Jak spolu doma mluvíme

Hovoříme spolu beze slov. Jak? Například tím, jak se na druhého podíváme: jednou se usmějeme, jindy se zamračíme. Hovoříme spolu očima. Jednou se na někoho díváme se zájmem a nejsme s to od něho odtrhnout oči, jindy se na něho ani nepodíváme. Jako kdyby nebyl. A to ještě nebyla řeč o gestech, postojích a o tom, co sděluje úprava našeho zevnějšku (oblečení, účes, oholení atd.).

Hovoříme spolu tím, jak se chováme a jak spolu jednáme, tím, co děláme, případně i tím, co neděláme a dělat bychom měli. Zdá se, že právě tato řeč je často tou nejdůležitější. Děláme skutečně to, co druhému „na očích vidíme", tedy to, co by si přál, abychom dělali?

Výše uvedené tři druhy řeči jsou nám k dispozici i v době, kdy už spolu žijeme jako manželé.

Telefonní síť v naší rodině

Naznačili jsme, že od jednoho ke druhému členu rodiny vedou tři „telefonní dráty", jimiž se vzájemně něco sděluje slovy, beze slov a svým chováním. Tyto tři dráty vedou od tebe ke mně a ode mne k tobě. Nejen ty mně, ale i já tobě sděluji slovy, beze slov a svými činy. To platí tam, kde jsme dva -- já a ty. A co když jsme tři -- tatínek, maminka a dítě? Pak je těchto „telefonních drátů" neboli cest pro naše vzájemné sdělení devět. Máme-li dvě děti, pak je již naše rodina „zadrátovaná" osmnácti telefonními spojeními. Není snadné se v nich vyznat a sladit je tak, aby výsledkem byla harmonie.

Co si doma sdělujeme

To nejdůležitější: jak se máme rádi. Jak si jeden druhého vážíme, jakou máme jeden k druhému úctu a jakou nám ten druhý působí radost. Kdybychom navštívili základní školu, zjistili bychom, že tam se to podstatné sděluje nejen známkováním, ale také formou pochval a trestů. I doma bychom měli co nejvíce chválit. Nešetřeme chválou, nebojme se dát pochvalu. Kdo z nás nepotřebuje uznání druhým člověkem, zvláště, když je to ten nejbližší a nejmilovanější?

Ve škole se učitelům klade na srdce, aby poměr pochval a trestů činil ne 1:1, ale 5:2. Určitě se vyplatí zachovat takový poměr i pro naše vzájemná „rodinná" sdělení.

Rozhovor na čtyři způsoby

Není mluvení jako mluvení. Jednou si chceme spolu jen tak popovídat, jindy potřebujeme druhému říct, že má koupit přesně „to nebo ono". Jsou i chvíle, kdy se společně nad něčím zamýšlíme a hledáme odpovědi na otázky, které nás trápí, a „nikomu na světě -- než právě jen tobě -- bychom o tom nic neřekli". To, čím se tyto situace od sebe liší, nazýváme stylem rozhovoru. Je možno odlišit od sebe čtyři různé styly:

1. Konverzace.

O konverzaci se jedná tam, kde si povídáme „jen tak". Mluvíme spolu, protože nás to baví spolu hovořit. Dává nám to pocit sounáležitosti a umožňuje nám to chvíli být spolu. Nic smrtelně důležitého se při tom neděje. Jen si tak docela volně povídáme, prostě je to fajn.

2. Intimní rozhovor.

Slůvkem intimní se rozumí důvěrný, přátelský, soukromý. Takový rozhovor potřebují jak manželé, tak děti. Chybí-li v manželství, pak se něco podstatného vytrácí. Chybí-li takový soukromý, přátelský rozhovor ve vztahu rodič-dítě, dítěti něco podstatného schází.

3. Funkční čili operativní rozhovor.

Rozumí se jím takové sdělení, v jehož důsledku se má něco stát. Příkladem může být příkaz maminky dítěti: „Jdi nakoupit a přines..."

4. Konvenční či zvyklostní rozhovor.

Tímto způsobem komunikujeme při setkání se svými známými. Řekneme např. „Buď zdráv", a ani nás nenapadne myslet při tom na zdravotní stav druhého. Ptáme se: „Jak se ti vede?", a ani nás moc nezajímá, co vlastně momentálně dělá a jak mu to jde.

Proč jsme zde hovořili o čtyřech stylech rozhovoru? Protože všude tam, kde přijdou do styku dva lidé a začnou spolu hovořit, měli by se sjednotit na jednom a tomtéž stylu -- jednotném pro oba. Např. manželka začne mluvit o tom, co slyšela od sousedky a manžel se jí chce svěřit se svými problémy v zaměstnání. V tomto případě dochází k disharmonii -- nesouladu. Jindy maminka chce dítěti přikázat, co má koupit, ale dítě jí začne vykládat o tom, co se stalo ve škole. Není divu, že při nákupu zapomene na to, co maminka považovala za důležité.

