Rodina s dospívajícími dětmi

PUBERTA

Jde o proces, který se obrazně přirovnává ke změně, k níž dochází tam, kde se z housenky vylíhne motýl. U dětí se tato změna projeví v prvé řadě v tzv. sekundárních pohlavních příznacích. U děvčat se objevuje menstruace, u chlapců se jedná o růst chlupů -- v prvé řadě v podpažních jamkách. Doba puberty obvykle trvá u děvčat od 11 do 12 let, u chlapců od 12 do 13 let. Rozdíly ve věku, kdy začíná a končí puberta u jednotlivých dětí, jsou však značné.

Co znamená puberta, to výstižně vyjadřuje název knihy Marie Arltové: „Puberta je, když začnou s rodiči potíže".

ADOLESCENCE

I zde jde o označení určitého vývojového období. Navazuje na pubertu -- pohlavní dospívání. Jde v něm však o víc. Obrazně řečeno: „Z dítěte se stává dospělý člověk." Zralý člověk. Základ tohoto termínu je opět latinský. V latině „dolescere" znamená dospívat. A dospělost se vyjadřuje slovem „maturitas". V oblasti psychologie to však znamená více než zkouška zralosti -- maturita, s níž se setkáváme při ukončení studia na středních školách. Je to přechodné údobí zrání osobnosti, socializace dítěte v dospělého člena společnosti, odpovědného občana toho či onoho státu atp. Přibližná věková hranice údobí adolescence se u chlapců uvádí 14-22 let, u děvčat 13-21 let.

Zrání osobnosti dítěte

Co se děje v době dospívání? Z dítěte, které bylo do určité míry „organickou součástí svých rodičů", se má stát samostatný člověk. Dospělý člověk. Člověk, který jde vlastní cestou životem a je za svůj život cele odpovědný. A nejen to. Je také schopen tento život ve vlastní rodině nést dále. To, oč jde, vyjadřuje výstižně název výtečné knihy o dospívání dětí Dr. Rosse Campbella: „Hledám svou cestu". A právě to je častokrát zdrojem nedorozumění.

Rodiče v době dětství seznamovali své děti s pojetím života, k němuž sami došli. V době dospívání dospívající toto pojetí podrobuje kritice a hledá „vlastní", lepší, často odlišné od pojetí rodičů. A rodičům se to nemusí líbit. A tak se často dospívající spojují do skupin sobě rovných, stejně postižených a obdobně bojujících o vlastní identitu. Pak je názor „skupiny", party, komunity nebo třídy pro ně směrodatnější než názor rodičů. A ty to častokrát bolí. Kolikrát zapomínají, že si svou vlastní identitu, tedy to, kým chtěli být, též do určité míry proti rodičům „vytrucovali" v době svého mládí.

Dospívající jsou charakterizováni mnoha věcmi. Z hlediska vzrůstu se někdy o nich starší vyjadřují, že jsou jako „telátka" -- samá ruka, samá noha. Prudce vyrostou do výšky. Častokrát jsou najednou vyšší než rodiče. A přitom mají velice křehké sebevědomí a jejich sebedůvěra je mizivá.

Přitom si však dospívající „hrají" na dospělé a dělají, jako by všemu již rozuměli lépe. A je pravdou, že mnoha technickým věcem rozumějí lépe. Jejich vzdělání, tedy to, co znají, je často v určité oblasti vyšší než vzdělání rodičů. Co jim však chybí -- a co mají rodiče navíc -- , to je životní moudrost. Ale jak jim právě toto tak cenné „zboží" předat?

Co dospívající potřebují

Potřebují cítit, že navzdory všemu, co dělají a jak „nemožně" se projevují, je někdo má rád. Na každém kroku potřebují poznávat, že jsou milováni, že se o ně někdo postará, že je přijímá a má o ně opravdový zájem. Potřebují „domov plný bezpodmínečné a často i nezasloužené lásky" -- i když z něho jako z hnízda pomalu odlétají a jsou v něm stále méně. Potřebují pocit jistoty.

Dospívající potřebují „šťastný domov". Potřebují zažívat harmonii rodičovského vzoru soužití. Potřebují více než kdykoli jindy vidět u svých rodičů, co to je kvalita manželského vztahu. Potřebují „teplo domova" -- i když se mu pomalu vzdalují. Potřebují si odnést do života jistotu, že na světě je pro ně „domov".

Dospívající potřebují bezpodmínečnou lásku. Rozumí se jí milování dětí rodiči nejen tehdy, když jsou poslušné a hodné, ale i tehdy, když dělají pravý opak toho, co bychom si přáli. Je možno si představit, že dospívající se celým svým „způsobem" vyzývavě svých rodičů ptá: „Máte mne opravdu rádi?" Obrazně řečeno: citová nádrž (jako benzinová nádrž auta) dospívajících je někdy vyprázdněna do poslední kapky a oni potřebují někde „natankovat". K tomu potřebují rodiče a domov.

To, co dospívající potřebují, je možno vyjádřit i negativně:

• Mají pocit, že nikomu na nich nezáleží.
• Mají pocit, že jsou bezmocní, méněcenní a na tomto světě zbyteční.
• Mají pocit, že nikde nejsou plně přijati (do rodiny, do party, komunity atp.).
• Mají pocit, že si jich nikdo dost neváží, nemá o ně opravdový zájem a že je nikdo nemá „z celého srdce rád".

