O krabech, botách, lodích atp.
„Proč nemůžu být svobodný!" vztekle se osopil na svého otce. „Nechápu, jak po mně můžeš chtít, abych čtyřiadvacet hodin denně nosil tenhle pitomý krunýř! Strašně mě omezuje. Připadám si jako ve vězení. Některá děcka se chtějí dát dohromady a společně protestovat proti krunýři - a já se k nim přidám!"
Krab Fred, Hermanův tatínek, se zhluboka nadechl a položil své těžké klepeto synovi na rameno (taky krabi mají ramena, i když asi jenom krab by vám dokázal vysvětlit, kde mu končí záda a kde začínají ramena). Hemanovi se z tatínkova objetí pěkně protočily panenky.
„Milý synu," povídá Fred svým klidným hlasem, „chtěl bych ti teď vyprávět jeden příběh."
„Co? Už zase...?"
„Je to příběh o chlapci jménem Humphrey, který si umanul, že půjde do školy bos. Stěžoval si na své boty, - že prý ho strašně tlačí a vůbec prý mu hrozně znepříjemňují život. Toužil po volnosti a svobodě, jen tak, bosý se chtěl prohánět po louce a mezi květinami, chtěl přeskakovat strouhy a potůčky. Tak mu to nakonec maminka dovolila. Radostí celý bez sebe vyběhl z domu... To ale netušíš, co se pak stalo."
Už už se Herman chystal odpovědět, ale tatínek, jako by to tušil, hned pokračoval ve vyprávění.
„Představ si, že Humphrey si při tom svém dovádění vrazil střep do nohy, v trávě se totiž válely rozbité lahve. A to ho stálo dvacet stehů a navíc ještě to, že dívka, se kterou chodil, šla na školní ples s jiným klukem."
„To je ale hloupý příběh," poznamenal posměšně Herman.
„Možná, že jo. Řeknu ti ale ještě, jaká je jeho pointa. Každý krab přijde během svého života někdy k závěru, že by se mu určitě žilo mnohem lépe, kdyby se mohl zbavit svého krunýře. Jenomže to je totéž, jako kdyby si námořník řekl, že plavba lodí už mu připadá jako pobyt ve vězení, a tak proto, že chce být svobodný, se rozhodne skočit do moře. Když to udělá, stále ještě může mít dojem, že získal svobodu: pokud se ale co nejdřív nedostane zpátky na loď nebo na břeh, utopí se - a jakápak to potom bude svoboda?"
Herman se už neposmíval. S vážnou tváří přemýšlel o tatínkových slovech.
„Už brzy svůj krunýř shodíš, synu," vrátil se teď Fred k problému, který tížil jeho syna.
Ta slova mladého kraba očividně překvapila.
„Ano, shodíš ho," odpověděl tatínek Fred na otázku, kterou četl v očích svého syna. „Všichni krabi shazují svůj krunýř, když dorůstají. Ale," dodal ještě a v jeho hlase převládl varovný tón, „v době, kdy budeš bez krunýře, budeš daleko zranitelnější než kdykoli jindy ve svém životě. A dokud tvůj nový krunýř nebude tvrdý jako tenhle," poklepal synovi významně po „pancéřovaných" zádech, „musíš být ve střehu a taky mnohem opatrnější než obvykle. Větší svobodu bez krunýře rozhodně nezískáš, spíš naopak."
„To je zvláštní," povídá v zamyšlení Herman. „Já o tom takhle vlastně nikdy nepřemýšlel. Myslíš to tak, že některé věci naši svobodu zdánlivě omezují, i když ve skutečnosti je to obráceně, protože nám vlastně dopomáhají k větší svobodě?"
„Mám to ale bystrého syna," objal Fred Hermana přátelsky svým obrovským klepetem...
Z knihy Joshe McDowella a Boba Hoswtetlera „Nezahoď svůj rozum do koše". Vydalo nakladatelství Advent-Orion.