Chléb z nebe
Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš; pravý chléb z nebe vám dává můj Otec. Neboť Boží chléb je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ (Jan 6, 30-33)
Možná že jste se už nejednou zamýšleli nad tím, jak to vlastně bylo s manou, kterou jedli Izraelci, když putovali po poušti z Egypta do zaslíbené země. Máme o ní zmínky na mnoha místech Bible; nejen v knize Exodus, ale i v dalších knihách Mojžíšových, v knize Jozue, v žalmech i v Novém zákoně.
Otázka, jak to bylo s manou, je v pozadí zejména Ježíšova obsáhlého a závažného rozhovoru se zákoníky a farizeji (Jan 6). Ježíš na jejich otázku po díle Božím říká: „Toto je skutek, který žádá Bůh: abyste věřili v toho, koho on poslal“ (L 6, 29).
Židé rozumějí, že tím poslaným míní Ježíš sám sebe. Ale nejsou hotovi mu uvěřit, dokud jim nějakým zázrakem neprokáže, že jej opravdu poslal Bůh. Říkají mu: „Jaké znamení učiníš, abychom je viděli a uvěřili ti? Co dokážeš? Naši otcové jedli na poušti manu, jak je psáno: ‚Dal jim jíst chléb z nebe.‘„ Jinými slovy: Legitimuj se nám, prokaž nám zázrakem oprávněnost svého mesíášského nároku!
Když se nad jejich slovy zamyslíme, vidíme hned, jak jsou velice moderní. To přece slýcháme i dnes: „Kdybyste uměli udělat zázrak, kdybyste nám uměli dokázat, že je Bůh, věřili bychom vám. Kdybyste třeba uměli obstarat, přivolat, přičarovat nějaký chléb z nebe! Kdyby církve uměly dát lidem chléb, nebyly by dnes tak zbytečné.“ Podobně to říkají Ježišovi: „Udělej zázrak a uvěříme ti! Alespoň jako Mojžíš; to byl přece někdo! Ten to pršení chleba z nebe uměl zařídit. Ale co ty zařídíš a předvedeš?“
Co na to říká Ježíš? Jeho odpověď je závažná a hluboká, ale také dost složitá. Musíme dát dobrý pozor, abychom jí porozuměli. Ježíš
odpovídá: „Amen, amen pravím vám, chléb z nebe vám nedal Mojžíš, pravý chléb i nebe vám dává můj Otec.“ Když to Ježišovi protivníci, slyšeli, řekli si asi: „Vždyť ten podivínský rabi ješua vůbec nemluví k věci! My na něm chceme zázrak, takový, jako udělal kdysi Mojžíš, a on nám tu místo toho začne vykládat, že vlastně Mojžíš tenkrát žádný zázrak neudělal! Dá se s takovým člověkem vůbec mluvit?“
Ježíš tehdy opravdu řekl něco, co bylo pro jeho posluchače velice pohoršlivé: „Chléb z nebe vám nedal Mojžíš. Vaši otcové jedli manu na poušti, a přece zemřeli.“ Tak jaký to byl chléb z nebe, když se po něm umíralo, když nepřínášel nesmrtelnost? Rabíni staré doby si ovšem představovali, že mana, nazvaná ve Starém zákoně „chléb z nebe“, byla jakýmsi kouzelným božským jídlem na způsob ambrosie, pokrmu bájných nebeštanů z řeckého Olympu.
Ovšem, lidský život byl odedávna ze všech stran ohrožen smrtí a lidé vždycky toužili po nějakém kouzelném léku působícím nesmrtelnost. A když jej nernělí sami, alespoň si vyprávěli, že tu kdysi na zemi byl a třeba zase jednou bude. Ale Ježíš tyto představy odmítá a rozbíjí. Nic takového jim Mojžíš nedal. Zaslouží-li vůbec něco název „chléb z nebe“, pak to není pokrm, který jedli Izraelští na poušti, ale to, co dává nebeský Otec těm, kdo se setkávají s Ježíšem a jsou duchovně syceni mocí jeho oběti: „Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, pravý chléb z nebe vám dává můj Otec,“ říká Ježíš doslova. Neboť ten pravý chléb z nebe není to, co se jí tělesnými ústy. Pravý „chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu“. A později Ježíš říká: „Já jsem ten chléb života.“ Dobře, řeknete, tak teď víme, jak to s tou manou nebylo. Ale jak to s ní tedy bylo a co to vlastně bylo?
V knize Exodus se vypráví, že Izraelští jdou po poušti Sin už druhý měsíc po vyjití z Egypta a nemají co jíst. Lítostivě vzpomínají na Egypt a vyčítají Mojžíšovi a Áronovi, že je vůbec z Egypta vyvedli. Vzpomínky jim minulost zkrášlují právě tak jako leckdy nám a únava i nesnáze přítomnosti jim zastiňují výhled kupředu a rozbíjejí radost, naději i důvěru. Nechce se jim do zaslíbené země cestou pouště a nedostatku, odříkání a sebezapírání. A tak na poušti reptá celá pospolitost synů Izraele proti Mojžíšovi a proti Áronovi. Co bude dál?
