Čas uzdravení – odpuštění | Prameny zdraví

Čas uzdravení – odpuštění

Ernest Hemingway vypráví příběh o španělském otci, který toužil po usmíření se svým synem. Ten od něj po posledním konfliktu utekl do Madridu.

Čas uzdravení – odpuštění

Rubrika: Stres a psychika | Typ článku: Články

Otec si byl vědom, že má na této roztržce svůj díl viny. Rozhodl se proto udělat vstřícný krok a nechal otisknout v místních novinách inzerát: „Paco, čekej na mne v hotelu Montana v úterý v poledne. Vše je odpuštěno. Táta.“

Paco je ve Španělsku běžné jméno. Když otec přijel k hotelu, čekalo tam osm set mladých mužů se jménem Paco. Každý z nich čekal na svého otce a toužil po odpuštění. Taková je dnešní realita. Existuje mnoho mladých mužů a žen, kteří čekají na to, až uslyší: „Vše je odpuštěno.“

Proč odpustit? Odpuštění je jediný recept v celém vesmíru, který má sílu na to, aby přerušil chemické vazby odporu, zlosti a zatrpklosti. Odpuštění je nezbytné pro uzdravení emocí. Většina z nás si v průběhu života nese emocionální zranění, která častokrát zapříčiňují hněv a hořkost.

Hněv a jeho účinek

Hněv je opakem odpuštění. Škodí našemu zdraví. Když se rozzlobíme, srdce bije rychleji, začne nám zvonit v uších, zvedá se krevní tlak, svírá se nám žaludek, krev se rychleji sráží a hladina cukru v krvi roste. Mezi další možné důsledky patří: chronická bolest, snížená funkce imunitního systému, svalové napětí, problémy čelistí a zubů a celkový nedostatek duševní koncentrace. Je také znát ve výrazu naší tváře.

Hněv může mít zásadní vliv na způsob fungování našeho těla. Někteří jedinci v průběhu hádky dokonce zemřeli. Když prožíváme nebo si zpětně vybavujeme negativní momenty bez odpuštění, tělo vysílá proud stresových hormonů. Jedná se o reakci, která významným způsobem zvyšuje riziko koronárního srdečního onemocnění.

Před léty na půdě britského parlamentu urážel poslanec člena opoziční strany. Ten se prudce vztyčil, vzteky zrudl v obličeji a chtěl se bránit. Místo toho jej postihl infarkt a zemřel. Negativní emoce ničí naše zdraví!

Pokud v sobě uchováváme zlost vůči někomu, dovolujeme tím osobě, kterou nemáme příliš v lásce, aby zaujímala místo v naší mysli. Četné studie odhalují nepřátelství jako významný rizikový faktor přispívající k onemocnění srdce a předčasné smrti.

Psycholožka Kathleen Lawlerová sledovala srdeční rytmus a krevní tlak lidí, kteří vyprávěli o tom, jak byli podvedeni přáteli, partnerem či rodiči. Na začátku rozhovoru těmto lidem prudce stoupl krevní tlak. U těch, kteří už křivdu odpustili, se po chvíli navrátil do normálu. Krevní tlak zůstával vysoký u lidí, kteří pokračovali ve svém hněvu a zlobě. Odpuštění je dobré nejenom pro naši mysl, ale také pro tělo. Naučme se odpouštět v zájmu našeho srdce.

Nedostatek odpuštění mění chemii krve. Stresové hormony, ovlivňující reakci „útok nebo útěk“, narůstají, a pokud tento stav trvá déle, negativně to ovlivňuje imunitní systém.

Odpuštění prospívá psychickému zdraví. Ti, kteří dokážou odpustit sami sobě, pociťují méně deprese, hněvu, úzkosti a nemají problém s pocitem nízkého sebevědomí. Ten, kdo se naučí odpustit, prožívá méně depresí, nenávisti, hněvu i pocitů neschopnosti nebo podřadnosti.

