele. Podobně nerozluční jsme byli my. Lewis svému druhovi napsal: „Nedoufal jsem, nepřál jsem si a neočekával jsem podobné spojení s žádným jiným člověkem na této zemi. Nikdo jiný než ty by mi neposkytl dokonalejší podporu při naplňování mého poslání, než, jak věřím, mi poskytneš ty." Vím, že už nikdy nenajdu nikoho takového, jako byl Brent.

Nejsem ale sám, kdo něco takového prožívá. Většina z vás poznala ztrátu rodiče, životního partnera, možná dokonce dítěte. Nepodařilo se vám v životě dosáhnout toho, oč jste usilovali. Zradilo vás zdraví. Vztahy se pokazily. Všichni známe dilema touhy - jak hrozné to je, když otevřete srdce radosti a místo ní se dostaví pouze zármutek. Ano, radost a zármutek chodí spolu. Vždyť to víme. Nevíme však, jak se s tím vyrovnat; jak jít tímto světem, když hluboko v srdci nosíme touhu a za každým rohem přitom číhá zklamání. Odvážíme se ještě toužit, když jsme už schytali tolik úderů?

Dospěl jsem tak daleko, že už si zase prohlížím ranče. Moc se mi ale nedaří otevřít se přátelství. Přitom kdesi hluboko tuším, že zabít touhu znamená zabít srdce jako takové. Langston Hughes napsal:

„Nevzdávej se snů, protože zemře-li sen, je život jak pták se zlomeným křídlem, jenž létat nemůže. Nevzdávej se snů, neb když sen tě opustí, je život neplodná pláň, zasněžená a zamrzlá."

Což nenavážeme přátelství jen proto, že bychom o své přátele mohli přijít? Odmítneme milovat, protože by nás mohl někdo zranit? Opustíme sny jen proto, že čekání je dlouhé? Toužit znamená vystavit své srdce možnosti zranění. Zavřít své srdce znamená zemřít. Citované přísloví pokračuje: „Dlouhým čekáním zemdlívá srdce, kdežto splněná touha je stromem života."

Cesta k radosti a k životu vede skrze bolest dlouho čekajícího srdce, nikoli kolem ní. Jeden můj dobrý přítel si to nedávno uvědomil. Když jsme spolu snídali a povídali si, vyjádřil naše dilema takto: „Jsem na křižovatce a bojím se touhy. Jednačtyřicet let jsem se snažil zvládat svůj život tím, že jsem touhu zabíjel. Ale nejde to. Teď je mi to jasné. Pokud ale dám touze volný průchod, znamená to, že nebudu moci svůj život kontrolovat - a to mě děsí. Neexistuje nějaká jiná možnost?

Většina z nás se rozhodla pro následující řešení: omezíme touhu, abychom ji mohli snáze zvládnout. Dovolujeme jí projevit se jen v malých dávkách - jen tak, abychom se podle ní mohli zařídit. (...) Kdesi uvnitř nás jakési palčivé myšlenky varují, že bude lépe, když svůj hlad nebudeme prožívat příliš silně - jinak by nás mohl zahubit. Mohli bychom udělat něco bláznivého či zoufalého. Jde o dilema, jež si s námi pohrává: naše nenaplněné touhy nám působí problémy, zdá se však, že vše se jen zhorší, pokud si připustíme, jak jsou ty touhy vlastně silné.

Odvážíme se probudit svá srdce s jejich skutečnými touhami? Odvážíme se ožít? Je pravdivý výrok, že je lépe milovat a lásku ztratit nežli nikdy nemilovat? Nejsme si jisti. Otec mého přítele se po rozvodu rozhodl zůstat zbytek života sám. Svému synovi řekl: „Je jednodušší venku zůstat, než se snažit ven dostat."

Stojíme před tímto dilematem: Zdá se, že nedokážeme žít se svoji touhou, bez ní ale také ne. Tváří v tvář této hádance se většina lidí rozhodne celou otázku pohřbít a dodržovat patřičnou vzdálenost mezi sebou a svými touhami. Je to logické a tragické zároveň. A jde o desetinásobně větší tragédii, pokud lidé páchají tuto duševní sebevraždu v domnění, že křesťanství doporučuje právě to. Nikdy jsme se nemýlili více.

Z knihy Johna Eldridge „Cestou touhy". Vydalo nakladatelství Návrat domů.

Počet přečtení: 1 928 Datum: 1. 9. 2012