Áronské požehnání | Prameny zdraví

Áronské požehnání

Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem. (Numeri 6, 24-26)

Áronské požehnání

Rubrika: Spiritualita | Typ článku: Články

Áronské požehnání je známé, užívá se ho odedávna, vlastně už od starozákonní doby. Vykladači se shodují v tom, že pochází z dob ústní tradice. Mně se stalo blízkým už dávno. Mám v paměti jeho hebrejské znění a tak si je i ve volných chvílích leckdy přeříkávám a pokouším se je dál promýšlet.

Oč v něm jde? Řečeno co nejstručněji: O Boží vztah k nám, o Boží dílo při nás. O to, co smíme a máme od Boha čekat. Je to tedy zároveň modlitba, a to velice hluboká. Možná, že bychom mohli áronské požehnání považovat za starozákonní protějšek modlitby Páně. Má tři odstavce, každý o dvou prosbách: 1) požehnej a opatruj (doslova střež, hlídej); 2) rozjasni tvář a omilostni; 3) pozdvihni tvář a dej pokoj.

Jak to vše zpřehlednit a vnést do toho pořádek? Představte si rodiče a dítě. Uvidíme, že se nám prosby samy seřadí do logického celku, když si budeme chvilku vyprávět, jak to v rodině chodí. Dítě se narodí a rodiče se snaží, aby mělo vše potřebné k životu. To je požehnání, původně rozmnožení života a všeho, čeho je k životu zapotřebí. Jsou to věci vnější, jako jídlo a pití, úroda a stáda, vlídný domov atd. A samozřejmě také dary duchovní, láska, víra i naděje a vše, co z nich vyplývá. V životě ovšem přijdou i všelijaké zkoušky, kdy se mám zdá, že nás Boží požehnání opouští. Pak je třeba Božího opatrování, Boží stráže, abychom to nevzdávali a nepřišli o naději a o víru. Je třeba prosit, aby nás Bůh střežil a opatroval, abychom neodstoupili od Boží cesty a neodpadli od víry, jak by si Pokušitel přál.

Když se nad takovými vlastními slabými chvilkami hloubějí zamyslíme, začneme se stydět. Těch dobrých věcí, které nám Bůh daroval, bylo mnohem víc, jenže jsme na ně zapomněli. Sotva jsme se ocitli ve zkouškách, začali jsme vyčítat a bědovat, nechali se zaplavit netrpělivostí a ovládnout soběstředností. Říkali jsme si: ti druzí jsou tu pro mne, já už jsem tu pro ně byl až dost! A tak se potichu ve svém srdci odplížíme Bohu z očí. Stejně se na nás jistě mračí. Jako se mračí otec či matka na dítě, když něco vyvede. Pak je nejlepší se někam rychle uklidit.

Jenomže taková zarputilá samota tíží. A tak se z kouta po očku podíváme, zdali se tatínek ještě mračí. A při tom se stydíme za vše, co jsme se navyváděli. Vylezeme z kouta ven a prosíme: Tatínku, usměj se na mne! V hebrejském znění je ovšem vazba „rozsvítit tvář“ nebo staročesky „osvítit tvář“, ale nikoli lampičkou, nýbrž úsměvem. Zabýval jsem se touto vazbou. Biblická hebrejština má sice výrazy pro smích (cachak) i pro výsměch (lajic), ale nemá zvláštní slovo pro úsměv. Cožpak se staří Izraelci neusmívali? Jistě se usmívali, ale vyjadřovali to jinak. Hledal jsem tedy, až se ukázalo, že opisem pro úsměv bylo zřejmě „rozsvícení tváře“.

My čekáme, že se na nás Pán Bůh chmuří, a proto mu utíkáme z očí. Ale když se odvážíme v pokoře se k němu vrátit jako známý marnotratný syn, vidíme najednou, že jeho náruč je otevřená a že se na nás usmívá. Tak se můžeme odvážit poprosit „odpusť“ – v áronském požehnání vyjádřené výrazem „ať tě omilostní“, „odpusť nám naše viny,“ jak říkáme v modlitbě Páně.

