Rodina s malými dětmi

Co dítě potřebuje

1. Dítě potřebuje čas

Nepředstavitelné množství času. Tolik, že ani maminka s tatínkem někdy nestačí své dítě uspokojit. Jak by pak maminka mohla jít rychle zpět do zaměstnání, když ji její nejmilejší tak moc potřebuje?

2. Dítě potřebuje podněty

I kdybychom dítě nechali v hygienicky ideálním prostředí při uspokojování všech možných fyzických potřeb (jídlo, pití, čistota, spánek atp.), něco by mu přece jen chybělo. Dítě se potřebuje na něco dívat, něco slyšet, něčeho se dotýkat, stále se s něčím seznamovat, a tak poznávat bohatost světa, do něhož roste.

3. Dítě potřebuje blízkého člověka

Potřebuje někoho, s kým by mohlo být v osobním styku. Někoho, koho nejen zná, ale na něhož se může také spolehnout. Někoho, komu může na 100 % důvěřovat, k němuž se může uchýlit ve chvílích úzkosti a nejistoty. Někoho, kdo by mu byl „mostem přes rozbouřené řeky".

4. Dítě potřebuje partnera k rozhovorům

Zjistilo se, že tříletý chlapeček řekne za den průměrně 20 000 slov, holčička přes 30 000. A kdo jim při tom naslouchá? Kdo jim odpovídá? Přitom nejde o maličkost. Vždyť víme, jak důležitý je pro duševní a duchovní růst dítěte rozhovor!

5. Dítě potřebuje sociální vzor

Potřebuje vidět, jak se chová dospělý člověk. Jak má jednou, až bude velkým či velkou, žít. Potřebuje zažít, co to znamená být maminkou či tatínkem. A nade vše: potřebuje nejen vidět, ale i zažít, co to znamená, že se tatínek s maminkou mají rádi, že jsou přáteli, ba dokonce těmi nejdůvěrnějšími přáteli. Že se umí dohodnout, že se umí navzájem přijímat, spolupracovat spolu a že se mají rádi. Nedostane-li se dítěti těchto vzorů, něco podstatného mu v dalším životě bude chybět.

6. Dítě má nejen tělesné potřeby, ale i své citové potřeby

Potřebuje zažít, že ho někdo má rád, že je pro někoho „drahým a milým stvořením". Potřebuje prožívat, co to je, když „zadarmo" něco dostává, aby mohlo jednou, až dospěje, samo dávat a neptat se „co za to".

Dítě však má ještě další potřeby -- tzv. duchovní potřeby. Potřebuje se v životě orientovat. Potřebuje zažít setkání nejen se svobodou, ale i s odpovědností. Potřebuje vidět, že rodiče se cítí odpovědni ve svém životě. Pro křesťany to znamená dát dětem možnost vidět, že tatínek a maminka se snaží žít odpovědně nejen před společností, ale i před tím, který je jejich Pánem a jehož dobrovolně poslouchají.

Zásady výchovy

Je velkým darem, když se nám dítě narodí a vyvíjí se tak, že z něho nejen rodiče, ale i pan doktor či paní doktorka mají radost. Před rodiči však stojí další úkol: nejen dítě živit a šatit, ale také ho vychovávat. A jak?

Jeden z našich nejlepších dětských psychologů, prof. Dr. Zdeněk Matějček, jednou napsal, že „rodiče vychovávají své děti především tím, jak vychovávají sami sebe před dětmi".

Dal tím nejvýraznější odpověď na naši otázku: jak vychovávat děti. Děti totiž do určité míry za své přijímají to, co kolem sebe vidí a slyší. Když mají před sebou dobře vychované rodiče, mají co napodobovat. Ve výchově patří osobní kontakt dítěte s rodičem k tomu nejdůležitějšímu. Možnost s maminkou a tatínkem hovořit, hrát si s nimi, diskutovat s nimi a prostě i jen být s nimi v jejich bezprostřední blízkosti -- to je to, co dítě potřebuje. Učeně se tomu říká „učení napodobováním (imitací)".

Často slýcháme o tom, jakou roli hrají ve výchově odměny a tresty. Existují dokonce i výchovné systémy, které s těmito nástroji pracují jako s hlavními výchovnými metodami. Kde se jich využívá? V žalářích a v káznicích! Do určité míry se jich využívá i v nerodinných výchovných zařízeních, v ústavech společenské péče o děti. Doma se dětem sice dává najevo, co se rodičům líbí a co se jim nelíbí, ale dává se jim především zažít společenství radosti. A to je podstatné.

Děti potřebují rodiče. Potřebují je k tomu, aby se s nimi dokázaly ztotožnit (identifikovat), a tím získat svou identifikaci -- totožnost, povědomí o tom, „kým jsem". Pravdou však je, že i rodiče potřebují děti. I oni tím, že vychovávají své děti, získávají svou totožnost. Muž je někým nezanedbatelným -- otcem. Žena je též „někým" -- je matkou. A podle toho, jaké jsou jejich děti, jsou i rodiče „někým".

Děti však potřebují žít nejen v přítomnosti. Potřebují mít dobré vzpomínky na to, „jaké to bylo, když jsem byl malý nebo malá". A nejen to. Děti potřebují i nastíněnou cestu životem, který je před nimi. Potřebují perspektivu -- vidět dál než jen na konec dnešního dne.

