Mikuláš (řecky: dobyvatel lidí)

Církev v Jeruzalémě prudce rostla. Po čase došlo k tomu, že apoštolové nestačili řídit všechny její aktivity. Byli tak zaneprázdněni hlásáním evangelia a různými administrativními povinnostmi, že některé věci zůstávaly nedotažené. Alespoň tak to vnímaly některé skupiny v církvi. Řecky mluvící vdovy si stěžovaly, že při společných jídlech nedostávají spravedlivý podíl a že se s nimi nezachází tak jako s aramejsky mluvícími vdovami. Nikdy se nedozvíme, jestli to byla skutečně pravda, nebo se jim to jen zdálo. Ale i zdání může vyvolat spoustu problémů. Apoštolové se proto rozhodli vybrat několik mužů, kteří se budou starat o sociální aspekty služby. Sedm mužů – Mikuláše a šest dalších – pověřili koordinací sociálních aktivit církve. Výběr nebyl proveden jen na základě sociálních a organizačních schopností těchto mužů. Hledali muže „plné moudrosti“, s dobrou pověstí, kteří byli vedeni Duchem svatým. Navenek se možná zdálo, že jejich práce má převážně praktický a organizační charakter, ale apoštolové ji vnímali jako duchovní dílo – stejně jako svou práci. Z tohoto důvodu se konal obřad, při kterém tyto muže oddělili pro jejich poslání. Totéž platí i pro dnešní muže a ženy, kteří se podobně jako Mikuláš věnují různým praktickým věcem v církvi. Je to jejich duchovní dílo. Oni sami, ale i ostatní členové církve by na to měli vždy pamatovat.

Dobrý Bože, pomoz mi nezapomínat na to, že každá práce v církvi je duchovní dílo.

Z knihy Reindera Bruinsmy Tváří v tvář. Vydalo nakladatelství Advent-Orion.