Hokkaidó - oranžový zázrak, potěší nejen slinivku, slezinu, žaludek a ledviny

Semínka vysejete, rostlinku pak vysadíte nejlépe někam na kompost a je to. Chce jen dostatek živin a vodu. Nesnáší mráz – ale to hrozí jen na začátku a na konci vegetace. Osvědčilo se mi dát ji do sudu, který byl umístěn vedle nádrží na dešťovou vodu. Voda to teplo držela i v noci a dýni se to v chladnějších chvílích hodilo.

A teď čím se nám hokkaidó odvděčí. Užitečná nám bude hned zpočátku, jakmile její plody dosáhnou velikosti malého míčku. Tehdy stačí hokkaidó nastrouhat, osolit nejlépe bylinkovou solí a salát je hotov. Chutná trochu jako okurka, trochu jako oříšky. Sklízet ji ovšem můžeme po celé léto. Na podzim se většinou vybarví do oranžova. Stejně jako ostatní oranžové plody má spoustu provitaminu A, tedy beta karotenu. A ten, jak známo, je užitečný jako antioxidant, to znamená, že s jeho pomocí se uchováme déle svěží. To ale není jediná dobrá vlastnost této dýně. V makrobiotice odedávna patří k zeleninám, které pomáhají při poruchách funkce žaludku, při onemocněních slinivky a sleziny a při léčbě cukrovky.

Je snadno stravitelná, má nízký energetický obsah, takže ji dietologové doporučují do redukčních diet. Má silné diuretické (močopudné) účinky, čímž přispívá k čistění organismu. Navíc obsahuje jen málo sodíku a hodně draslíku a to je dobré při hypertenzi. Její semínka, stejně jako u jiných dýní, pomáhají při potížích s prostatou. To proto, že obsahují hodně zinku.

Což o to, kdyby ta dýně byla jen zdraví prospěšná. Ona je navíc ještě chutná. Je výraznější než ostatní dýně, není tak vodnatá. Má sytou, sladkou chuť, připomínající jedlé kaštany. Upravit ji lze na všechny způsoby. Můžeme ji podávat jako samostatné jídlo. Není třeba ji loupat, stačí ji pouze omýt, podusit nebo uvařit a posypat strouhaným sýrem. Dobrá je i v podobě pyré nebo zapékaná. Dá se používat jako příloha – třeba místo brambor. Nebo jako přídavek do leča.

Pikantní je na zázvoru: Velkou cibuli překrojíme na půlky a ty pak na osminky, zkrátka aby byla na větší kusy. Dýni nakrájíme na kostky. Podusíme do poloměkka, je li třeba, podlijeme. Přidáme koření – koriandr, řecké seno, kari nebo orientální koření (po lžičce od každého) a čerstvý zázvor – asi dvakrát dva centimetry. Ten nakrájíme na malinké kostičky. Podlijeme několika lžícemi červeného vína. Přidáme proprané rozinky a zavařené brusinky.

Ještě se mi nestalo, že by někomu nechutnala moje polévka z dýně hokkaidó – a to jsem ji podávala i na semináři pro spoustu lidí. Jednak je «šíleně dobrá» – přestože je zdravá, chválí ji i chlapi.

Nejlepší je dýni zpracovávat, když se právě sklidila a je nejčerstvější, tj. v září, říjnu.

Pro zajímavost – makrobiotika říká, že v tuto dobu je vhodné jíst to, co je kulaté a žluté – no a to je (kromě jáhel) právě dýně i cibule, která v té polévce je. Je tam třeba i tymián a ten dezinfikuje, což v dobách, kdy jde teplota dolů a křivka chorob nahoru, je dost potřeba. Pak je tam i kokosové mléko. V kokosu je mj. vzácný selen – pomáhá u těžkých chorob. Kokos je dobré jíst, pokud se nám lámou nehty a třepí vlasy. No a zázvor – zahřívací koření? Jako dělaný pro nás, co si ne-můžeme zvyknout, že už pomalu přichází zima.

Asi na čtyři litry polévky (nevyplatí se dělat menší množství – každý si určitě přidá) budeme potřebovat: Olivový olej – jen tolik, aby cibule nebyla na suchu, protože budeme přidávat ještě kokosové mléko a to je dost mastné. Velkou cibuli – stačí krájet ji na větší kostky. Půlku menší dýně hokkaidó nebo jiné moučnaté dýně nakrájíme na kostky. Dokud je čerstvá, stačí dýni omýt a můžeme ji použít i se slupkou. Vnitřnosti z dýně NEVYHODÍME.

