Radostní čtenáři

Školáci, kterých jsem se na tento problém zeptala, uváděli tři hlavní důvody, proč ve čtení nenacházejí radost.

Za prvé: Nedostatečná zběhlost jim čtení ztěžuje, takže z něj nemají radost. Co člověk dobře neovládá, to nedělá rád. I když je kniha zajímavá, nedokáží se tyto děti díky nedostatečné technice čtení dostatečně rychle propracovávat kupředu, napětí opadá a děti si raději zapnou televizi, kde mohou děj bez námahy sledovat. A protože v důsledku toho téměř vůbec nečtou, nemůže se pochopitelně ani zlepšit jejich technika čtení - je to začarovaný kruh.

Za druhé: Hlasité čtení ve škole je pro mnohé děti noční můrou. Stále se přeříkávají, učitel je opravuje, napomíná, dostanou špatnou známku, jsou nabádáni k pilnému procvičování a - což je možná to nejhorší - spolužáci se jim vysmívají. A potom všem mají mít ze čtení radost?

S hlasitým čtením je to vůbec problematické: některé, ale nemnohé děti je zvládají dobře, jiné ne. To ovšem neznamená, že ti, kteří se často přeříkávají, musejí být špatní čtenáři. Jsou pouze špatní čtenáři nahlas.
(Hlasité čtení se dá ovšem do určité míry nacvičit, pod odborným vedením může dokonce nabýt charakteru rutiny a s pomocí několika triků se může stát velice efektivním.)

Za třetí: Vše, co děti čtou ve škole (či si mají do školy přečíst), bývá rozebíráno a "cupováno" do nejmenších detailů. Žák musí obvykle umět nejenom vylíčit nazpaměť celý obsah, musí také vysvětlit, co měl autor v této či oné části na mysli, proč jedná určitá osoba tak a ne jinak, proč je věta formulována zrovna takhle, proč autor zvolil právě tuto formu pojetí atd. Nakonec ještě děti dostanou na stejné téma domácí úkol nebo na ně mají ve škole napsat slohovou práci. Tohle všechno se děje tak dlouho, až i tomu nejtrpělivějšímu žáku leze celý text doslova krkem.

Už samo o sobě je negativní to, když žáci ve vyšších ročnících dostanou za domácí úkol čtení. Každý domácí úkol je povinností a tím se stává něčím negativním. Když pak ještě následuje převyprávění, údaje o obsahu, dotazníky, popisy osob a školní práce, nelze se divit, že děti ze čtení nemají radost. Nejedná se o výchovu směrem ke knize, ale směrem pryč od knihy.

Kniha by měla vytvořit atmosféru, kterou by dítě mohlo prožívat. Čtenář se má stát součástí děje a ne o něm pouze sáhodlouze diskutovat. Při nucených školních diskusích se stejně zapojují jenom jedničkáři a ti, kteří chtějí být důležití - zatímco všichni ostatní spokojeně klimbají.

To přirozeně neznamená, že by rozhovory o přečteném neměly žádný smysl. Naopak, mezi dětmi se takové debaty odehrávají samy od sebe, aniž by je někdo řídil. Rozvíjejí se o přestávkách, na cestě do školy, odpoledne. Téměř vždy - a to by mělo být podnětem k zamyšlení - se však jedná o obsahy knih, které děti četly doma a z vlastní iniciativy, tedy ne ve škole nebo jako povinnou četbu.

Pro všechny věkové kategorie pak je společné, že si děti vybírají knihy s velkými, výraznými písmeny. Ani nadšení malí čtenáři nemají rádi knihy s drobnými písmenky, hustým textem na každé stránce a několika málo odstavci.

Erika Bruhns, autorka článku, působí jako pedagožka a spisovatelka ve Vídni