Mezilidské vztahy

Jeden něco dělá a na druhého to má vliv. Jaký vliv to má, to je možné vyjádřit v rozmezí kladný-záporný. A poznat, co má na druhého dobrý a co nedobrý vliv, o to nám zde jde.

Nadřazenost

Se vztahem nadřazenosti a podřazenosti se setkáváme např. na vojně. Kdo má vyšší šarži, je nadřazen. Kdo má nižší šarži, je podřazen. A kdo je podřazen, musí poslouchat. Ten, kdo je nadřazen, je v pokušení nejen dávat podřazenému rozkazy, ale také jím manipulovat. Toto slovo je odvozeno z latiny a tam je v jeho jádru slovo „manus" -- ruka. Doslova se manipulací rozumělo „řídit koně", např. toho, který táhne vůz, na němž jako jeho pán jezdím nebo kterého jako trenér držím na oprati a poháním.

Vzájemné vztahy mezi lidmi v rodině mohou též mít určitou obdobu nadřazenosti a manipulace. Jde o to, jak s touto nadřazeností zacházíme a jak je při tom nejen mně, ale i tobě -- ať tím druhým je muž, žena nebo dítě. Vzájemné vztahy mezi lidmi nemusí mít jen podobu nadřazenosti a manipulace. Mohou být také toho druhu, který vyjadřujeme výrokem: „Já pán -- ty pán". S tím druhým -- ať je jím kdokoli -- mohu jednat jako se sobě rovným.

Úcta a respekt

Mezi dvěma lidmi může panovat vzájemná úcta. Jeden druhého si může vážit. Tato úcta může být jednostranná nebo oboustranná. Může tomu však být i jinak. Jeden druhého si můžeme nevážit. Víme, jak nám není dobře, když si nás někdo neváží. Radosti ze života nám to nepřidá. Jak asi je tomu druhému, k němuž ztrácíme respekt (úctu)?

Vztahy lásky a nenávisti

Hovoříme-li o manželství a rodině, máme obvykle na mysli vztah lásky. Přesto je zjištěno, že polovina trestných činů typu ublížení na těle či vraždy se stane v rodině. U jejich kořene není láska, ale nenávist.

Co je to láska? Odpovědi mohou být různé. Jedna říká, že je to vztah, kdy si tě nejen vážím, ale kdy také chci tvé dobro. Nedělám to, co ti nedělá dobře, a dělám to, co ti dělá dobře. Jde-li o vzájemný vztah lásky, pak i ty se chováš obdobně. Od druhého tento projev lásky či nelásky vnímáme citlivěji. Moc nás to bolí, když dělá to, co nám dělá zle. Když to děláme my jemu, tak si to ani moc neuvědomujeme.

Vztah nenávisti má opačný charakter. Jeden druhému dělá to, co mu dělá zle, co mu škodí či uškodí. Kolikrát v takové situaci slyšíme „nechci tě ani vidět a nejraději bych byl, kdybys nebyl".

Spolupráce a soupeření

Uveďme si ještě jednu dvojici vzájemných vztahů. Na jedné straně je zde soupeření. Tomu rozumíme. Jde v něm o to, „kdo s koho", kdo bude vítězem a kdo poraženým. Nejen ve sportovním zápolení a zápase, ale i v hádce a vzájemných sporech. Kdo z nás má „pravdivější pravdu"? Kdo z nás tomu lépe rozumí? Kdo z nás je chytřejší -- a kdo je tedy hloupější?

Snaha o vítězství a poražení druhého může mít přerůznou podobu. Při spolupráci však nejde o to, „kdo s koho". Jde o to, aby to, co společně děláme, bylo uděláno dobře -- ať tím je stavba domu, úprava zahrádky či bytu nebo pořádek u nás doma. Příkladem spolupráce nejsou dva boxeři v ringu, ale hudební těleso -- ať jím je dueto, terceto, kvarteto či celý orchestr. Všichni se snaží, aby to, co hrají, bylo co nejlepší. A jeden se nevytahuje nad druhým, ale snaží se s ním být v harmonii, v souladu.

Sex

Co se tímto slovem rozumí? Nic víc než rozdílnost mezi mužem a ženou. Obvykle myslíme na rozdílnost pohlaví, případně na sexuální styk muže a ženy. I ten je příkladem vzájemného styku. Často tím nejvýraznějším.