Co mohou rodiče dospívajících dělat

• Poskytovat jim šťastný domov, bezpečný a pro ně otevřený přístav.
• Hovořit s nimi, kdykoli se k tomu dospívající odhodlají a obrátí se na rodiče se svou otázkou.
• Snažit se jim naslouchat, chápat je a porozumět jim, i když se vám bude zdát divné jak to, co říkají, tak způsob, jak to říkají.
• Sdílet s nimi jejich pocity a city. Ty jsou v době dospívání mimořádně zjitřeny. Co prožívají při zamilování a při zklamání první lásky? Co cítí, když se jim něco nedaří? A jak potřebují někoho, komu by se pochlubili s tím, co se jim podařilo udělat či čeho se jim podařilo dosáhnout!
• Pomoci jim dostat se z jejich „ulity", do níž se stahují ve své nemluvnosti a osamělosti. Trpělivě při nich sedět, bdít a čekat, až přijde vhodná chvíle k rozhovoru.
• Být dospívajícím útočištěm v bouřích života. Přístavem ochotným vždy je přijmout a ochránit -- i když jsme si vědomi toho, že udělali v životě chybu a „zasloužili by".

A co potřebují dospívající ze všeho nejvíce?

Aby jim rodiče nejen slovy, ale především svým životem ukázali „cestu života" -- směřování k nadějnému cíli. Tím by však nemělo být „mít se za každou cenu dobře, případně lépe, než jsme se měli my", ale dělat to, co je z vyššího hlediska dobré. A tímto vyšším hlediskem je pro křesťany to, co nám svým životem i slovy ukazuje Ježíš Kristus.

Křesťané zde hovoří o obrácení -- obrácení se od sebe k tomu, koho on nazývá naším „Otcem". K tomu by mělo směřovat jejich úsilí v době dospívání jejich dětí především. Často např. tím, že své dospívající zavedou do prostředí, kde se o tomto zaměření života mohou dozvědět více.

PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA

Marta a Karel mají dvě děti. Říkáme „děti", a ony jsou přitom už větší než rodiče. Anežka i Lukáš mají již před maturitou. Vytáhli se. Vypadají jako dospělí, i když léta na to ještě nemají. Lukáš chodí na průmyslovku. Nechodí -- jezdí. Pokud to jde, vrací se jednou za týden na chvíli domů, ale jinak bydlí v internátu v místě školy. Anežka je také již z domu pryč. Chodí na konzervatoř. Hraje na klavír a rovněž ona studuje mimo město, kde žijí její rodiče. Říká se, že rodiče mají s dospívajícími dětmi starosti, a Marta a Karel tomu rozumí. Mají také se svými dětmi trápení. Jaké?

Děti na studiích něco stojí. To však nejsou v tomto případě hlavní potíže. Spíše naopak. Karel je podnikatel a vydělá -- jak on sám říká -- „více, než potřebují". Marta je také zaměstnaná. Je účetní. Je pravda, že má někdy práce nad hlavu, ale -- jak ona říká -- „není to zadarmo". Jejich starosti s dětmi jsou jiného druhu.

Ve městě, kam chodí Lukáš na průmyslovku, je mnoho možností, jak trávit volný čas. Lukáš sportuje. Holduje sportu tak, že prakticky nemá ani chvíli volnou. Kolikrát ani nemůže přijet na víkend domů, protože mají buď zápas, nebo soustředění před zápasem. A pokud přece jen zůstane nějaký večer volný, jdou si s kamarády někam sednout. Rodičům to nejdříve vadilo, později si na to zvykli. Čas od času se některému z nich podařilo alespoň na chvíli s Lukášem víc promluvit, ale většinou to skončilo jen u předání nejnutnějších informací a finančních prostředků. Sami jsou totiž tak pracovně zaneprázdnění, že ve skutečnosti ani na delší rozhovor nemají čas.

Anežka má jiné zájmy. Nikam nechodí, protože ji hra na klavír baví a snaží se cvičit a cvičit. Kdo to nezkusil, neuvěří, jak moc se musí cvičit, aby to bylo to, co to má být. Nemá ani čas chodit do společenství křesťanské mládeže, kam kdysi chodila -- tak moc cvičí. Také u ní rodiče postupně vzali na „vědomí", že si život utváří samostatně, a protože ani na ni nemají moc času, spokojili se s tím, že jejich dcera ve škole dobře prospívá.

A problémy? Ty se ukázaly u obou dětí téměř ve stejnou dobu. Lukáš přišel domů s prohlášením: „Budu se ženit." Na otázku, co tak náhle, odpověděl v kostce: „Musím, Květa je v jiném stavu." „A kdo je to ta Květa?" „Vy ji neznáte. Ani já ji ještě moc neznám. Byla jednou s námi na zájezdu a tam jsme se poznali." Rodičům to nedalo spát. Ale ještě to nedoznělo, a přišla Anežka s podobnou zvěstí. I ona se musí vdávat. A kdo je ten šťastný? Jeden muzikant, s nímž měla vystupovat na koncertě. Rozdíl je v tom, že Lukáš to nese „jako muž", kdežto Anežka pláče. Proč? Otec dítěte, kterého nosí „pod srdcem", si ji nechce vzít.

Více o možnostech studia korespondenčních kurzů na adrese www.skk.cz.