Prostě bez obalu | Prameny zdraví

Prostě bez obalu

Zatímco se uprostřed Tichého oceánu bezútěšně točí plovoucí plastová kaše složená z milionů částeček plastiku, které někdy byly něčí kelímek od jogurtu, dóza od šamponu či obal od bonbonu, v Praze se učí, jak říkat ono kouzelné: Hrnečku dost!

Prostě bez obalu

Rubrika: Ekologie | Typ článku: Články

Když si do googlu zadáte heslo: Great Pacific Ocean Garbage Patch, pravděpodobně se nestačíte divit, co všechno se dozvíte.

Pod heslem, odkazujícím k velkému plovoucímu ostrovu odpadu, jenž by se měl nacházet někde v Tichém oceánu mezi Japonskem a USA, se skrývá opravdový zával tematických článků, fotografií rozpáraných ptačích břich naplněných třeba čtyřiceti různými kousky červených zátek od nápojových lahví i melancholicko-dramatická videa, kde se obrazy muže proplouvajícího na kánoi plastikem nasycenou mořskou hladinou střídají s fotografií medúzy, jež si našla kamarádku ve formě mikrotenového pytlíku. Vše doplněno záběry na lidi s igelitkami, burcující hollywoodskou hudbou a kurzívou psaným textem, co všechno je špatně.

Druhá polovina souvisejících článků a videí se pak nese spíše v naučném duchu. Třeba, když se skupina investigativců z časopisu Vice vydá na člunu do Pacifiku onen bájný ostrov plastů hledat, aby ho spíše nenašla. A do této sekce patří i vícero videí typu TEDx, informativně popisujících problém.

V jednom takovém jsem se dozvěděl, že když v roce 2012 američtí vědci prozkoumali žaludek jedné vyplavené velryby, našli v něm třicet metrů dlouhou celtovou plachtu, čtyři a půl metru dlouhou hadici, devět metrů dlouhé lano a dva květináče. Že je dnes ve světových oceánech na sto tisíc milionů tun plastů a že plovoucí plastový ostrov ve skutečnosti neexistuje.

Namísto něj se ve světových oceánech nalézá asi 5,25 trilionu částeček plastů, které byly kdysi většími objekty, ale působením slunce se rozpadly takřka v prach. Jejich nebezpečí přitom spočívá především v tom, že se na ně vážou další mořské nečistoty, olej i toxické a zdraví nebezpečné látky, které se skrze potravní řetězec dostávají do těl živočichů, ryb a následně i člověka. A že mořské proudy především tyto (a větší) kousky shlukují do oblastí s vysokou koncentrací plastiku v moři, nikoliv však do ostrovů.

Recyklace nestačí

Přesto je s podivem, co všechno plast dokáže a kolik ho všude na plážích omývaných světovými oceány je, když přitom v oceánech končí jen zhruba desetina umělohmotného odpadu. Se zbylými 90 %, ale i s papírem, železem či sklem si musíme poradit na pevnině. Recyklace, ač kýžená, přitom není samospásná. Například běžný papír se recykluje poměrně snadno a snese recyklační proces asi pět- až sedmkrát. Karton je na tom ještě lépe: dá se recyklovat mnohonásobně, a když už jsou jeho vlákna moc krátká, dá se z něj udělat ještě třeba krabice na kukuřičné vločky. Nejdéle se dá recyklovat sklo a kovy včetně hliníku, to však vyžaduje poměrně velké energetické vstupy — ostatně jako v případě každé recyklace.

Rozhodně nejhůře je na tom ale plast. Hodně z jeho typů se dá na tu samou úroveň recyklovat jen jednou a následně už jen na věci hůře recyklovatelné — koberce či bundy z umělého vlákna. Na tomto poli se ostatně prosadila jedna ze sociálně zodpovědných firem, americká Patagonia.

Z plastového odpadu se pak dají vytvářet ještě další věci: na YouTube kupříkladu visí video s mužem, který si z PET lahví a palet vytvořil malý plovoucí ostrov s domem, zahradou a dokonce lesíkem. Ambiciózní mladí Češi si zase z PET lahví postavili loď a dopluli s ní z Nymburka až do německého Hamburku… Tyto zábavné případy však samozřejmě udržitelé systémové řešení nepřinášejí.

