Bůh, církev a my | Prameny zdraví

Bůh, církev a my

Cestou do Prahy jsme se v kupé rychlíku bavili o tom, co děláme v zaměstnání.

Bůh, církev a my

Rubrika: Spiritualita | Typ článku: Články

Když jsem řekl, že jsem pastor, spolucestující prohlásil: „Kdybych já byl Bůh, tak to první, co bych udělal, by bylo, že bych zrušil církve. Jak se Ježíš může dívat na to, co lidé udělali s jeho učením?“

Proč Bůh nezruší církev?

Díky tomu, co dnes lidé slyší o církvi a jak se o svém Bohu často vyjadřují samotní křesťané, mnoho lidí Boha odmítá. Mnozí lidé odmítají věřit, protože se díky svým křesťanským příbuzným a známým setkali spíš s Boží karikaturou než se skutečným Bohem.

Kamarád Pavel našel na půdě Bibli své prababičky. Jeho rodiče byli ateisté. Díky členství v KSČ měli vysoké společenské postavení, a tak v jejich výchově nebylo místo pro náboženství. Víru v Boha považovali za přežitek. Pavel znal názory svých rodičů. Proto jim o svém nálezu nic neřekl a dal se tajně do čtení. Shodou okolností začal evangeliem podle Jana. Když dočetl tento životopis Ježíše Krista, pochopil, že konečně našel to, co hledal. Našel někoho, kdo si zaslouží jeho úctu a obdiv.

Začal hledat lidi, kteří to cítí stejně jako on. Přitom dál četl Bibli a poznával původní biblické křesťanství. Se svou kamarádkou začali jezdit do vedlejšího města, kde je nikdo neznal. V kostele tam působil mladý kněz. Sjíždělo se za ním mnoho mladých lidí z okolí a on jim pomáhal poznávat taje křesťanství.

Jednoho dne dostal Pavel odvahu oslovit mladého faráře osobně. Měl totiž několik otázek, se kterými si nevěděl rady. Asi nejvíc mu vadilo, že v učení církve našel body, které byly v přímém protikladu s tím, co říkal Ježíš. Ptal se třeba, proč si kněz nechá říkat „velebný otče“, když Kristus jasně prohlásil: „A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚Otec‘: jediný je váš Otec, ten nebeský.“ Odpověď, kterou dostal, ho neuspokojila, a tak začal hledat jiné společenství věřících.

Když jsme se poprvé setkali, znal už všechny církve, které tehdy působily v Brně. Prožil přitom zklamání z toho, že v každé z nich narazil na tradice, kterým byla dávána přednost před samotným učením Ježíše Krista. A co bylo pro něj ještě horší, některé tradice odváděly pozornost lidí od Ježíše ke starým pohanským kultům.

O stejném problému hovoří i Ježíš Kristus: „… marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými“ (Matouš 15). Dopředu varuje před tendencí svých následovníků zaměňovat skutečné křesťanství za lidské tradice, velice často převzaté z pohanství. Na jiném místě v Bibli můžeme číst: „Sedm žen se chytí jednoho muže v onen den. Řeknou: ‚Budeme jíst vlastní chléb a odívat se vlastními šaty, jenom ať se jmenujeme tvým jménem, zbav nás naší potupy‘“ (Izajáš 4). Velice výstižný popis situace v dnešním křesťanství. Mnoho lidí i církví jedná podle hesla: „Ježíši, chceme jen tvé jméno, vše ostatní už si uděláme po svém.“

V patnácti letech jsem poprvé v životě ochutnal halušky s brynzou. Bylo to na výletě do Tater. Jídlo, které nám tehdy donesl číšník na talířku, se nedalo jíst. Nemohl jsem pochopit, jak může být něco tak odporného slovenským národním jídlem. Tento názor mi vydržel více než třicet let. Pak se jednou stalo, že syn vařil oběd. Rozhodl se právě pro halušky s brynzou. Z kuchyně se po chvíli začala linout vůně smažené cibulky, pak se přidávaly další vůně. Nakonec už jsem měl takovou chuť, že jsem se nemohl dočkat, až začne zvát ke stolu.

Podobné je to u mnoha lidí s jejich zkušeností s křesťanstvím. Ochutnali něco, co se jen vzdáleně podobá Ježíšovu učení. Ve skutečnosti tedy neodmítají křesťanství, ale odmítají karikaturu Boha a karikaturu křesťanství. Chcete poznat skutečné křesťanství? Vraťte se k evangeliím. Křesťanem se člověk nestává vstupem do církve, ale přijetím Ježíše Krista. Proto si první křesťané začali říkat kristovci.

Proč Bůh nezruší církev? Jedno moudré lidové přísloví říká: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě!“ Bůh nejedná ukvapeně. Má svůj čas. Až ten čas nastane, začne účtovat nejen s církví, ale i s každým z nás.

Bůh snad musí být pedofil

„Stal bych se křesťanem, kdybych nepoznal křesťany,“ prohlásil prý Mahátma Gándhí, když dočetl Nový zákon. Několika slovy tak popsal jeden z největších problémů křesťanství.

Většina Čechů se dnes hlásí k ateismu. Jednou z příčin je špatný příklad lidí, kteří se hlásí ke křesťanství. Mladý muž v diskuzi o aférách se zneužíváním dětí katolickými duchovními prohlásil: „Jestli je nějaký Bůh, tak to snad musí být pedofil. Protože jinak by musel zasáhnout a všechny ty zrůdy zničit!“ Nebylo to poprvé, co jsem slyšel podobný názor.

