Potřebuji být důležitý | Prameny zdraví

Potřebuji být důležitý

Děti ve svých mnohdy nevědomých strategiích hledají způsob, jak náležet. Jak někam patřit. Jak si zajistit místo ve skupině nebo u druhých lidí.

Potřebuji být důležitý

Rubrika: Děti a rodiče | Typ článku: Články

Potřebuji mít naplněnou potřebu vlastní důležitosti. Být důležitý. Mít hodnotu. Mít jistotu, že pro konkrétního člověka něco znamenám. Zejména pro mámu a pro tátu. Pro sourozence, babičku a dědečka. Později pro spolužáky. Pro kamarády. Pro partnera, přítele či přítelkyni. Chceme a potřebujeme zažívat pocit náležení. Přece jenorn jsme lidé a jinak to neumíme.

Ve své poradenské praxi se setkávám s lidmi. Dospělými i dětmi. Lidmi, kteří prožili hlubokou životní ztrátu. Zpravidla nejde o ztrátu majetku. To je nepříjemné, ale dá se to přežít. To, co bolí daleko víc, je ztráta místa v životě jiného člověka. Ženy, muži i děti, kteří se pro důležité lidi svého života stali bezcennými. Byli zbaveni důležitosti, byli oloupeni o vlastní hodnotu. Ten nejdůležitější člověk na světě si vybral místo nich něco nebo někoho jiného. Upřednostnil druhé lidi, protože potřebují pomoc a nelze je odmítnout (že by byli důležitější?). Nebo třeba rodiče, milenec, milenka nebo kamarádi mají v jeho životě více místa než ti, kteří k němu patří. Jindy vůbec nemusí jít o lidi. Mnohdy žárlíme na práci, na zaměstnání, na koníčky. Dokonce stejné pocity ztráty důležitosti zažíváme, když nás někdo vymění za alkohol, hrací automaty, drogy. Když děti z nějakého důvodu přijdou o své výsostné postavení u svých vlastních rodičů, jednoho nebo obou.

Jsme vybaveni touhou po hodnotě. Po důležitosti. Potřebujeme náležet. Potřebujeme mít potvrzovanou důležitost prostřednictvím věnovaného času a soustředěné pozornosti. Potřebujeme, aby s námi ten druhý v životě počítal, a navíc, aby byl rád, že jsme to právě my, kdo k němu patří.

Často, možná až příliš často, se setkávám s dětmi, které nenašly nebo ztratily své místo ve skupině. Zpravidla se jedná o kolektiv třídy, kde děti tráví podstatnou část svého života. Se stejnými lidmi. Každý den. Potřebují a chtějí, aby byly potvrzeny. Aby se s nimi počítalo. Nejlépe v dobrém. Aby věděly, že mají svou hodnotu a okolí jim to dávalo najevo.

Občas na veřejnost prosáknou zprávy, že některé děti ztrátu místa mezi svými spolužáky nevydrží. Raději skončí život, než aby zažívaly trvalé znehodnocování. Neumí žít bez hodnoty. Nechtějí být mimo. Nezvládají útoky na vlastní (ne)důležitost. Neunesou permanentní odmítání a vyčleňování. To není legrace, i když se mnozí aktéři u toho baví. Když mi některé dítě řekne, že už si zvyklo, že ho neberou, je to pro mne špatná zpráva. Signál zapouzdřeného zranění. Smíření se s vlastní nehodnotou. Přepnutí do režimu přežití.

Jak můžeme potvrzovat hodnotu dítěte?

Rodiče poskytují dítěti vším, co dělají, jak přemýšlí, jak mluví, obraz o jeho hodnotě. Dokonce i to, jaké je jejich partnerství, je pro dítě signálem, zda je pro rodiče hodnotou, nebo spíše ne.