Od pronásledování k vnitřní síle

Jak můžeme odpustit, když se nám neustále děje tolik křivd? Jak se můžeme přenést přes všechno to zlé, co nám druzí způsobují?

Povím vám příběh Edith Evy Egerové, který se odehrál v Osvětimi v Polsku. V průběhu druhé světové války byla Edith jako mladá dívka odvlečena spolu s matkou a sestrou do koncentračního tábora v Osvětimi. Záhy po příjezdu byly obě sestry odděleny od své matky. Bylo jim řečeno, že matka se šla osprchovat. Později se Edith zeptala jiného vězně: „Kde je má maminka?“ Vězeň jí odpověděl: „Vidíš kouř vycházející z tamtoho komína? To je tvá matka.“

Edith svou matku již nikdy nespatřila. V Osvětimi vězni snášeli neustálý hlad, psychickou a fyzickou bolest i dlouhé a vyčerpávající pochody. Ti, kteří zůstávali pozadu, byli zastřeleni. „V koncentračním táboře jsme byli jako zvířata,“ vzpomínala Edith po letech. Nacističtí dozorci zacházeli s vězni s opovržením. Když vojáci prováděli tetování vězňů, jeden z nich Edith řekl, že na ni nebude plýtvat inkoustem. Stejně skončí v plynové komoře.

Během války prošla Edith několika koncentračními tábory. Na konci války byla v rakouském pracovním táboře. Když se jeden americký voják díval na těla, jež byla přes sebe naházena jako halda dříví, všiml si pohybu zápěstí jednoho z těl. Pochopil, že to vyzáblé tělo ještě žije. Rychle dívku dopravil do nemocnice, kde jí lékaři zachránili život. V té době vážila 18 kg.

Poté, co se zotavila, emigrovala Edith do Spojených států. Vystudovala psychologii, ale navzdory své profesi si nedokázala pomoci. Celých čtyřicet let nebyla o tom, co zažila, schopna s nikým mluvít. „Pociťovala jsem absenci emocí. Ať jsem zkusila cokoli, nic jsem necítila. Byla jsem emocionálně ochromená. Nedokázala jsem ve svém manželství žít intimním životem. Byla jsem v zajetí chronického hněvu. Ještě po čtyřiceti letech jsem byla zajatcem hněvu, u kterého jsem hledala ochranu.“

Čtyřicet let po svém uvěznění byla Edith požádána, aby se stala hlavní přednášející o Hitlerově bunkru v Německu. Během svých cest se podívala i do Osvětimi, kde se musela vyrovnat se svými emocemi. „Navštívíla jsem místo, kde jsem byla vězněna … a vzpomínala.“ V Osvětimi Edith znovu prošla svou bolestí. Rozhodla se k ní ale postavít čelem. Přišel čas otevřít minulost – a odpustit. A skutečně, Edith dokázala odpustit a konečně byla svobodná. Byla vysvobozena ze svého zajetí. Svědčí o tom její následující slova:

„Odmítám být rukojmím a vězněm minulosti. Je v pořádku procházet hněvem nad vlastní minulostí. Není v pořádku v tomto hněvu uvíznout. Sami si tvoříme své vlastní koncentrační tábory. Máme na vybranou: být obětí, anebo tím, kdo zůstane naživu. Vraťme se do lví jámy. Podívejme se lvu do tváře a zasmějme se. Koncentrační tábor je ve tvé vlastní mysli a klíč máš ve své kapse. Ve skutečnosti jsou to únosci, kdo jsou vězňové. Kdybych ještě dnes nenáviděla, byla bych stále vězněm. Z vězení můžeme vyjít na svobodu, z tragédie dojít k vítězství.“

Ano, z vězení neochoty odpustit, které jsme si sami vytvořili, se můžeme dostat na svobodu. Z tragédie vychází triumf a vítězství. Toto vítězství může být tvé i mé, pokud se rozhodneme odpustit.

Z knihy Johna, Millie a Wese Youngbergových Vyhraj život! Start. Vydal Advent-Orion.

Počet přečtení: 609 Datum: 3. 8. 2017