Už dávno jsem vyrostl z víry, že média přinášejí pravdu. Proto si myslím, že skutečnost se od mediálních zpráv značně liší. Katolická církev má podle statistiky zhruba 409 000 kněží. Když si z různých zpráv spočítáte, kolik z nich je zapleteno do zneužívání dětí, možná to nebude ani jedno procento. To sice tyto skutky neomlouvá, ale může to pomoci vidět celý problém reálněji, než jak nám ho představují senzacechtivá média, která se pokoušejí vzbudit dojem, že co kněz, to pedofil.

Na problém se zneužíváním dětí navazuje druhý problém – reakce katolické církve na to, co se děje. Nejdříve hrála roky roli tak zvaného „mrtvého brouka“. Později se veřejnost dověděla, že to není problém systému, ale selhání jednotlivce – nejen kněží, kteří podobné činy spáchali, nýbrž i těch, kteří je pak kryli. Jako by to nebyl problém církve, ale jen problém některých lidí v ní. Tento přístup byl patrný i v pastýřském listu papeže Benedikta XVI. Kritizoval v něm irskou církev, ale Vatikánu jako by se tyto problémy netýkaly. Navíc chyběla zpráva obětem, jak budou potrestáni viníci.

To jsou skutečnosti, které vadí mnoha lidem a brání jim pokračovat ve svém hledání Boha. Lidé pochopí, že i kněz může padnout. Pokud však církev toto selhání jednotlivce kryje ve snaze chránit čistotu svého jména, nakonec pošpiní i samotného Boha, na jehož jméno se často odvolává. Pokud se zneužití dítěte dopustí učitel, sbormistr nebo vedoucí skautů, je důležitou součástí trestu zákaz činnosti. Lidé stejný přístup očekávají i od církve, zvlášť když se tak ráda staví do role ochránce morálky a dobrých mravů.

Když jsem jako kluk poprvé slyšel lidové přísloví „Káže vodu, pije víno“, moc jsem mu nerozuměl. Dnes už mu rozumím velice dobře. Poznal jsem, jak moc lidem vadí, pokud se praxe nás křesťanů rozchází s tím, co říkáme.

V době, kdy byli naši synové ještě malí, jsem jim vysvětloval, že některá slova není slušné říkat. Pak jsme jeli autem a řidička přede mnou málem způsobila nehodu. V té chvíli z mých úst vylétlo: „Co blbneš, ty krávo!“ Ze zadního sedadla se ozvalo: „Tatínku, proč mluvíš sprostě? Ty můžeš?“ Uvědomil jsem si, že takto bych své syny slušně mluvit nenaučil.

Spousta lidí odmítá přijmout víru v Boha, protože jednání křesťanů se rozchází s tím, co učí Bible. Pokud na tom chceme my křesťané něco změnit, přestaňme vše svádět na čtyřicet let totality nebo zkaženou společnost. Začněme s Boží pomocí s nápravou každý sám u sebe. Nemůžeme změnit jednání celé církve. Ale to své ano.

Chodí Bůh do kostela?

Lidé si vytvářejí vlastní představy o tom, jaký je Pán vesmíru. Jejich představy přitom vycházejí z toho, co vidí kolem sebe, a tak jsou na hony vzdálené skutečnosti. Bůh dobře ví, proč v Desateru říká: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí!“ (Exodus 20). Jenže lidé se ho přesto snaží nějak zobrazit. Výsledkem jsou karikatury Boha.

Táta občas vzpomíná na setkání se studentem astronomie. Diskutovali spolu ve vlaku o víře v Boha. Mladík mu tehdy řekl: „Já věřím, že někde ve vesmíru musí být Bůh – absolutní vesmírná inteligence. Ale nevěřím, že je to ten starý, šedivý, nemohoucí dědeček, co sedí na obláčku a hongá nohama, jak mi o něm vyprávěla moje babička.“

Mnoho lidí odmítá věřit v Boha, protože o něm mají zkreslené představy. Tuší, že někde musí být nesmírně inteligentní bytost, která to vše, co je okolo nás, vymyslela a zrealizovala. Ale tuhle bytost nelze popsat nějakým obrázkem, zpodobnit sochou nebo definovat slovy. Modlu, kterou vytesáme ze dřeva nebo z kamene, můžeme zavřít do svatyně. Boha ne.

Ano, Bůh chodí do kostela. Ale nejen tam. Proto, pokud se chci setkat s Bohem, nemusím nutně do kostela. Ježíš Kristus slíbil: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Matouš 18).

V knize Zjevení jde Boží nabídka ještě dál: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“ (Zjevení 3). Ježíš stojí u „dveří mého života“ a chce do něj vstoupit. Nevyráží dveře násilím, ale čeká, až mu sám otevřu.

Jestliže Bůh přichází tam, kde jsou alespoň dva nebo tři lidé, kteří mu dovolili vstoupit do svého srdce, pak přichází i do modliteben a chrámů, kde se takoví lidé shromažďují. Ale může se také stát, že v kostele plném lidí i kněží Bůh být nemusí.

Ano, Bůh chodí i do kostela. Ale potká ho tam jen ten, kdo mu dovolí vstoupit i do svého každodenního všedního života. Ten, kdo na jeho klepání odpoví tím, že otevře vstupní dveře svého nitra.

Z knihy Vlastíka Fürsta Pastorův blog. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.

Počet přečtení: 2 891 Datum: 11. 9. 2016