Bůh by právem mohl takové reptáky, tehdejší i dnešní, potrestat a zavrhnout. Mohl by říci: „S takovými vzpurníky a změkčílcí nechci nic mít.“ Ale neudělá to. Prostě proto, že je dlouhoshovívající a nejvýš milosrdný. Chce ukazovat svou slávu v lásce a svou spravedlnost v trpělivosti. A tak místo soudu se těch izraelských reptáků znovu ujímá a znovu slibuje svou pomoc.
Je to ovšem jiná pomoc, než si Izraelští přáli a čekali. Možná že si přáli, aby je Hospodin vrátil do Egypta a jen ten Egypt trochu vylepšil, aby v něm nevládli zlí faraonové, ale hodní Josefové. Anebo aby jim na poušť hezky rychle dodal ty vytoužené a oplakávané hrnce masa a cibuli a česnek a ještě všelijakou jinou zeleninu, kterou Egypt oplýval.
Však my také leckdy reptáme a vyčítáme Bohu, kudy nás to vede. Prosíváme o pomoc, přemýšlíme o tom, jak by nám měl Bůh pomoci a čím vším by nás měl zaopatřit, a on nám nakonec pomůže, ale proti našim přáním a našemu očekávání. Jako těm Izraelským, kteří chtěli hrnce masa, a místo toho dostali chleba z nebe. Anebo později, v novozákonní době: To zase chtěli někteří Židé Mesíáše, úspěšného vůdce protiřímské vzpoury a národního osvoboditele z poroby a útlaku, a místo toho dostali popraveného hlasatele Božího království, pokání a lásky.
V odpověď na reptání Izraelců říká Hospodin Mojžíšovi: „Já vám sešlu chléb jako déšť z nebe, ať lid vychází a sbírá, co denně spotřebují. Tak je podrobím zkoušce, budou-li se řídit mým Zákonem, či nikoli.“ Izraelští mají tedy dostat chleba z nebe jako déšť. O několik veršů dále se pak píše, jak k tomu došlo: „Když rosa přestala padat, hle, na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní. Když to Izraelci viděli, říkali jeden druhému: „Man hú?“ Man znamená hebrejsky „co“, hú je ukazovací zájmeno. Ptali se tedy vlastně jeden druhého: „Co je to?“ A od slůvka „co“ man vznikl pak název tohoto zvláštního pokrmu.
Ale co to tedy bylo? Někteří vykladači míní, že to nebylo nic nadpřirozeného a zázračného. Výkladů je několik. Ale to není důležité. Důležité je něco jiného: že totiž najednou měli hladoví Izraelci co jíst a že v této příhodě neviděli jen slepou náhodu, že v ní vedeni Božím slovem rozpoznali Boží opatrování. To je podstata věci: Nechtít na Bohu kouzelnické exhibice, ale rozpoznat jeho ruku, jeho dílo a péči v těch zdánlivě všedních, obyčejných věcech života. Chléb z nebe, tedy chléb od Boha, může mít podobu velice pozemskou. Stejně jako mezi námi dodnes chodí andělé a nemají křídla, ale leckdy třeba drsné ruce, churavé tělo a neohebný jazyk, ale vždycky vzácné srdce plné Božího světla a Boží radosti.
A tak naši první otázku, co to byla mana, přerůstá otázka nová a mnohem důležitější: Co se nám má a může takovou manou stát? Izraelským se stala chlebem z nebe padající mana, protože s ní zároveň dostali a přijali závdavek Božího slitování, nové a vzácné ujištění o Boží lásce a Boží péči. A jak je to s námi? Třeba se nám zdá, že na naší cestě nic takového není. Takové zdání ovšem klame. To se nám může zdát jenom proto, že si na svou cestu nedáváme svítit Božím slovem, že nernáme oči pro mnohé Boží dobrodiní, které je na ní rozsypáno jako kdysi mana.
Co se nám tedy může takovou manou stát? Vše, co budeme přijímat ve víře, že nám to posílá Bůh sám, ať je to jednou pokrm a napoj, oděv a přístřeší, anebo jindy podaná ruka a dobré slovo. Všecko to nepříchází náhodou. Na náhodu přece nevěříme. Všecko to dobré nám posílá Bůh a smíme v tom spatřovat důkaz jeho lásky a péče. A tak se nám to vše smí a má stávat „chlebem vezdejším“, či podle řečtiny přesněji „chlebem každodenním“, o který prosíme v modlitbě Páně, za který děkujeme a který smíme sbírat z jeho rukou na všech svých cestách a každý den znovu tak jako Izraelci manu.