Z mého pohledu si jako lidé dnešní doby dlužíme vzájemné potvrzování hodnoty. Prostě jenom proto, že jsme lidé. Nezávisle na úspěchu, na moci. Ať chceme nebo ne, do mezilidských vztahů se dostalo měřítko užitečnosti. Jak moc je pro mne ten druhý důležitý, měříme podle toho, jaký z něho máme užitek. Nemusí to být zrovna finanční profit, ale stín jeho slávy či úspěšnosti také není k zahození. A co teprve jeho kontakty a image! Obávám se, že děti až příliš věrně kopírují nastavený životní styl ve světě dospělých.

Vycházet s druhými dobře, těšit se z jejich blízkosti, umět jim naslouchat a nechat se jimi obohatit, je cesta, kterou našim dětem potřebujeme znovu ukázat. A ony potřebují vidět, že to funguje. Že lidé mají hodnotu, už tím, že jsou. Děti skrze nás potřebují poznat a zažít, že úcta je princip, a ne zásluha.

Jaké chování prozradí ztrátu důležitosti?

Potřeby jsou silnější než chtění. Nenaplněná potřeba důležitosti zpravidla vyprovokuje k masivní činnosti. Směřuje k ochraně vlastní osobnosti. Mocným nástrojem, který odráží ztrátu, pocit zmařené hodnoty, je msta. Zranění, které tuto ztrátu doprovází, bolí. A tato bolest má ničivou sílu. Bud' se ventiluje směrem ven, vůči druhým lidem, věcem, pravidlům a řádu. Dítě (ale i dospělý) ničí věci nebo ubližuje druhým fyzicky nebo psychicky – uráží, ponižuje. Jeho chování vzbuzuje odpor, strach. Msta ovšem může směřovat i dovnitř, k samotnému aktérovi. Ubližuje sobě – trestá sebe ať fyzicky nebo psychicky ve formě deprese, sebevražedných myšlenek, žárlivosti, sebepoškozování, závislosti.

Kolikrát si kladu otázku, jestli současná situace ve školství není zoufalým voláním dětí, které něco nebo někoho důležitého v životě ztratily. Zvýšená agresivita a zákeřnost odpovídá projevům msty. Ztráta zájmu o školu, prvenství českých dětí v experimentování a užívání alkoholu a návykových látek může být zase signálem msty na sobě samých. Možná i sexuální nevázanost až promiskuita prozrazuje něco víc o hledání důležitosti, o potřebě někomu náležet, alespoň na chvíli vědět o své hodnotě.

Jak zacházet s těmi, kteří volí mstu jako náhradní cíl?

Když vím proč, najdu snáze jakékoliv jak. Průvodní citát, který má ve výchově své opodstatněné místo. Lidé, kteří se mstí, jsou skutečně v kontaktu s druhými hodně nepříjemní. Zpravidla vždy je potřeba jejich ubližující chování zastavit. Nějakou sankcí, represí, trestem. To se rozhodně děje, ale s jakou účinností? Jak to, že pokračují a otravují nebo ubližují dál a možná ještě krutěji? Kde najít odvahu, ale i sílu, když k takovému člověku nezřídka cítíme odpor, strach, někdy i sebelítost a býváme zaplaveni myšlenkou: za co mě trestá? Proč se s ním nedá vyjít? Kdy už to skončí?

Lidé se ztrátou a s různými projevy msty patří k mým nejčastějším klientům. Někdy z nich jde strach. Jejich důležitost je podmíněna navozováním strachu. Když mě nemiluješ z lásky, budeš mě muset brát ze strachu. Dosáhnou svého. Jsou důležití. Musíme je brát vážně. Ale něco je jinak. Není prostor pro přijetí. Chybí jim zkušenost náklonnosti. Ale jak to udělat, aby byl důvod?

V mé praxi mne hodně ovlivnily příběhy dětí, které spadají právě do této kategorie. Nedá se s nimi vyjít po dobrém. Kudy chodí, tudy ubližují. Dětem i dospělým. Blízkým snad ještě víc než cizím. Dosavadní sankce jenom potvrdily jejich vnitřní přesvědčení. Nikdo mne nemá rád. Nikomu na mně nezáleží. Pro nikoho nejsem důležity. To je jedno co dělám, stejně jsou proti mně. Kdyby se mě nebáli, nejsem nic. Moji bolest nikdo nevidí. Dokonce ji ani nerozumí. Tak si zaslouží, aby také trpěli.