A jsme u poslední řádky textu a posledních dvou proseb. Ať Hospodin pozdvihne nad tebou svou tvář. I to známe. Když někoho tíží starosti nebo nedobré svědomí, chodí s opadlou tváří. Jako Kain, kterého se Hospodin ptá: A proč opadla tvář tvá? (Tak Kraličtí v Gen 4, 6 doslova: Proč ti spadla tvář?) Když chceme s někým obnovit vztah, přestaneme uhýbat tváří i očima a podíváme se mu do očí. V tom je prosba: Tatínku, podívej se na mne, já už chci být zase tvůj, zvedni hlavu, obrať se ke mně!

Slůvko tvář, samozřejmě Boží tvář, je tu dvakrát za sebou, takže je jistě důležitá: jednak rozsviť či rozjasni svou tvář, tedy usměj se, a potom pozdvihni tvář - přestaň se chmuřit. Ale co to je vlastně Boží tvář? My přece víme, že Bůh je Duch a že tedy nijak nevypadá a nemá lidský obličej. To je do jisté míry pravda. Boha žádný neviděl. Ale přece ho poznáváme. Už Izrael ho poznával v jeho skutcích, V jeho vedení, v jeho soudech i v jeho odpuštění. Tedy v tom, co s Izraelem dělal a dělá. V Novém zákoně je to ještě názornější. Píše o tom 2 Kor 4, 6: „Bůh, který řekl ‚ze tmy ať zazáří světlo‘, osvítil naše srdce, aby nám dal poznat světlo své slávy ve tváři Kristově.“ Řečeno zkratkou: Boží tvář je Kristus. Na něm, v jeho příběhu i údělu poznáváme Boží vůli i Boží vedení, Boží soud i Boží milost. A to vše je „Boží tvář“.

Poslední prosba zní: Dej ti pokoj. Možná přesněji: Vlož na tebe pokoj. Jistě především Boží pokoj, o němž říká Kristus: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám“ (Jan 14,27). Tedy nejdříve pokoj s Bohem a ve svědomí, ale ten pak prosakuje i ven, do lidských vztahů, a tak vytváří předpolí Božího království ve věku zmatku a nepokoje. Pokoj jako plnost všeho dobrého, nejen pouhý klid, nýbrž souhrn všech Božích darů.

K němu se blížíme, a tak můžeme Bohu děkovat i slovy áronského požehnání: Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

"Svatý Pane, přitakáváme k slovům tvého svědka Mojžíše. Všecky jsi nás stvořil ze své lásky a obdařil požehnáním života, uvedl nás na svou cestu a opatroval nás jako laskavý Otec. Ale my se ti rozbíháme jako neposlušné ovce, stále nás musíš hlídat a shledávat. Pak se stydíme a utíkáme ještě dál.

Někdy nás vychováváš k pokoře a trpělivosti, když nás na čas ponecháš v tom, do čeho jsme nemoudře zabředli či co nás svírá jako tvá zkouška. Ale když se odvážíme, povzbuzeni tvým Duchem, obrátit se k tobě, vidíme, že se nehněváš natrvalo, ba že se na nás tvá laskavá tvář usmívá, že dál svítí láskou a odpuštěním, že se na nás díváš v milosrdenství a že nám v Pánu ježíši Kristu nabízíš svůj pokoj.

Dej nám odvahu víry, abychom tvůj pokoj přijímali nejen pro sebe, ale aby prostupoval skrze nás ke všem, kteří jej potřebují a po něm touží. Ať naplní celou zemi a všecky tvé tvory, abys ty sám byl všecko ve všech."

Z knihy Jana Hellera Jak orat s čertem. Vydalo nakladatelství Kalich.

Počet přečtení: 4 118 Datum: 14. 8. 2017