Příklady z praxe

Uveďme nejprve špatné příklady, tj. jak bychom doma spolu mluvit neměli :

• není dobré, když někdo s někým mluví, a ten druhý ho nebere na vědomí (např. ani nezvedne hlavu, nepodívá se na něj, neposlouchá ho, nedá mu najevo, zda s ním souhlasí či nesouhlasí atp.);
• není dobré, když někdo hovoří, někomu něco říká, a druhý mu do toho skočí a začne mluvit „hlava nehlava". Co tím dává najevo? Ukazuje tím, že důležité je to, co řekne on, ale co říká druhý, to má podstatně menší cenu;
• je zlé, když někdo někoho slovem napadne. Je to sice jemnější způsob než někoho napadnout klackem, nicméně stále se jedná o napadení (je to agresivní čin). Toto napadení může mít různou podobu. Jednou je to řečeno přímo (např. „Ty tomu nerozumíš"), jindy je to zastřeno (např. „Z nás dvou tomu jeden nerozumí, ale já to nejsem");
• není dobré, když někdo někoho podezírá -- např. že věc, kterou nemůže najít, vzal ten druhý. Je možné podezírat druhého člověka i z toho, že má „nekalé úmysly" atp.;
• není dobré, když někdo někomu něco závidí, když mu něco nepřeje, případně když mu přeje něco zlého;
• není dobré, když někdo s někým jedná povýšeně a namyšleně;
• není dobré, když někdo druhého ignoruje, tj. nebere na vědomí a nevěnuje pozornost tomu, co ten druhý říká;
• není dobré, když někdo někoho uráží, dostává ho do trapné situace a zahanbuje ho před druhými lidmi;
• není dobré, když se někdo chová necitlivě a necitelně k druhým lidem;
• není dobré, když někdo někomu dělá naschvály a potíže a pak se z toho (poťouchle) raduje;
• není dobré, když někdo někoho pomlouvá, když záměrně neříká celou pravdu, a to, co by druhému bylo k dobru, zamlčuje;
• není dobré, když někdo má „dvojí metr" a s lidmi, od nichž něco očekává, jedná jinak než s těmi, od nichž neočekává nic.

Proti těmto a podobným nežádoucím způsobům jednání lze postavit jiné -- žádoucí :

• je dobré, když někdo pozorně naslouchá druhému;
• je dobré, když ten, komu něco říkám, mi naslouchá a dává pozor na to, co mu řeknu (a odpovídá na mé otázky);
• je dobré, když ten, kdo se mnou jedná, jedná se mnou jako se sobě rovným;
• je dobré, když ten, kdo se mnou mluví, mne nepodceňuje, ale projevuje mi úctu (jako hodnotnému člověku);
• je dobré, když ten, komu důvěřuji, nezneužívá mé důvěry a chová se důvěryhodně;
• je dobré, když ten, kdo mi může v mé těžké situaci pomoci, vycítí, kdy je mi zle, a skutečně mi pomoc poskytne;
• je dobré, když ten, kdo se mne v mé těžké situaci může zastat, se mne skutečně zastane.

Jak vypadají dobré a špatné rozhovory mezi dětmi a rodiči v rodině?

Podívejme se nejprve na ty špatné :

• dítě si rodičů nevšímá, případně rodiče si nevšímají dětí;
• děti neposlouchají, co jim rodiče říkají, případně rodiče neposlouchají, co jim říkají děti;
• děti nevěnují pozornost tomu, co od nich rodiče chtějí, případně rodiče nevěnují pozornost tomu, co od nich chtějí děti;
• děti rodičům „odseknou" (odpoví úsečně a vztekle), případně rodiče „odseknou" dětem;
• děti mluví s rodiči ironicky (úsměšně, příliš kriticky, ošklivě), případně rodiče s dětmi mluví ošklivě;
• děti zpochybňují znalosti či schopnosti svých rodičů, případně rodiče zpochybňují znalosti, dovednosti, snahy a schopnosti svých dětí;
• děti se smějí rodičům, případně rodiče se smějí (až vysmívají) svým dětem.

A dobré rozhovory?

• dítě se ptá rodičů na radu, případně rodiče se ptají dítěte na jeho názor;
• dítě respektuje rodiče (jedná s nimi uctivě), případně rodiče respektují své dítě (jeho názory a osobnost);
• dítě odpovídá na pozdrav rodičů, případně rodiče odpovídají dítěti na jeho pozdrav;
• dítě dovede požádat rodiče o odpuštění a rodiče dovedou dítěti odpustit, povzbudit ho a zastat se ho;
• dítě důvěřuje rodičům a rodiče důvěřují dítěti. Pro křesťany jsou mimořádně důležité chvíle, kdy oba manželé, případně celá rodina, se sejdou nad Biblí a naslouchají, co jim tato kniha „osobně říká do života", a následně o tom spolu hovoří.

Více o možnostech studia korespondenčních kurzů na adrese www.skk.cz.