Věda, pluralismus a privatizace

Je to proto, že takoví jedinci jsou mnohem více vystaveni vlivu sekularizace. A jaké společenské vlivy způsobují, že se lidé stávají nenáboženskými? Je možné rozpoznat tři nejdůležitější vlivy: vědecké uvažování, pluralismus a privatizaci.

Věda

Jako první a patrně i nejvážnější vliv lze uvést vědecké uvažování. V dnešním světě většina lidí dělá svoje rozhodnutí a řeší problémy na základě vědy a vědeckých metod. Zkoumají situaci a shromažďují informace o této situaci. Hovoří s jinými lidmi, kteří prožili něco podobného. Ke zjištěným poznatkům se snaží formulovat vysvětlení a zvažují různá řešení. Nakonec shromáždí všechny informace a udělají rozhodnutí. Ať už si to uvědomují nebo ne, proces, který absolvovali během svého rozhodování, je znám jako vědecká metoda. Vědecký způsob uvažování ovlivňuje všechno, co děláme a čemu věříme.

V biblických dobách ovšem lidé řešili problémy jiným způsobem. Když se Danielovi a jeho třem přátelům nedostávalo informací, nejprve je napadlo, že by se měli modlit, nikoliv, že by měli něco zkoumat. Místo aby dali hlavy dohromady nebo se zeptali dalších moudrých mužů, jak nejlépe vyhovět požadavkům krále, okamžitě si klekli a začali se modlit.

Tímto nijak nesnižuji užitek, který nám přináší vědecký přístup k problémům. Protože však věda nepočítá s nadpřirozeným - funguje pouze v rámci toho, co lze poznat našimi přirozenými smysly -, přistupuje k dějům, které se kolem nás odehrávají, jako by Bůh neexistoval nebo se o náš svět vůbec nezajímal. Věda kromě toho prokázala, že mnohé jevy, které byly kdysi považovány za Boží jednání, lze vysvětlit přirozeným způsobem. Proto pokaždé, když dojde k posílení věrohodnosti vědy, se zároveň sníží důvěryhodnost náboženství.

Základní rozdíl mezi náboženstvím a vědou je rozdílem mezi pravdou a skutečností. Sekulární člověk byl vychován ve světě vědy a proto mezi tím žádný rozdíl nevidí. Pravda a realita jsou jedna a tatáž věc. A co je realita? Pro sekulárního člověka je realita to, co může zachytit svými pěti smysly: co může vidět a slyšet, ochutnat, cítit, čeho se může dotknout. To je realita. Ale křesťané věří, že pravda je něco více než realita, kterou vnímáme svými smysly. Věří, že existují další skutečnosti, které těchto pět smyslů přesahují. Přestože všichni každodenně užíváme výdobytky vědy, mezi vědeckým a křesťanským pohledem na svět existuje základní rozpor. Když kosmonaut letí kolem země a řekne: „Neviděl jsem, že by tam nahoře byl Bůh a andělé," popírá pravdu na základě smyslového vnímání.

Pluralismus

K procesu sekularizace dále významně přispívá pluralismus. Pluralismus znamená, že jsou tolerovány četné náboženské proudy, aniž by některý z nich převládal. Věřícím se nabízí široké množství možností pro to, jak si většinu věcí v životě vysvětlit.

Pluralismus znamená, že společnost jako celek poskytuje náboženství jen malou nebo žádnou oporu. Tato nedostatečná opora vede k náboženské nejistotě. Čím více názorů, které k člověku proniknou, tím obtížnější je získat jistotu, že jeho názor je správný. To vysvětluje, proč je určitá vrstva lidí více nenáboženská než jiná. Lidé pohybující se na veřejnosti jsou trvale vystaveni vlivu ostatních lidí a jejich názorům. Lidé, kteří cestují, se neustále setkávají s novými způsoby myšlení, s tím, jak je možné dělat věci jinak. Lidé žijící ve městech se neustále setkávají s nejrůznějšími myšlenkovými a názorovými proudy. Mladí lidé jsou pochopitelně více otevřeni novým myšlenkám než lidé starší. Čím více jsme ve své životní zkušenosti vystaveni různým názorům, tím obtížnější je zachovat si víru.

Privatizace

Člověk se dále stává nenáboženským pod vlivem privatizace. Privatizace znamená, že se považuje za nepřijatelné hovořit o náboženství na veřejnosti. Náboženství je stále více omezeno jen na sféru soukromého života. Dostává se do centra pozornosti nenáboženských lidí jen tehdy, když se kazatel vyspí s nějakou cizí ženou nebo když odcizí určitý finanční obnos, který církve nashromáždila v rámci sbírky uskutečněné mezi věřícími. Víra se však považuje za soukromou záležitost.

Církev dnes již není hlavním článkem společnosti. Na veřejnosti už nehraje hlavní roli. Politika, vzdělání a ekonomika slouží spíše sekulárním než náboženským zájmům. A tato privatizace, tento přesun víry do soukromé sféry, je faktorem, který jako by dělá z víry cosi, co je pro život čím dál méně důležité.

Žijeme v době rozmachu sekularizace. Nikdo nemá v plánu, že se stane sekulárním člověkem. Obvykle se takovým stane během určité doby. Vědecké poznání, pluralismus a privatizace si nenápadně vybírají svoji daň. Člověk si sice i nadále uchovává určité „vědomí smyslu", jeho přesvědčení však není nikterak silné a chybí mu možnost duchovně se sdílet v organizované skupině, jakou představuje křesťanský sbor.

Jednou z odpovědí na sekularizaci - odpovědí, která ničí důležitost minulosti a naděje pro budoucnost - je útěk do přítomnosti. Život ve stylu „jez, pij a užívej si", ve kterém se sport a zábava stávají jakýmsi osobním náboženstvím, se odbývá mimo církev.

Jinou odpovědí na sekularizaci je útěk ke skupině, která sama sebe chrání tím, že se vyčleňuje ze světa. Sem patří jak ultraortodoxní křesťanská společenství, tak nebezpečné sekty, z jejichž středu se rekrutují asociální jedinci a nábožensky nezařaditelní podivíni. Taková komunita, ať už je jakéhokoliv typu, se v této chaotické době stává pro člověka bezpečným útočištěm.

Nejběžnější odpovědí na nápor sekularizace je, že se začneme zabývat jen věcmi tohoto světa. Pokud tento svět je vše, co existuje, pak jeho břemena a problémy jsou dostačující na to, aby pohltily veškerou naši pozornost. Modlitba a chození do kostela jako by představovaly únik - jako by to bylo mrhání časem, který by v měnící se společnosti bylo možné využít lépe. Poznání člověk získává spíše rozumem než prostřednictvím zjevení. Sekulární člověk usiluje o vybudování svého vlastního hodnotového žebříčku a stanovení svých vlastních cílů a Boha nevnímá ani jako pomocníka ani jako soudce.

Z knihy Jona Pauliena „Evangelium v proměnách času". Vydalo nakladatelství Advent-Orion.