Rovnost, volnost, připravenost
Montessori pedagogika nese jméno slavné italské lékařky, pedagožky a bojovnice za ženská práva Marie Montessori (1870-1952). Tato výjimečná žena vystudovala – navzdory rodičům, kteří z ní chtěli mít učitelku – technickou střední školu. Poté mohla, jako první žena v Itálii, nejprve vstoupit na půdu fakulty medicíny a roku 1896 se stát první doktorkou.
Do práce nastoupila na psychiatrické klinice s mentálně postiženými dětmi. Seznámila se s díly lékařů Jean-Marca Itarda a Édouarda Séguina, kteří se zabývali učením skrze smysly. Využívala a propracovala jejich pomůcky a navázala na ně třeba i tím, že chtěla přistupovat ke každému dítěti individuálně a s respektem. První úspěch zaznamenala, když „její“ děti složily zkoušku ze čtení a psaní pro normální děti. V Ortofrenické škole založené v Římě se jako spoluředitelka věnovala dětem s hendikepy. Po narození syna Maria zjistila, že ji přece jen láká pedagogika. Začala ji na univerzitě přednášet a později založila první Dům dětí (Casa dei bambini), kde se utříbila její metoda, jež podnítila založení dalších domů dětí a montessoriovských škol po celém světě.
Připravit k radostnější budoucnosti
V Montessori pedagogice jde především o to, že děti nevychováváme, ale že se rozvíjejí samy – a to zejména díky prostředí, které je obklopuje. Hlavní úlohou rodiče je tudíž takové vhodné prostředí připravit. Ono připravené prostředí znamená, že ve školách a školkách jsou většinou police s pomůckami vysoké tak, aby děti na vše dosáhly; police též vypadají trochu prázdně, protože každá věc má právě tolik místa, aby byla vidět celá. Jednotlivé pomůcky jsou často umístěny na táccích, dítě je tedy vidí, může si je samo vzít a pak také samo vrátit. Nenajdeme zde žádné krabice plné hraček, ve kterých se děti nevyznají. Tedy řád a pořádek. Nepořádek dítě vyrušuje. Stoly, židle a jiný nábytek jsou uspořádány tak, aby umožňovaly pohyb ve třídě – děti se mohou dle potřeby pohybovat a pracovat. Připravené prostředí má učit zodpovědně zacházet s věcmi, ale i se svobodou, kterou dítěti umožňuje. Dítě si samo vybírá, co bude dělat. Učí se tak vědět, co chce. Jak píše samotná Montessori: „Dítě potřebuje prostor pro svou činnost a podnikavost, potřebuje dostat příležitost, aby mohlo překonávat obtíže a získat nové zkušenosti. Právě to mu přináší uspokojení a je pro něj pobídkou při hledání vlastní cesty.“
V domácnosti může připravenost prostředí znamenat třeba jen to, že dítě dosáhne na věšák s oblečením, má svůj botník, ví, kde je nádobí. Může se tak samo obléknout, poklidit si botky či prostřít stůl. Ulehčí to práci rodičům a povzbudí dítě, které se o sebe umí postarat. Však také Montessori školy rády připomínají řadu svých kreativních a sebevědomých absolventů. Možná jste už o této „Montessori mafii“ slyšeli: Lary Page a Sergey Brin (zakladatelé Googlu), Jimmy Wales (Wikipedie), Jeff Bezos (Amazon), Gabriel Garcia Márquez (Nobelova cena za literaturu) a mnozí další. Potáhnou lidstvo dopředu právě absolventi Montessori škol? Jejich zakladatelka věřila, že ano: „Děti jsou tvůrci dospělých. Jsou nadány netušenými schopnostmi, jejichž využití nás skutečně může dovést k radostnější budoucnosti.“
Kousat, házet a podobně
Když jsem se poprvé setkala s Montessori třídami v roli lektorky výukového programu, byly to pro mě jedny z nejtěžších hodin. Děti se rozbíhaly po sále, všechno je zajímalo a všechno chtěly vyzkoušet. Sedět klidně a poslouchat? Ani ne. Vlastně je zajímavé, že chceme mít zodpovědné soběstačné žáky, když už je ale máme, neumíme pak s nimi pracovat. Přerůstají nás, a to je dobře.
Připravené prostředí by mělo umožnit zaměřit pozornost na předmět. Když předmět odpovídá stupni vývoje dítěte, dítě se plně soustředí a tím se nejvíce rozvíjí. Dítě by tak nemělo dostat hračky nebo pomůcky, na které ještě není připravené. Nevyužije je totiž k tomu, k čemu slouží, a později ho už nebudou (tolik) zajímat.
V ideálním prostředí by se nemělo objevit nic, na co dítě nesmí sáhnout nebo použít. Slovy Hany Mokré z brněnského Montessori centra, neměli bychom dát malému dítěti do ruky mobil se slovy „nerozbij to“ – batole potřebuje zkoumat materiál (a tedy kousat, házet a podobně), a ne vědět, jak předmět funguje. Na to přijde řada později. Montessori pomůcky by měly být esteticky kvalitní a lákat k použití. Nejčastěji pocházejí ze dřeva, skla a jiných přírodních materiálů.