Setkání s těmito dětmi mívá téměř identický průběh. Zpočátku ze strany dětí nahánění hrůzy. Vytahování nejrůznějších zbraní. Odhánění od sebe. Maskování do krutosti a tvrdosti. Takové typické kokosové ořechy. Naprosto věrný obraz dětí i mnoha dospělých, jejichž chování navozovalo strach a odpor. Zvenčí odpudivé, a uvnitř? Tekuté kokosové mléko. Dutina. Prázdno. Siláci, kteří si nemohli dovolit ukázat svá zranění. Dokonce ani sami před sebou. Potřebovali přežít. Ajejich bolest by je paralyzovala. Zoufale hledají někoho, kdo by jim porozuměl. Děti, které ztráta zasáhla víc, než jsou schopny unést.

Co potřebují? Potřebují skloubit dvě naprosto protichůdná opatření. Přijetí a limity. Potřebují vědět, že jsou přijímaní. Jejich bolest není v žádném případě omluvenkou pro jejich chování, ale je prostorem k porozumění tomuto chování. Teprve, když porozumíme, můžeme efektivně jednat. Aby vaše dítě, aby žáci, aby i mnozí dospělí přestali své výbojné války na obranu vlastní hodnoty, potřebují zažít přijetí. Potřebují pocítit znovu svoji hodnotu. A zároveň chtějí a potřebují zastavit své ničitelské tažení, které jenom prohlubuje jejich ztráty. Potřebují limity. Potřebují odvážné a stabilní protihráče, kteří se jich nebojí. Kteří se neleknou jejich zlé síly. Kteří jsou schopni za krutými projevy zahlédnout jejich podstatu. Jejich touhu ajejich zranění.

Když už jsem použila přirovnání kokosového ořechu, nabízí se i cesta, jak se dostat k těmto lidem. K těm, kteří navenek působí drsně, krutě až odpudivě. Zatím jsem vždycky na kokosovém ořechu objevila tři měkká místa. Pozůstatky propojení s kokosovou palmou. Nabízí se paralela k řešení msty. Každý člověk, i ten obrazně řečeno nejtvrdší kokosový ořech, chce slyšet dobré zprávy o sobě. Mohou znít například takto: nechci věřit tomu, že to, jak se chováš, jsi skutečně ty. Jsem přesvědčená, že kdybys mohl nebo uměl, chováš se jinak a asi i lépe. A navíc, že kdybys měl, po čem nejvíc toužíš, neměl bys důvod chovat se tak, jak se teď chováš.

Přijetí je vstupenkou do světa jiných. I na kokosový ořech je možné vzít těžké kladivo, rozbít tu tvrdou skořápku a vidět, že uvnitř je vlastně prázdný. Někdy se takto chováme i vůči lidem s příběhem, který je do pozice kokosového ořechu dostal. Potřebovali obalit své zraněné nitro do tvrdé slupky bez citu. Potřebovali necítit, aby přežili. Desítky příběhů grázlů, dětí, se kterými se nedá vydržet, dokládají, že zažily tuto zkušenost.

Prožitek přijetí buduje podloží na limit. Na zastavení. Na změnu. To, co dělají, nenaplňuje jejich nejhlubší potřebu – mít pro někoho skutečnou hodnotu, být důležitý. Naopak, víc a víc ztrácí. Jsou stále víc osamělí, protože okolí jejich chování nerozumí, nebo lépe řečeno rozumí po svém.

Sankce, trest je na místě. Má však jiný dopad, je-li podložen respektem a přijetím. Protože už vím, o co ti skutečně jde, nedovolím ti, abys takto ubližoval. Ani jinym, ani sobě. Protože tím, co děláš, nakonec ubližuješ nejvíc sám sobě. A to je škoda.

Z knihy Mileny Mikulkové Hlavu vzhůru, rodiče. Vydalo nakladatelství Grada.

Počet přečtení: 1 328 Datum: 15. 6. 2017