Proto je úkolem výchovy pomáhat dětem „vidět dopředu". Nejen k tomu, kým budu, viděno z hlediska zaměstnání, ale i „kým budu jako dospělý člověk" ve smyslu „jakým člověkem budu". Proto v tomto slova smyslu křesťané vedou své děti (v křesťanské terminologii) „do království Božího", tj. nežít tak, jako bych já byl středem světa (egocentricky -- soběstředně), ale s vědomím, že zde existuje určitý řád, který dává naději na pěkný a radostný život a který je dobré nejen znát, ale i zachovávat.

Jak naslouchat dětem

1. Udělejte si čas a naslouchejte vlastním dětem. Předem si určete, kdy budete dnes mít čas pro děti a pro rozhovor s nimi -- a tento plán se snažte dodržet.
2. Naslouchejte dětem vždy -- a nejen když jsou šťastné a spokojené, ale také když zlobí. Je možné, že zlobí, a tím žadoní o to, abyste jim naslouchali a vyslechli je. Je možné, že vám něco chtějí říct a vy je neposloucháte, nemáte na ně čas.
3. Povzbuzujte své děti, aby vám vyprávěly nejen o svých radostech, ale i o svých starostech, ba i o těch nejhorších a nejnepříjemnějších věcech -- o své zlobě, závisti a vzteku. Je lepší, když se tyto pocity ventilují (uvolní) v rozhovoru s vámi, než kdyby se ventilovaly jindy a jinde, případně aby v dětech zůstaly a působily v nich vnitřní napětí.
4. Vždy si dobře zapamatujte, co vám dítě řeklo, a nezapomeňte na to. Jednejte jako lékař, který vyslechne pacienta, a pak toho, co se dozvěděl, využije při stanovení diagnózy a při léčení.
5. Mimořádně pozorně se snažte naslouchat svému dítěti, když se zlobí, je vzteklé a přestává se ovládat. Obvykle má takové dítě něco na srdci, něco důležitého, co potřebuje někomu říct. Třeba prožívá něco pro ně nesmírně těžkého a neví si s tím rady.
6. Snažte se být co nejlépe informováni o postojích a názorech svých dětí. Chcete-li vědět, co se s vašimi dětmi děje, pak to musíte znát. Děti mají kolikrát falešné představy, jsou nesprávně informovány nebo jim chybí určité poznatky, aby mohly mít správnější názory a představy.
7. Máte-li více dětí, pak si dávejte pozor, abyste každému z nich věnovali poměrně stejnou míru pozornosti, příklonu a lásky. Děti jsou na to mimořádně citlivé.
8. Respektujte právo svého dítěte na soukromí. Každý z nás je potřebuje. Potřebujeme nejen být mezi lidmi, ale také být někdy sami -- sami se sebou. V těchto chvílích „dozráváme". Tak dozrává i vaše dítě. Potřebuje někdy být samo se sebou. Přijde-li však vaše dítě za vámi a řekne-li: „Mami, prosím tě..." nebo „Tati, prosím tě...", pak vše musí jít stranou (i naše rodičovské soukromí) a je třeba dítěti naslouchat.
9. Naslouchejte svému dítěti vždy, i když hovoří o zdánlivě nepodstatných věcech. Třeba jen potřebuje zažít to, že má někoho, s kým může mluvit, a tím prožívat radost ze společenství.
10. Hovořte s dětmi ryze a opravdově. Nikdy jim neříkejte polopravdy a nikdy nelžete. Může se stát, že vám dítě dá otázku, na kterou neznáte odpověď. Nebojte se mu to říct. Nikdo nezná vše. I vaše dítě bude jednou v takové situaci -- a to, že to vidělo u vás, mu bude pomocí.

Příklad ze života

Olga a Václav se vzali. Těšili se, že budou mít rodinu. Několikrát se o to pokoušeli, avšak nepodařilo se jim to. Olga chodila k lékaři, nic se ale nezměnilo. Lékař si zavolal i Václava, všechno však zůstalo při starém. Nakonec jim lékař poradil, aby adoptovali „cizí" dítě, když chtějí mít rodinu. Chvíli to trvalo, než se rozhodli. Nakonec je přece jen jednou předvolali, aby si přišli pro chlapečka. Byly mu dva roky a jmenoval se Pavel.

Radost rodičů byla veliká. Pavlíkovi se věnovali, jak jen mohli. Byli šťastni. A jejich štěstí se ještě zvětšilo, když Olga po čase zjistila, že je v jiném stavu. Když bylo Pavlíkovi pět let, narodila se jim dceruška Věruška. Radost rodičů zářila jako slunce v poledne. Netrvala však dlouho. Když byly Věrušce tři roky, zemřela. Nic se nedalo dělat. Olga s Václavem byli nešťastní až „na doraz". S nikým nemluvili. Pořád jen plakali a plakali.

Malý Pavlík však chtěl žít. Byl plný života a potřeboval rodiče. Burcoval je k životu. Snažil se je potěšit a povzbudit. Rodičům tak nezbývalo, než se mu alespoň trochu věnovat. Díky Pavlíkovi se pomalu vraceli do života. Trvalo to dlouho. Zase je bylo možno vidět všechny tři společně na procházce i na zahrádce. Zase se u nich začal ozývat smích.

Pavlík rostl. Byl z něho „kluk jako buk". Rád hrával s kluky fotbal a skotačil. Najednou ho však začali chlapci při svých hrách postrádat. Proč? Měl novou funkci. Vozil sestřičku Helenku.

Více o možnostech studia korespondenčních kurzů na adrese www.skk.cz.