Dosáhnout o kousek výš

Pravidla vyžadovala, aby běžec tuto trasu vedoucí z nejnižšího místa (86 metrů pod hladinou moře) na nejvyšší vrcholek jižní části Spojených států (4417 metrů nad mořem) překonal během letní sezóny, tedy v období od 1. července do 31. srpna. Trať dlouhá 233 kilometrů vede z rozpálené pouště k vrcholu Mount Whitney, kde se teploty v tuto roční dobu pohybují okolo nuly.

Richard věděl, že jen 8 z 80 lidí, kteří se v uplynulých 10 letech pokusili tuto trať uběhnout, dorazilo do cíle. A nejstarší z těchto 8 byl o 10 let mladší než on.

Tak jsem tady, říkal si v duchu. Udělal jsem krok, který mi přinese neskonalé utrpení. Bylo horko, strašlivé horko. Nemůžu skoro ani dýchat - budu vůbec schopen běžet? Málem začal panikařit. Udělej krok a potom druhý. Znovu. Znovu.

Za chvíli se dostal do rytmu. Nad sebou zahlédl srpek měsíce, jehož chladivá barva se do toho úmorného vedra vůbec nehodila. Zvedl hlavu, aby se podíval na hvězdy, mihotající se nad tím nesnesitelným vedrem, a přemýšlel o tom, jak se z nemocniční postele, na které před deseti lety ležel s kyslíkovou maskou na obličeji, dostal až sem, do Death Valley.

Jeho život byl právě takovým Death Valley, údolím smrti. Celé roky Richard trpěl astmatem. Přestože s sebou nosil příruční lékárnu, měl časté záchvaty, při kterých opakovaně skončil na nemocničním lůžku. Když se naposledy ve věku 58 let dostal do nemocnice, rozhodl se, že musí ve svém životě něco změnit. Pár věci hrálo pro něj. Nekouřil, nepil a celý život jedl vegetariánskou stravu. Přesto přese všechno přibral pětadvacet kilogramů. A pak tady bylo to astma.

Koupil si rotoped a začal na něm denně jezdit. Jeho syn, který byl lékař, mu řekl, aby každý den chodil. Zakrátko byl schopný denně ujít celé tři kilometry. Jeho žena Margaret se k němu přidala. I ona měla zdravotní problémy: měla po mozkové mrtvici, čtyřech lehkých infarktech a byla obézní. Ze stravy nyní odstranili většinu rafinovaných potravin a velké množství cukru, tuků a živočišných výrobků.

Do měsíce Richard dokázal uběhnout dva kilometry. V průběhu několika málo měsíců Margaret zhubla deset kilogramů a poprvé uběhla maratón, ve kterém skončila ve své věkové kategorii na druhém místě. Jakmile se zvýšila Richardova vytrvalost, zmizely jeho nadbytečné kilogramy. Jeho astma zmizelo a už se nikdy neobjevilo. Začal si užívat života. Opět se cítil být mladý. Tou dobou byli on i Margareta závislí na běhání. Margareta denně uběhla tři až šest kilometrů a Richard deset až třináct kilometrů. Oba zdolali maratón.

V následujících deseti letech Richard uběhl 40 000 kilometrů. Zúčastnil se bostonského maratónu, čtyř běhů v Lake Tahoe (každý z nich měřil 115 kilometrů) a šestidenního závodu v San Diegu. V roce 1984 během šestidenního závodu vytvořil nový rekord v kategorii mužů ve věku nad 60 let, když uběhl 530 kilometrů.

Dnes v noci při teplotě vzduchu 45 °C se mu jeho cíl rozplýval před očima. Teplota země dnes v noci v Death Valley dosahovala dokonce hrůzných 82 °C. Pustota krajiny, která údolí vysloužila jeho jméno, v něm vyvolávala stísněné pocity a vpíjela se do něj. Přesto se ale nezastavil. Udělej jeden krok a potom další. Znovu. Znovu.

Nechtěl se vzdát. A také se nevzdal. Pátého dne běhu se ve věku 68 let stal nejstarším člověkem, který v tomto čase dokázal uběhnout z Death Valley na Mount Whitney. Zvítězil!
Richard ale zvítězil už dlouho předtím. Zbavil svou tělesnou schránku nepříjemné nemoci. Od jeho posledního astmatického záchvatu uběhlo více jak dvacet let. Jak Richard, tak jeho žena se cítili natolik dobře, že svou zlatou svatbu oslavili účastí na portlandském maratónu.

Z knihy dr. Hanse Diehla „Umění žít zdravě". Vydalo nakladatelství Advent-Orion.