Montessori pedagogika též často pracuje s vyřezávanými, nebo alespoň vyraženými písmeny, takže si je dítě může nejprve osahat, pak si je zkusí napsat do písku a teprve potom na papír. „Největším potěšením dětí je aktivní činnost, poznávání, zkoumání,“ poznamenává Maria Montessori v knize Objevování dítěte.
Beze vzdoru a s vlastním prostorem
Vygůglit si pár obrázků či blogů s Montessori aktivitami stojí za to už jen kvůli spoustě získané inspirace. Všelijaké navlékání, třídění, šití, stříhání, vaření nebo složitější hry s písmeny, čísly a obrázky. Spoustu pomůcek si lze vyrobit doma a na spoustu běžných činností ani není potřeba nic vyrábět – děti mohou zalévat květiny, pomáhat s úklidem či v kuchyni (krájet, strouhat…). Baví je totiž opravdová práce s opravdovými nástroji přizpůsobená jejich velikosti, ne jejich plastové náhražky. Sama si z dětství pamatuji, že jsem nechtěla jen pomáhat, podávat věci mamince a krájet donekonečna cibuli, ale doopravdy vařit celá jídla.
Kromě gůglování jsem též zašla na přednášku do brněnského Montessori vzdělávacího rodinného centra. Probíral se dětský vzdor a hlavní myšlenka přednášející Hany Mokré spočívala v tom, že za splnění určitých podmínek (tedy zejména pokud má dítě připravené prostředí, dostatek podnětů a je chráněné od vyrušování) by vzdor neměl vůbec vzniknout. Dítě se nechce vztekat, nechce se s námi honit, ale chce pracovat. Sál přitom překypoval rodiči, kteří chtěli v prvé řadě vědět, co dělat, když už se dítě vzteká. Mě by to konec konců také zajímalo. Vždyť kdo má možnost domácnost připravit tak dokonale, aby nemusel nikdy říct „ne, na to nesahej“? Přece také někdy chceme vyjít s dítětem do ulic, na návštěvy či do přírody. Ta je sice velmi dobře připraveným prostředím (a ideálně by se děti neměly učit o přírodě, ale v přírodě), musíme ale zvládnout pro děti spíše nepřipravenou cestu. A co tedy činit se vztekajícím se dítětem? Začít se plně soustředit na nějakou činnost – dítě by to mělo zaujmout. Tím, že se začne opět na něco (na rodiče) soustředit, mělo by se přestat vztekat.
Též mě ale zaujalo tvrzení, že děti do tří let zkoumají svět na podvědomé, nerozumové úrovni, nedokážou si s ostatními hrát, hrají si jen vedle nich. A že proto nemá moc smysl po nich chtít, aby se rozdělily o hračku, pozdravily, děkovaly či prosily. Až budou připravené, nejspíš to samo přijde. A že je proto lepší, aby každé dítě mělo svůj prostor, kde ho nikde nebude rušit, když zrovna bude zaujatě pracovat s nějakou pomůckou.
Maria Montessori věděla, jak mocné je prostředí, ve kterém děti vyrůstají. Že je například velký rozdíl, když namísto dřevěných tácků a skleněného nádobí použijete plastové. A toto prostředí tvoří i rodiče, kteří často nedokážou přijmout, že dítě zrovna teď nechce pracovat s žádnou pomůckou nebo s ní pracuje jinak. Nebo pomůcku vyberou za dítě sami. Myslím, že děti jsou nejvíc rušeny svými rodiči, kteří se pak diví, že jejich dítě vzdoruje.
Nechme je…
Když děti tak zaujatě pracují s pomůckami, jak je to s přírodou? Montessori pedagogika klade důraz na praktické činnosti, mezi něž patří i práce na zahradě, péče o rostliny a zvířata.
Sama Maria Montessori chtěla v dětech vzbudit zájem o přírodu, aby v ní pobývaly, aby ji esteticky cítily, věděly o její úloze i hodnotě. Všímala si, že děti jsou od přírody jaksi chráněny. Píše: „Správně bychom si měli říci: Ponechme dětem volnost, povzbuzujme je, nechme je běhat venku, když prší, nechme je, ať i vyzují boty, když se chtějí brouzdat louží. Nechme je po ránu brouzdat bosýma nohama v trávě pokryté rosou, nechme je v klidu odpočívat, když je stín stromů zláká ke spánku. Nechme je křičet a smát se, když je slunce po ránu probudí, jako budí všechna živá stvoření, která svůj den dělí na bdění a spánek.“
Všechny „Montessori“ zlepšováky, které jsem doma pro svou dvouletou dceru zavedla, sklízejí úspěch. Do zrcadla, které jsem umístila nízko na umyvadlo, dcerka nejen kouká, ale často zkouší různé obličeje nebo se dívá, jak vypadá, když něco říká nebo řve. Další zrcadlo jsme dali měsíčnímu synkovi do postýlky. Často se na sebe spokojeně dívá, někdy u toho i usne. Postýlku s ohrádkou jsme zrušili, aby k nám dcera do postele mohla přelézt sama. A vida, důvodů pro noční pláč značně ubylo.
Dominika Grohmann, Sedmá generace