Čerstvý zázvor dávkujeme podle chuti – obvykle postačí množství asi jako třešeň či švestka. Oloupeme, slupku nevyhazujeme, tu si odložíme. Zázvor nakrájíme na tenké plátky a ty pak na miniaturní kostičky. To proto, že zázvor obsahuje vlákénka, která by v polévce nevypadala hezky.

Vnitřnosti z dýně, tedy semínka a vlákna, dáme do prvního hrnce do studené vody. Vodu osolíme, přidáme bobkový list, tymián – pokud máme vypěstovaný, tak klidně celou větévku, protože vývar se stejně bude cedit. Zužitkujeme tam i ty oprané odkrojky od zázvoru. Dáme vařit: jak voda vezme var, zmírníme oheň a necháme to jen tak probublávat.

Druhý hrnec: na horký olej dáme cibuli, když je zpěněná, přidáme zázvor, orestujeme. Není to povinné, ale můžeme přidat stroužek česneku, v období chřipek i více. Utřeme, přidáme na olej, jak zavoní, přidáváme už dýni, tu taky necháme lehce orestovat a zalijeme horkou vodou. Necháme vařit, mezitím si připravíme biobujón: asi dvě až tři lžičky sušeného biobujónu, například würzl, rozmícháme ve studené vodě. Když už je dýně skoro měkká, rozmixujeme ji ponorným mixérem. (Nemáme-li ho, necháme dýni rozvařit a rozmačkáme ji vidličkou.) Pak přilijeme biobujón, přidáme kokosové mléko – asi tak půl plechovky, ochutíme mletým divokým kořením (v něm je pepř, tymián, zázvor, bobkový list…), sušeným mletým koriandrem v množství co se vejde na jednu lžičku a ještě pár minut povaříme. (Co s tou druhou půlkou mléka? Přelijeme ho do zavírací sklenice a dáme do lednice. Buď si druhý den uděláme tofu na kari s kokosovým mlékem, nebo to mléko přidáváme do obilné kávy typu yannoh.)

Výborné je, když do hotové polévky těsně před vypnutím sporáku přidáme špetku takzvaného citronového tymiánu. Přilijeme tekutinu, kterou jsme vyvařili z těch dýňových semínek. (Bez ní je polévka jemnější, ale s ní je v ní více zinku.) Tekutinu musíme samozřejmě přecedit. Polévku ochutnáme a podle potřeby dochutíme. Já tam ještě dávám trošku sójové omáčky typu shoyu. Čte se trošku šišlavě šoju.

Jak to tak polopatě popisuji, vypadá to, že je to složité. Není. Je to klasika – na cibuli dáme dýni, tu uvaříme a ochutíme. A když nemáme kokosové mléko? Dáme smetanu, třeba i sójovou. Když nemáme žádnou, tak to neřešíme, ona ta polévka je taky dobrá.

Ještě tip pro dekoraci: když jsme dýňovou polévku nalili do talíře, můžeme na ni udělat kolečko z kokosového mléka nebo sójové smetany nebo oleje z dýňových semen, případně ještě utvořit nějaké ty kudrlinky za pomoci držátka lžíce.

A ještě úplně jednoduchý recept. Zvládnou ho i děti: «Míček» nakrájíme na měsíčky (po meridiánech), vydlabeme semínka (nevyhodíme – z nich třeba uděláme hodnotný vývar se spoustou zinku), dílky naskládáme na plech a necháme upéci. Dochutit se dá všelijak – stačí prostřídat koření od česneku po rozmarýnu.

Že je dýně hokkaidó hodnotná a žádaná, to jsem si ověřila na zvířatech. Jednou jsem dala pár zbylých slupek do kbelíku, co do něj dávám věci na kompost, a postavila jej za dveře, že jej později vynesu. Za chvíli dveře otevřu a co vidím: Koťata snad dělají stojky? Všechna měla hlavu u dna kbelíku a pochutnávala si na zbytcích dýně. Ne, nebyla to náhoda. Koťata jsme sice porozdávali, ale jedno nám přece jen zbylo – kocour Zrzek. Po léta měl dýni hokkaidó nade vše rád. Když říkám nade vše, myslím tím i maso. Dal přednost téhle zelenině třeba před buřty. Jojo, náš Zrzek – míval ekologické cítění. S námi žil snad patnáct let a pak se přesunul do sousedství za svou vyvolenou. A jestli neumřel, tak tam žije dodnes. Inu, dýně dělá divy.

Z knihy Hanky Synkové Všechno je dobré. Vydalo nakladatelství Triton.