Obchod Bez obalu

Proč vlastně musíme mít obaly? V živé paměti mám ještě bandasku, se kterou má babi chodila pro mléko. Na trzích v Indii či Africe stále převládá vážený prodej v trsech a kusech a s obilím v jutových pytlích. Ačkoliv i do těchto končin již zasáhla obalová mánie, zdá se, že pestrobarevný vesmír barev, které nabízí moderní obalový marketing, je vynálezem bohatého Severo-Západu. Že by snad globálním Seveřanům chyběl barevný trans exotiky?

Jak se dozvíme ve Velké encyklopedii obalů, první komerčně prodávané papírové sáčky se začaly vyrábět v anglickém Bristolu roku 1844. Od 19. století se na obaly používala též guma, obalový polystyren nebo třeba polyethylenová folie přišly až v půli minulého století. PET lahve se pak zrodily v sedmdesátých letech.

Sílící „obalizaci“ v posledních letech začínají čelit různé alternativy, které chtějí postupně, ale radikálně měnit trend vršení a vyhazování obalového „zboží“. Nejznámější a mediálně již „profláknutou“ domácí bez-obalovou iniciativou je „Bezobalový obchod kvalitními potravinami“ neboli Bez obalu.

Krámek ukrytý v jednom dvoře v Bělehradské ulici v Praze 2 založila skupina přátel, kteří nejprve bezobalový „obchod“ provozovali jen mezi sebou. Cílem jejich podnikání je dle jejich webu „umožnit Čechům nákup kvalitních a zdravých potravin na váhu do znovu použitelných obalů“, nejlépe do obalů přinesených zákazníky.

V menším obchodě fungujícím na principu klasického pultového prodeje najdeme především luštěniny, obiloviny a sušené plody. Hned za dveřmi nás vítá velká tabule s křídou napsanými pokyny, jak v obchodě postupovat. Stěžejní je přitom tento: „Přistupte k prodavači a řekněte, co si přejete.“

Pokud tak učiníte, prodavač/ka se pravděpodobně otočí směrem k lehkým dřevěným a snadno přestavitelným policím, jejichž fošny byly vybrány z bývalých špajzů ve veřejné sbírce, a sejme jednu z mnoha velkých sklenic.

V nich přebývají četné druhy obilí včetně bulguru a jáhel, českých i cizokrajných ořechů, čoček různých barev a typů, sušeného ovoce: brusinek, švestek, manga či ananasu a dalších poživatin. Většina zdejšího sortimentu je přitom v bio-kvalitě a jak říká provozovatel obchodu Ondřej Tesař, právě absence klasických obalů snižuje cenu sortimentu v průměru o 10-20 % oproti běžným zdravým výživám. Ve srovnání s konvenčními potravinami ze samoobsluh ale bude zdejší sortiment spíše dražší.

Pytlíky a dózy s sebou

Iniciativě Bezobalu, potažmo provozovatelům obchodu obaly vadí z více důvodů. Jednak prý jednorázové obaly spolu s jídlem, které v nich necháváme, tvoří víc než 40 % komunálního odpadu v EU. Za druhé mohou být zdrojem nebezpečných toxinů, například kvůli použití ftalátů či bisfenolu A. Třetím důvodem je samotná cena: zákazník u běžných produktů z větší části neplatí jen cenu potraviny, ale i cenu marketingu, propagace značky a samotného obalu. Celý odpadový systém, včetně recyklace, pak vytahuje z kapes daňových poplatníků miliardy ročně. V obchodě Bez obalu přitom marketing produktů různých dodavatelů řeší tak, že je zastřeší vlastní značkou Bez obalu.

Do obchodu tedy nejlépe zavítejte s vlastním přepravním obalem. Lidé si sem nosí třeba pytlíky od mouky, sklenice, plastové dózy, keramiku nebo vlastnoručně ušité látkové sáčky.

Samotný obchod sice obaly nabízí, ale za citelnější příplatek — to proto, aby si zákazníci na tento „luxus“ nezvykli. Papírový sáček stojí tři až deset korun a ty plátěné — znovupoužitelné, vyjdou na nějakých 30—60 korun.

Bezobalově důkladný se snaží být i krám sám. Jednak se snaží odebírat zboží v co největších baleních, a zároveň se snaží přimět dodavatele, aby zboží poskytovali i ve vratných nádobách. Například vlašské ořechy jsou dodávány ve vymyvatelných a znovu použitelných obalech.

Jakub Jirků, Tereza Konrádová, Sedmá generace

Počet přečtení: 1 044 Datum: 22. 6. 2017