Ano, oni tu manu totiž museli sbírat. To je důležité, a tím se zároveň dostáváme k dalšímu závažnému rysu tohoto chleba z nebe. Hospodin říká Mojžíšoví: „Ať lid vychází a sbírá, co denně spotřebují. Tak je podrobím zkoušce, budou-li se řídit mým Zákonem, či nikoli.“ Chléb z nebe, všecko to dobré, co i nám Bůh rozsypal na cestu, se tedy musí sbírat. Mana nikdy nelétala Izraelcům sama do úst jako pohádkoví pečení holubi. A dokonce byla s tím sbíráním many spojena jedna zvláštní věc: Musela se sbírat každý den znovu. Izraelští si nesměli udělat zásobu. Když to zkusili, mana se jim zkazila. V Exodu se říká, že jim Mojžíš přikázal: „Níkdo ať si nenechává nic do rána!“ Ale oni Mojžíše neposlechli a někteří si něco do rána nechali. To však zčervivělo a páchlo. Sbírali to tak ráno co ráno, kolik každý potřeboval k jídlu. A v tom byla právě ta Boží zkouška, že se Izraelští museli vydávat za manou každý den znovu a nemohli si udělat zásobu. Každý den znovu museli doufat, že mana přijde, vyhlížet ji a prosit o ni. Neměli pro budoucnost jinou záruku, leč naději, že na ně Hospodin nezapomene.
Taková nezajištěná existence, to nebyla lehká věc. Jak rádi bychom si my udělali takové zásoby, které by nás učinily nezávislými na lidech i na Bohu, jak rádi bychom vyměnili naději za zajištěnost, jak rádi bychom se zabezpečili, abychom nebyli odkázáni na nové hledání a sbírání, abychom nemuseli v pouhé naději čekat na další Boží slitování a dary. Ano, to je nesnadné. A přece právě toto ukládá Bůh svému lidu, aby jej „podrobil zkoušce, bude-li chodit v jeho Zákoně, či nikoli.“
Měli bychom si tedy dát říci a pochopit, že nejistota, která nás leckdy svírá, nezajištěnost, která nám bývá břemenem, ten výhled jen na jeden den a jeden krok kupředu, to jsou Boží zkoušky, jsme-li ochotni prosit v poslušnosti jen o chléb denní, tedy jen na jeden den kupředu, či o plné stodoly bohatce z podobenství.
A ještě jedna věc byla při sbírání many důležitá. Nesbírali ji každý pro sebe, ale dohromady a pak nasbírané množství rozdělili všem. Píše se o tom, že „nasbírali někdo více, někdo méně. Pak odměřovali po ómeru“ (Ex 16, 17-18). To byla dutá míra, asi tři a půl litru. A Písmo dodává: „Ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nadbytek, a kdo nasbíral málo, neměl nedostatek.“
Izraelští tam na poušti tedy vlastně jako první pěstovali spotřební komunismus, který se pak objevil i v prvotní, apoštolské církvi (Sk 4, 32). Rozdělování many, to byla jistě veliká škola vzájemně solidarity a bratrské lásky. A to je zároveň i velká vybídka pro nás. Až pak se stane div, ten hlavní div, který se na poušti udál: To málo, které třeba nasbíráme, bude stačit pro všecky. Ty drobečky many nám začnou růst a nabývat pod rukama jako ten žehnaný chléb, který rozdílel Pán při nasycení na poušti.
Oč tam vlastně šlo? Oněch pět chlebů a dvě ryby byla zásoba pro Ježíše. Ale Ježíš se jich vzdal a rozdělil je mezi všecky a ono to stačilo. A to se stává i dnes a stane se i nám, když se o to rnaličko, co máme, budeme umět rozdělit s ostatními. Protože moc Kristovy oběti platí dodnes navzdory všemu, jak jsme se ji my, křesťané, snažili a snažíme zneškodnit a nechat platit jen pro některé.
A tím se na konci výkladu o maně dostáváme zpět na začátek, k rozhovoru Ježíše s jeho protivníky. Když řekl: „Já jsem ten chléb života,“ když mluvil o „chlebu Božím, který sestupuje z nebe a dává život světu“, nebyla to pomazaná fráze, ale prostá a živá pravda, která platí dodnes. Jako je k tělesnému životu potřebí chleba, tak vnitřní život a vše, co s ním souvisí a z něho vyplývá, udržuje duchovní chléb, moc oběti a sebezapření, vtělená v Kristu a nesená všemi, kdo jej následují. Ježíš je ten, kdo se nám dává jako chléb. A co my? Pojďme tak jako kdysi Izrael na poušti hledat, sbírat a děkovat.
Z knihy Jana Hellera Stezka ve skalách. Vydalo nakladatelství Kalich.