Kdy je tento styk nejkrásnější a nejkvalitnější? Ukazuje se, že vrchol kvality dosahuje tento vztah tam, kde lidé mají vztah vzájemné úcty, respektu, obdivu a opravdové lásky. Je tomu tam, kde jeden druhého obdivuje, chce jeho dobro a myslí na to, aby bylo dobře nejen jemu samotnému, ale -- a to v prvé řadě -- tomu druhému. Je-li takové uvažování oboustranné, co může být nad to?

Praxe ukazuje, že vždy tomu tak není. Sexuální styk může probíhat i tam, kde si jeden druhého neváží (taková neúcta může být třeba jen jednostranná), kde jeden k druhému nemá dostatečnou úctu, kde jeden nevidí druhého jako sobě rovného, kde není dostatek oboustranné lásky a vzájemný vztah se podobá spíše vztahu dvou boxerů než harmonické hře dueta. Po fyzické stránce může vše končit vyvrcholením, z hlediska vztahu duševního a duchovního to však může být zmetek.

Svoboda

Je možné se domnívat, že máme svobodu dělat si, co chceme. Tak tomu skutečně je. Je však na místě uvědomit si, že máme i odpovědnost za to, jak se svou svobodou zacházíme. Rozvádějící se manželství a disharmonické vztahy mezi rodiči a dětmi ukazují, že v mnoha případech mezi touto svobodou a odpovědností rovnováha chybí.

Právě křesťanství nás vede k hlubšímu vztahu k této odpovědnosti. Nechce nám brát svobodu. Doplňuje ji však odpovědností, neboť chce, aby naše vzájemné vztahy v manželství a rodině byly co nejlepší.

Příklady z praxe

Nejprve jak by to být nemělo

Karel a Lucie vstupovali do manželství s kouzelnou představou, že to bude „ráj na zemi". Hned po svatbě začali tento ráj budovat. Stále zřetelněji se však ukazovalo, že se Karlova a Luciina představa o tom, co to je „ráj na zemi", od sebe liší.

Lucie si představovala, že se jí Karel bude „každou volnou chvilku" věnovat, že nebude dělat nic jiného než ji obletovat. Karel byl realista a uvědomoval si -- snad až příliš -- , že rodinu je třeba zabezpečit. Snažil se o to až moc. Práce ho pohltila a pohlcovalo ho to stále více. K Lucii se vracel unavený a často i rozmrzelý a nervózní.

Lucie byla nešťastná, že si jí Karel nevšímá. A tak ji těšilo, že aspoň v práci budí pozornost, zvláště svého vedoucího. Ten se kolem ní točil, pochleboval jí a oči z ní nespustil. Občas ji požádal, aby zůstala v práci přes čas. Později ji bral s sebou na služební cesty. Konec není třeba líčit. Lucie šla za tím, kdo si jí všímal a dával jí najevo, že je pro něj „někdo".

A jak to bylo tam, kde to skončilo lépe

Marek a Marie vstupovali do manželství a také se těšili, že to bude krásné. Byli si však vědomi toho, že jim krásné manželství nespadne do klína bez jejich přičinění. Nečekali, až jim „ohníček jejich první lásky vyhoří", a začali ihned po svatbě budovat nejen své „hnízdo", ale i své vzájemné vztahy. Jak?

Oba měli hodně práce, ale přece jen si každý den udělali na sebe chvilku času. Skoro každý večer chodili na procházku, a když to nebylo možné, alespoň na chvíli si spolu sedli, aby si povyprávěli. Domluvili se, že doma nebudou hovořit o těžkých problémech. Ty řešili na procházce. Cestou se drželi za ruce a hovořili spolu. Jeden druhému naslouchal. Jeden druhého se ptal na jeho názor, mínění a důvody, proč si to tak myslí. Při tom šli -- nestáli proti sobě, a tak se ani dost dobře nemohli přít. Snažili se hledat společné řešení.

Mockrát se jim to podařilo. Ne však vždy. Když se zdálo, že názory jsou značně odlišné, dali si „oddechový čas", malou přestávku v jednání, a k věci se vrátili po několika dnech. Učili se a naučili se více naslouchat a rozumět jeden druhému než jeden druhého umluvit.

A ještě něco. Jejich velkou předností byla společná víra v Boha. Oba ho uznávali jako svého Pána, a proto se snažili žít podle jeho rad, které četli v Bibli. A jak sami říkali, byla to jedna z podstatných věcí, která je na jejich společné cestě sjednocovala a pomáhala překonávat malé i větší problémy, které život přinášel.

Více o možnostech studia korespondenčních kurzů na adrese www.skk.cz.